Gotthard - Dial Hard (1994)

Švýcary Gotthard jsem poznal díky tomuto albu, v onom památném a na kvalitní nahrávky silném roce 1994. Dá se říci, že jsem si desku okamžitě zamiloval a tato náklonost mne do dnešních dnů neopustila. Před pár lety jsem četl, v jednom nejmenovaném plátku rozhovor s kapelou a myslím, že to byl právě nešťastně zesnulý Steve Lee, který se na dotaz reportéra, vyjadřoval k jednotlivým etapám a údobím kapely a s nimi spojenými procesy, jež utvářeli chod jejich desek. Docela mne tenkrát pobavil fakt, že jsme se s oním pěvcem takřka vzájemně shodly.
První etapa je tedy jasně dána začátky souboru a vytvořením tří, silně hard-rockových kolekcí, jež klukům přinesly první vavříny slávy především doma, ale i v zahraničí.
Ta další je charakterizována rozšířením oblasti vlivu, větší dobový příklon a častější akusticko baladické vyznění, často keketující s dosti přístupnějším materiálem.
V třetí skupině, jako by se kapela ohlíží zpět, ovšem daleko pečlivě vstřebává všechny nabité zkušenosti a přetváří je do svých jedinečných skladeb. Alba jako Lipservice, Domino Effect a Need to Believe disponují rozličnou škálou barev, vysokým množstvím použitých nápadů a silně elektrizující náladou, co dokáže posluchače plně uhranout a strhnout na svou stranu, kvalita a preferování této epochy kapelou je zcela na místě. Bohužel je tu ještě další, nová etapa souboru, po oné nešťastné události, kdy se za mikrofon staví nová osoba, v mém pohledu tato tvorba nedosahuje kvalit děl předešlých a i když podoba i síla v hlasové poloze nové postavy koresponduje s Steveovou, chybí charisma a poslední produkce trpí především ztrátou silné kompoziční osobnosti, nahrávky jsou až příliš vycpány vytovými místy.

Vstupní energická vokální kreace a už se k nám řine úvodní Higher- píseň pluje na vlnách nabroušených kytarových riffů a zcela jasně definuje daný osobitý styl.
Velký hit kapely Mountain Mama- kladoucí důraz na volnější střední tempa, se počítá mezi nejvybroušenější diamanty souboru, jeho naléhavou sílu podtrhuje jak jasná basová linie, s velkým přehledem zpívající Steve, tak použití dechů i vokodéru.
Pekelná riffojízda naplněna skvělými kytarovými brejky nese název Here Comes the Heat- a pevně věřím že s jejím příchodem si kapela nakloní na svou stranu i zbylé pochybovače.
Opakem předchozí písně, je zatěžkaný, sabbatovsky temný kus She Goes Down- v němž kolem sebe kapela rozprostírá neprostupnou hradbu sekaných riffů v pochodovém tempu omamující atmosféry.
Opravdové uvolnění přichází s odzbrojující akustickou linkou v I'm Your Travelin' Man.
Po sloboučké Love For Money a zajímavými melodickými motivy protkané Get It While You Can, je tu další mistrovský kousek kapely, je jím
cover z repertoáru The Beatles, Come Together- tuto rytmicky funkční parádu pánové přepracovali s velkou láskou i úctou ke slavným kolegům, navíc ji opajcovali strhující dynamikou a naplnili dravou energií.
Osobní favorit se ukrává až v samém závěru pelotonu, je to nesmírně šťavnatá skladba Dirty Devil Rock- protknuta silně hard-rockovou vůní, ctící plně 70-léta, opatřená drtivými kytarovými laufy a prošpikována skvělými sóly.
Po spíše klasické v daném žánru, místy však průměrné Open Fire, je tu závěr prostřednictvím jižansky načichlé balady I'm On My Way- přinejmenším zde je cítit jak byl Lee kvalitním pěvcem s jasně rozpoznatelnou barvou, feelingem i solidním rozsahem.

I když vím, že pánové mají v zásobě ještě dotaženější desky, nebráním se tuto kolekci označit za, pro kapelu revoluční a v oné době plně reprezentativní kousek.
reagovat