Cure, The - Three Imaginary Boys (1979)

Debut The Cure nese některé typické debutové nedostatky. S výsledkem nebyl ani náhodou spokojený ani Robert Smith - pravda je, že na následující desce Seventeen Seconds už to bylo takříkajíc jiné kafe, kde měl Robert produkci v plnější režii a kdy přesněji věděl, co vlastně chce. Ohyzdný už je i obal, kde jsou členové skupiny vyobrazeni jako domácí spotřebiče. Snad každého napadne jediná otázka - PROČ???

Co se ale týče samotné hudby, ta je poměrně podařená a o to tu přeci jde. Tedy kdyby se více zapracovalo na zvuku, mohlo by to dát desce ještě trochu jiný rozměr, ale to už se halt u debutů stává (nebo spíše nestává). Písničky jsou krátké a jedou tak trochu v punkrockovém duchu. Barvou se ale blíží skutečnému gotickému rocku, a dokonce bych se nebál říct, že Three Imaginary Boys jsou jedním z jeho stavebních kamenů. The Cure vykreslují, jak se cítí statisíce mladých lidí po celém světě - ať už v sedmdesátkách nebo dnes.

Ony teda některé písně vzbuzují dojem jisté vaty (kupříkladu Another Day moc rád nemám), to se ale dá říct o naprosté menšině. Zbytek skladeb jede v příjemném tempu a zajímavých harmoniích. Občas je sice slyšet, že si Robert ještě není pěvecky úplně jistý, minimálně hráčsky a skladatelsky ale prokazuje nápaditost a invenci.

Na tři hvězdy je to moc dobré, na čtyři to ale asi nedosahuje. Tak dáme tři.
reagovat

Voytus @ 30.04.2017 13:24:21
Co k tomu říct? Snad jen, že miluju The Cure, včetně jejich začátků, které vyznívají dnes příjemně naivně, než Smith našel ten správný výraz a zvuk, který v průběhu kariéry pravidelně měnil a oživoval - a přitom zůstával osobitý a rozpoznatelný. O něco silnější považuji kompilačku Boys don't cry. Obal je možná divný, klidně i ohyzdný, ale mě přijde fajn, že se z obalů The Cure nedozvíme, jak členové vypadají - podobně, jako třeba Pink Floyd jim jistá anonymita přidává v rámci celkového výrazu. Jo a ten lacinej zvuk mě děsně baví.

tykeww @ 30.04.2017 14:49:09
Vojto, díky za reakci a za pohled na věc. Myslím, že v hledání hudebního výrazu hodně Robertovi pomohlo jeho fungování se Siouxsie Sioux. Co se týče obalů, tu anonymitu mám také rád. Všechny ty (víceméně) rozostřené přebaly mi ke Cure hodně sednou a řekl bych, že jejich muziku dobře vystihují. To se ale o tom k TIB říct nedá. Tam si myslím, že se nakladatelství snažilo být až příliš originální, a tak muzikanty zpodobnili do lednice, vysavače a lampy. Přijde mi to ale jako opravdová hloupost, která s obsahem nikterak nekoresponduje. Ale co už, samotná hudba je důležitější :)
Boys Don't Cry mám hodně rád, tomu bych snad napálil i tu pětku.