Soilwork - Natural Born Chaos (2002)

Nikdy jsem nebyl zarytým fanouškem téhle švédské kapely, ale na doporučení jsem kdysi po tomhle albu sáhl v jedné prodejně CD a rozhodně jsem nelitoval, i když jsem tak nějak vždycky před tou deathmetalovou modernou upřednostňoval klasiku.

Samplované intro, která dává tušit skutečné metalové moderny a pak už vše drtící a válcující konglomerát kytar, a jak bylo u dua Wichers/Frenning zvykem, vše sedí do posledního detailu. Björn Strid střídá nátlakový rychlozpěv a melodické refrény, které se staly u tohoto žánru patentní a které importoval z nu-metalu. Už v úvodu je znát ohromný tlak a nezastavitelný tah na bránu, ještě vylepšený atmosférickými pasážemi a vzduchem krásně plujícím sólem. Strhující palba. Mocné, propracované riffy a klávesové stěny Svena Karlssona odpalují další energetickou smršť As We Speak. Strid drtí a mele slova a pálí je s kadencí M16, monumentální moderně stavěný, na který parádně pasují zasekávané kytarové bloky, nemá ve výsledku chybičku. Tady se zrovna krásně projevuje skvělý pozitivní producentský duch génia Devina Townsenda, jehož otisk, známý i z jeho sólovek je tu znát na každém kroku. Vše je organicky spojeno v jeden mocný celek, je tu další skutečně výpravné sólo, kapela dohromady působí jako dobře rozjetý buldozer. The Flameout - drticí kytarové závody, další nátlakový moderní refrén, které tahle parta rozhazuje po tunách. Tady se nikam závratně nechvátá, dává se důraz na propracovanost, klávesová atmo-vložka je působivá. Titulní skladba je moderním válcem, kde jakoby se duch melodického death metalu střetl s Panterou či Machine Head. Valící se stěny sekaných kytar a zase refrén, který z hlavy určitě jen tak nedostanete s jemným klávesovým podkresem. Sólo je krásně vypracované, než ho přejedou kytarové válce. Mindfields je další drsnou riffovou náloží, dochucenou samply, tohle je opravdu moderna se vším všudy, kde Soilwork vládnou. Všechno se valí s ohromnou energií, bubeník Henry Ranta žene tu mašinérii bez slitování a jen refrén má zřetelný melodický podkres, i sólo muselo být "nacpáno" do toho kvaltu. Krátká akustická vsuvka, na albu jinak ojedinělá, zahajuje krásně melodicky klenutou The Bringer, která je úplným protipólem předchozího běsnění, vládnou tady atmosféry meziher, naprosto ústrojně propojené s refrény s nátlakovým Stridovým hlasem. Propojení klávesového a kytarového sóla je parádní, až v duchu progresívního metalu. Black Star Deceiver, no to je běsné soilworkovské nasazení, opět totální tlak, při kterém si zkrátka nevydechnete. Koncertní palba, při které se musí dít věci. Opět je tu ale monumentální melodický refrén, podle kterého tuhle partu zaručeně poznáte. Další moderně vyvedenou věcí je Mercury Shadow - lámané riffy, trochu zacházející až někam k mašině Meshuggah, propojené s melodiemi refrénu. Pamatuji se, jak jsem to už po prvním poslechu nemohl dostat z hlavy. Pokud už jste teď poskakovali, tak No More Angels vás vystřelí ze židle, protože to je opravdu natempovaná moderní skákačka, za čtyři minuty je řečeno vše. V refrénu si tentokrát Strid i pořádně zařval. Je tu i kratičká akustická vložka. Takovou hudební esencí kapely je pak poslední Soilworker´s Song of the Damned - melodická temná klávesová linka, do které jsou parádně zapojeny zasekávané riffy. Na plný plyn jedoucí stroj se Stridovým řevem se přelévá do melodického refrénu naprosto přirozeně, naprosto precizní a matematické propojení všech nástrojů, dokonale vyvedené atmosféry, Devin tu udělal opravdu velký kus práce. V téhle poslední hymně jsou pak jakoby všechny hlavní devízy Soilwork ještě umocněny. Působivý, monumentální, pohlcující závěr. Tento band končí v opravdu dokonalé formě.

Dávám za plný počet, protože tohle album mě opravdu smetlo porcí moderní agrese, tady nemám žádných námitek a pochutnal jsem si až do posledního chodu. Nahrávka síly dynamitové nálože.


reagovat

Švédsky kolos Soilwork je už od svojich začiatkov pozoruhodnou partiou muzikantov. Pokiaľ vás zaujíma všetko čo sa týka metalu, tak by ste ich určite nemali prehliadnuť alebo nebodaj ignorovať. Táto kapela ma baví predovšetkým tým, ako pracujú s melodikou, extrémnymi formami metalu a technickou ekvilibristikou. Za zásadný sa dá považovať aj ich štvrtý album Natural Born Chaos a v širšom meradle naň reagovali nielen fanúšikovia, ale aj známe metalové magazíny. Ako producent vypomáhal metalový alchymista Devin Townsend, čo v podstate ovplyvnilo aj samotný zvuk kapely. Určite teda nie je prekvapením, že Soilwork tu zakomponovali viac alternatívnych alebo aj prog-metalových prvkov.

Kríženie zdanlivo protichodných štýlov je poznávacím znamením Soilwork. Na jednej strane death-metalová či hardcoreová agresivita a na druhej strane melodické erupcie v refrénoch, a vzletné prepracované gitary. Môže to samozrejme občas pripomínať aj nu-metal, lenže švédsky spôsob myslenia a tvorenia hudby je úplne iný než ten americký. Výborným príkladom vyváženého pomeru tvrdosti a melodiky je skladba The Flameout, ktorú považujem za jednu z najlepších na tejto doske. Titulná Natural Born Chaos je štýlovo trochu inde a Björn Strid sa tu snaží viac spievať. Inak jeho vokálny talent je impozantný v growlingu aj v čistejších polohách. Groove metalové riffy tvoria hlavné gro melodicky našľapanej pecky The Bringer. Devin Townsend si v ďalšej skladbe Black Star Deceiver strihol s Björnom niečo ako duet. Po opäť kvalitnej náloži No More Angels sa hlási k slovu výrazná Soilworker's Song Of The Damned s naozaj pekným refrénom.

Album nebude až tak celkom imponovať napr. puritánskym metalistom, pretože je to viac menej komerčnejšie ladená odnož gothenburgského death-metalu. Nachádza sa tu však veľa výborných nápadov, fantastických riffov, krásnych sól na gitarách a celkove majú skladby veľmi chytľavý podtón. Soilwork sa vzdialili od svojej konkurencie, čo znamenalo ešte väčší úspech ďalšieho albumu Figure Number Five. Natural Born Chaos v ich diskografii zastáva silné miesto a svoj nadupaný charakter nestratil ani po trinástich rokoch.
reagovat

Snake @ 18.10.2015 13:47:56
Soilwork řadím k těm "služebně mladším" kapelám které se objevily v době, kdy už jsem o extrémější hudební odnože pomalu ztrácel zájem. Domů se mi dostalo jen album "Stabbing The Drama" a co si tak pamatuji, celkem se mi líbilo. Díky za pěkný profil i recenzi.

alienshore @ 18.10.2015 19:40:17
nie je zač ..., album Stabbing The Drama nie je práve môj obľúbený, mám skôr iné favority v ich diskografii