Witchcraft - Nucleus (2016)

Vlastně nikdy nevím, co si mám myslet o kapelách, ve kterých hraje pouze jeden z původních členů. Někdy trvá, než si kapela sedne a ustálí se na klasické sestavě jako v případě Iron Maiden. Witchcraft by však měli mít tohle už za sebou. K jádru - v kapele krom zpěváka a kytaristy Magnuse Pelandera nezůstal ze starých členů už nikdo a tak přichází na scénu zcela nový line-up. Za bicí usedl Rage Widerberg a na basu to dere Tobias Anger. Celkem jsem napočítal devět bývalých členů Witchcraft a tak si říkám, jestli není něco v nepořádku s Magnusem. Ale co už, život jde dál a podobně je to i s hudbou.

Varováním ministerstva hudby, jestliže jste fandy Witchcraft, z posledního alba můžete být poněkud rozčarováni. Doteď jsem tak nějak žil v domnění, že kapela spadá spíše pod styl occult - hard rocku. Nucleus se v tomto případě stal poněkud bluesovějším. Popravdě se těch stylů míchá mezi sebou více. Na jedné straně mince starý klasický až sabbatovský doom, posléze přijde ambient a nakonec přeci jen zůstaneme u klasického heavy soundu. K desce jsem měl z počátku mnoho předsudků; už jen samotný obal mne trochu odrazoval. Snad první album roku 2016, ze kterého jsem měl nejvíce obav.

Kytara, flétna a klávesy jsou místy opravdu dokonalé a jejich harmonické souznění vás přivádí k pocitu, že by celá deska mohla být instrumentální a nikomu by to vlastně ani nevadilo. Rify a celkové aranžmá jsou velice vydařené. Nicméně páté album je opravdu jiné, než by člověk čekal. Jednoduše to nejsou ti staří Witchcraft předchozích alb, ale to ve výsledku není vůbec na škodu. Deska je to vydařená a umístila se na čtvrté pozici nejlepších alb v Decibel Magazine's top 40 albums. Druhá skladba "Theory of Consequency" se nese v pomalém rytmu, ve kterém vyniká především Magnusům zpěv. Ten je pro celé album určující. U eponymní "Nucleus" se to s vámi veze od začátku až do konce a vůbec nevadí, že je její stopáž čtrnáct minut. Ačkoliv jsem po první skladbě začínal mít celkové pochyby, u čtvrté skladby jsem si jist, že se tahle deska prostě povedla. Magnusům hlas zde má přímo terapeutický efekt. Možná ten čas je zbytečně natáhnutý. Michal Jakubík se nám ve Sparku dokonce přiznal, že závěrečný stále se opakující motiv ho tak štval, že ho musel utnout. Tenhle problém jsem naštěstí neměl a dokonce mi jakákoliv menší změna opakujícího se motivu přišla lepší... jakoby to celé gradovalo ke zdárnému konci - skvělá pasáž cca 11:15. Vůči desce jsem měl zpočátku mnoho předsudků a do poslechu se mi ani nechtělo, ale jak je patrné z recenze, přišlo to samo a je to tam.

reagovat

Kapele Witchcraft sa dostalo v roku 2012 uznania od kritiky aj ich fanúšikov za album Legend, ktorý skutočne kvalitou ďaleko presahuje bežné stoner/doom-rockové výtvory. Preto sa opäť (ako vždy) očakáva, čo zaujímavé vzíde z ich dielne a či dokázali nadviazať aspoň nejako dôstojne na predošlý počin. Album Nucleus je teda na svete a v zásade sa jedná o veľmi odlišnú nahrávku, ktorá určitú časť publiku prekvapí a asi aj dosť nepríjemne.

Kým Legend bol silný v melódiách a dynamických plochách, tak jeho presným opakom je Nucleus. Ak si však odmyslím porovnávanie a budem brať Nucleus, ako konkrétny subjekt s vlastným hudobným životom, tak aj tak sa na určitých faktoch nič nemení. Nádherný začiatok Malstroem nabudí očakávania, ale nasleduje klasický doom-rock/metal, ktorý v podstate nezahreje dušu sabatológa, keďže tieto postupy a riffy boli už niekoľkokrát vyvarené v predošlých dekádach. Krátka skladbička Theory Of Consequence je však ešte horšia a navyše totálne nezaujímavá. Nasleduje singel The Outcast, ktorý patrí medzi to najlepšie na albume vďaka životaschopnej rytmike, peknej melódii a flautovým vyhrávkam.

Titulná "jazda" Nucleus počas celej dĺžky trvania neprináša žiadne nápadité motívy a ani zmeny tempa. Nič sa nemení ani pri ďalších skladbách. Je to stále tá istá forma využívajúca pomalé zádumčivé riffy a prvoplánovú tvrdosť. Žiadne sofistikované nápady tu nenájdete, len nudu a monotónnosť, ktorá doslova ubíja. Helpless znie napriek všetkému naozaj solídne, lenže má opäť pomalé tempo, no podfarbuje ju aspoň v iných tónoch akustická gitara. Breakdown je však ďalší pohrebný song megalomanského charakteru. Ako facka na prebudenie pôsobí ráznejšia a dynamickejšia Chasing Rainbows, ktorej pripadlo druhé miesto hneď po The Outcast.

Witchcraft majú nepochybne hudobný talent, ale redukcia zostavy im nepomohla. Spev Magnusa Pelandera je však stále veľmi charizmatický a vierohodný. Tentoraz, ale šliapli poriadne vedľa a ponúkli svojim dychtivým fanúšikom doom-rock/metalový bullshit. Ak si spočítam, že na ploche 73-minút som našiel až dve-tri dobré skladby, čo predstavuje zhruba asi 10-15 minút, tak je to naozaj úbohé. Celkom nerozumiem tomuto počinu a ani jeho filozofii, čo tým chceli povedať, ale hodnotenie sa odvíja aj od vyššie uvedeného pomeru. Presnejšie povedané na rozľahlej ploche sa v podstate nič nedeje a to je zásadná črta tohto albumu. Je dosť možné, že pri jeho počúvaní možno aj zaspíte kdesi na pohovke, čo na druhej strane padne dobre vášmu okoliu a oni môžu potichučky vypnúť váš prehrávač ...
reagovat