Cure, The - Seventeen Seconds (1980)

The Cure patří mezi mé favority již řadu let. Objevil jsem je krátce poté, co jsem se někdy v letech 2001-2002 otřel o gotický rock v podobě The Sisters of Mercy, jejichž kouzlo ovšem brzy pominulo. Jinak to mám s Joy Division, některými alby The Mission a většinou tvorby The Cure.

Nakolik jsou tyto skupiny typickými zástupci té scény, je samozřejmě diskutabilní, ale přijměte fakt, že jsem tenkrát neměl moc přístup k informacím a cokoli temnějšího z přelomu 70. a 80. let jsem si automaticky házel do této škatulky. Navíc mi tenkrát dočasně vyschla studna s přísunem hard a art rockové scény, tak jsem prostě lovil v jiných vodách. Internety ještě neměly tolik možností, pořád šlo relativně o pravěk a vlastně jsem tím nebyl úplně zasažen, nemaje počítač. LP , CD nebo kazeta mi byly vždycky bližší, než složky v kompu.

The Cure mi perfektně zapadali do dlouhých zimních cest na intr, především čím blíž škole, tím víc zima, protože Krušný hory a 2 kilometry od německých hranic (Kraslice, víme?). A i dnes, po všech těch letech se k nim vracím, poslední dva tři roky (vlastně, co já vím…) poněkud častěji. 17 Seconds jsem tenkrát nejspíš odzíval, víc mě bavila 90. tvorba (vážně, Wish je skvělá deska se všemi typickými znaky tvorby The Cure. A mít já dar napsat tak přirozeně odsýpající melodickou pecku, jako je Friday I’m in Love, tak jí napíšu taky – a rád! Mě jí rádia neznechutila, pravděpodobně jsem ji ani nikdy v rádiu neslyšel). Z 80. let to byla alba Pornography a Head on the Door, pak „novější“ Wild Mood Swings a tehdy poslední Bloodflowers (další skvělý album, jen tak mimochodem), neměl jsem k dispozici všechno, takže některá alba ke mně dorazila až při jednom z mnoha návratů po letech. A neměl bych zapomenout na dva živáky: Show a Paris, na kterých byl i starší materiál. Jo a Disintegration jsem nejprve taky odzíval (i přes Fascination Street nebo Lullaby) – poněkud přesycen, protože jako obvykle, když jsem nějaké skupině propadl, musel jsem v rychlém sledu pochytat, co se dalo. Tolik na dlouhý a jistě vyčerpávající úvod. A teď proč si tedy v současné době tak užívám toto album.

Baví mě to totálně minimalistické pojetí hudebního obsahu písní. (Já, art/hard rocker, milovník košatých aranží, posledních pár let směřuji k jednodušší a přehlednější hudbě.) Užívám si ten neměnný tep bicích, které po většinu stopáže jen odměřují čas a drží základní rytmus. Užívám si to jemné cinkání singlových snímačů Smithovy kytary (také ořezaná až na kost, občas sice hraje plné hmaty, ale někdy jen drží základní tóny na jedné struně). Užívám si i pevnou, jistou basovou linku a „jednoprsté“ klávesy. I s takto omezenými prostředky jde zajímavě pracovat s atmosférou.

Mám toto album zafixované jako „noční desku“. Ospalé tóny v úvodní A Reflection s dlouhými pauzami jsou dialogem mezi kytarou a klávesami a následující Play for Today mně – nespavci – evokuje ten okamžik, kdy se v noci vzbudíte a už nemůžete usnout. Alespoň ten zpěv mi zní přesně tak. Však i texty se snaží zachytit všelijaké prchavé okamžiky a pocity – a že to Smith už tady umí výborně. Play for Today i Secrets se můžou zdát na takovou noční hudbu možná rychlé, ale já už to holt mám i takhle.

Zpomalí se až při In Your House, která je potemnělou náladou blízko následujícím albům. Three i The Final Sound jsou téměř ambientní náladovky, přičemž obě v sobě mají cosi zneklidňujícího. Za vrchol desky považuji A Forest. Pomalu narůstající skladbu provází jen několik málo tónů – a zase ta jistota v podobě basové linky a základního tepu. Ale ta atmosféra! Ideální píseň do sluchátek, vychutnáte se totiž i sem tam nějaký ten efekt či pazvuk v pozadí. Hypnotická záležitost, která mě vždycky pohltí.

M je dalším adeptem na alternativní hit, on má Smith na melodie opravdový dar, takže to sype z rukávu jen tak mimochodem. V tajemné a místy disonantní At Night si zahraje zkreslená baskytara, titulní 17 Seconds opět předznamenává věci příští, zejména tíživou a naléhavou následující desku Faith.

A jsme na konci, album má pouhých 36 minut, i když mám někdy pocit, že trvá opravdu jen 17 vteřin – takže ho pouštím dvakrát po sobě. Jo a při psaní této desky prý Smith hojně poslouchal Five Leaves Left od Nicka Drakea (další noční album), Isle of Wight od Jimiho Hendrixe, Astral Weeks od Van Morrisona a Low od Davida Bowieho – což je rozhodně zajímavý výběr. The Cure mají možná vyhlášenější alba, ale já si tenhle minimalismus vážně užívám. Tak tu máte ode mě, pánové, rovné čtyři.
reagovat

northman @ 08.06.2018 08:10:15
Už jsem to dlouho neslyšel, ale před třiceti lety jsem je dost poslouchal, hlavně desky po Head On The Door. Já za zakladatele gothic rocku považuji spíše Siouxsie & The Banshees, jednalo se o spřízněnou kapelu a Robert Smith s nimi po nějakou dobu učinkoval. Velice pěkná recenze na album, které mám rád. Díky.

EasyRocker @ 08.06.2018 09:43:53
17 Seconds neznám, ale následující Faith a Pornography mám ve velké oblibě. Na to ale musí mít člověk speciální rozpoložení, jako na Closer od Joy Division.

Voytus @ 08.06.2018 12:06:08
No vida, a já už málem myslel, že tady "kjůráče" nikdo neposlouchá - soudě podle počtu recenzí. S tím gotickým rockem je to těžký. Až teprve po nějaké době jsem zaregistroval termín post punk, ale maje k těm post a neo stylům nedůvěru, tak ho moc nepoužívám. Ale asi to vystihuje líp, než gothic rock. Ono, kam s The Cure vlastně, aby to fakt sedělo? Beru je jako další ze skupin, které jsou žánrem sami o sobě (to si myslím třeba i o Pink Floyd a o dalších, které poznáte podle několika tónů - jistě si dosadíte nějaké ty své). Ať už je to Smithovým osobitým projevem (mě u těch punkáčů a post punkáčů, i většiny new wave vždycky vadilo, že tam nikdo neumí pořádně zpívat, takový to pitvoření snesu u Pražského výběru, ale jinak mi to spíš rve uši), nebo aranžemi, zejména kytarovou hrou, The Cure jsou prostě rozpoznatelní.

jirka 7200 @ 08.06.2018 13:03:18
V jednoduchosti je krása. Na občasné puštění na odreagování výborné album. Rané desky Cure jsou skvělé.