Battiato, Franco - Fetus (1971)

Franco Battiato je italskej svéráz, který si během své dlouhé kariéry prošlapal cestičku od avantgardy až k pop music. Z jeho rozsáhlé diskografie znám pouhý zlomek, přesněji řečeno první dvě alba a dnes bych chtěl v krátkosti představit a ohodnotit prvotinku Fetus.

Jedná se o koncept, rozdělený do osmi strof. Textům sice nerozumím, ale nějaká ta návaznost je slyšitelná i v hudbě, anžto se tu občas opakují některé melodie. Hlavní personou je tady Battiato, se syntezátorem VCS 3, který se ale neobešel bez výpomoci několika hostů. Je tu slyšet akustická kytara, taky housle, ovšem nepřipravenému posluchači budou se zdát divné bicí. Je to takovej synteticky znějící tlukot, tepot, žilobití, bušení a hučení, někdy trochu monotóní, chvílemi to může připomenout víření šamanských bubnů. Hudba dala by se charakterizovat jako mix psychedelie, popu a experimentální elektroniky, s poměrně minimalistickým využitím nástrojového vybavení. Je tu ke slyšení také spousta studiových efektů a v takové Meccanica se Battiato nezdráhá použít Bachovu "Air", s naroubovanými hlasy posádky Apola 11. Franco je jak kobylka, skáče sem a tam a u jednoho tématu nevydrží dlouho. Album je velice různorodé a jeho poslech je pak takovým malým dobrodružstvím. Místy možná propadnete iluzi, že vám Battiato chce tím syntezátorovým kvílením vyvrtat díru do mozkovny a hned na to vás překvapí neodolatelnou melodií, jako v případě již výše uvedené skladby Meccanica.

Jsou dny, kdy album vdechnu s opravdovým požitkem, ale i takové, kdy mě malinko znervózňuje. Určitě to není jenohubka na první poslech, ale má své kouzlo a není těžké mu podlehnout. Pokud hledáte hudbu, která je ve své podstatě opravdu progresivní, pak jste na správné adrese a Fetus vám mohu s klidem doporučit. Hodně podobné, však o něco přístupnější je i následující album Pollution, ale o tom až někdy jindy. Tři hvězdičky.



reagovat