Hardline - Leaving The End Open (2009)

Ohledně této nahrávky a vůbec celé Slavovi recenze na desku Leaving The End Open melodiků Hardline, musím stůj co stůj souhlasit s každým jeho vyřčeným slovem. Osobně mám velmi rád i předešlou II-ku, ale co se událo v kapele tehdy, se tak často nestává. Po sedmi leté studiové pouze se podařilo Johnny Gioelimu, tentokát už bez svého brtra u kytary Joeye, avšak stále s působivým a melodikou prorostlým Joshem Ramosem stvořit dílo takřka geniální.

Tato zaoceánská mašina na originální melodie, klenuté refrény a především nápadité skladby, působí na svém třetím albu jako polita svěcenou vodu. Tolik entusiasmu, odhodlání to nezabalit a skladatelského fištrónu jsem od nich v roce 2009 absolutně nečekl.

Album doslova nabité hity jako za časů, kdy podobně zdobné A.O.R. produkci přáli doba, místo a fans, nabízí jedenáctku svižných a hlavně silných songů.
Vše rozjíždí rázná Voices s vytříbeným citem především v refrénu. Pokračuje výborná Falling Free, avšak další dvě skladby mají mdlejší charakter a velí k ústupu z pozic. Všeho však dočasu, protože podobně jako u desky č. II, nabízí i Leaving to nejlepší ve své druhé půli. Už pátá Bittersweet je takovým druhým startem. Jde o mimořádně povedenou baladu, s božským Giolim nejen v refrénu a povedenými něžnými vyhrávkami okolo. Nastavenou laťku podrží i velmi tvrdá, přesto melodická pecka She Sleeps In Madness. Po spíše průměrné baldadě In This Moment, přichází finální a nejslastnější část desky. Číslo osm a je tu Give In To This Love. Nevysychající nergií pumpující skladba s riffy jak ze železa, při níž se Gioli v refrénu prstem/hlasivkami dotýká boha. Before This je fantastická A.O.R. věc, se vzdušnými proudy a podmanivou chutí. Zřejmě vrcholem je pak další pumelice Hole In My Head, při které zažívám jen těžko popsatelné pocity eufórie a naplnění. Titulní Leaving The End Open desku uzavře v těch nejlepších intancích stylu A.O.R.

Tohle je jedna z mých srdci blízkých hard-rockových desek. Dávám skoro plnou nejen z úcty k historii Hardline (další desky už stojí za starou belu), ale hlavně za tu nezměrnou energii a nápaditost, které pomohli sestrojit tak působivý celek. 4,5*

reagovat

Hardline sa po desiatich rokoch dali opäť dokopy a vytvorili bohužiaľ priemerný album s jednoduchým názvom II, ktorý mal akože signalizovať druhú fázu ich kariéry bez Neala Schona. Nedúfal som v žiadne zázraky, ale personálna výmena niektorých členov výrazne nakopla celú kapelu vpred. Až po dlhých siedmych rokoch vychádza ďalší počin Leaving The End Open a treba povedať, že to čakanie sa naozaj vyplatilo. Skladby sú z autorskej dielne speváka Johnnyho Gioeliho a gitaristu Josha Ramosa, pre ktorého je Neal Schon neprekonateľný vzor. Hral na začiatku 90-tých rokov v podobne zameranej skupine The Storm, ktorú si fanúšikovia "journeyovskej" muziky budú iste pamätať.

Leaving The End Open je moderne znejúci "rock pre dospelých" s prekvapivo výraznými melódiami a brilantnými aranžmánmi. Všetko samozrejme v intenciách melodického rocku a AOR. Prvý track s názvom Voices nie je celkom typický a predovšetkým jeho vydarený refrén sa podpisuje pod žánrový kotlík. Milovníci kapely Journey budú jasať už hneď pri hitovke Falling Free, ktorá je jednoznačne najlepším a najmelodickejším číslom na albume. Skladbička Pieces of Puzzles spočiatku znie ako glam-metal, ale jej premostenie do melodického rocku je takmer geniálne. Nachádzajú sa tu aj klasické milostné piesne ako Bittersweet a In This Moment, a obidve sú mimoriadne vydarené.

Hudba zrenovovaných Hardline nie je tak lepkavá, ako od niektorých kolegov zo stajne Frontiers Records. Potvrdzuje to napr. aj song She Sleeps In Madness. Ešte lepším príkladom je ostrá Give In To This Love s nepravidelným tempom a krásne vypätým vokálom. Tradičnejšími príspevkami sú Before This a aj Hole In My Head, avšak ich príjemná aróma nemôže ničím uraziť. Titulná Leaving The End Open má lepšie prešpekulovanú melodiku a je ďalšou veľmi silnou skladbou tohto albumu.

Niektorí muzikanti tu očividne dali do popredia aj svoje charakteristické črty. Gitarista Josh Ramos znie v sóle Falling Free naozaj ako Neal Schon a svoj talent preukazuje na celej ploche vo výborných riffoch a vyhrávkach. Prekvapivo väčší priestor dostal aj skúsený bubeník Atma Anur a jeho technický feeling je v niektorých pasážach priam neodolateľný, ako napr. v už spomínanej Give In To This Life. Nepochopil som celkom Gioeliho smerovanie na štvrtej (a hudobne bezduchej) štúdiovej nahrávke Danger Zone, keďže si tam ako autor ani len neškrtol. Beriem to predovšetkým ako "album na objednávku", ktorý si pravdepodobne vyžiadali čelní predstavitelia Frontiers Records. Leaving The End Open vnímam ako druhý najlepší počin Hardline, pretože prvé miesto patrí samozrejme Double Eclipse.
reagovat