Magnum - Sacred Blood "Divine" Lies (2016)

Jestli je ještě na tomto světě na někoho spolehnutí, pak jsou to rozhodně britští Magnum. S železnou pravidelností nás každým druhým rokem poctivě zásobují novou muzikou. Občas přihodí živák, občas výběrovku a koncertně by „pánové důchodci“ mohli jít těm mladším rovněž příkladem. Hned na jaro roku nadcházejícího tu budeme mít další fošnu podpořenou tour, které nemine ani naše hlavní město.

Já se teď ovšem zastavím u stále ještě posledního počinu Clarkina a spol, desky s neskutečně krásným obalem z dílny Rodney Matthewse pojmenovaného Sacred Blood "Divine" Lies. Ještě krátce k onomu obalu: spolupráce Magnum + Rodney se táhne jako pupeční šňůra mezi matkou a dítětem už od prvních nahrávek kapely v osmdesátých letech a přesto, že se v některých motivech malíř občas opakuje, vždy je na co koukat a to v rukou nemusím držet velký lp obal.

Nazpět k albu. Ten kdo tuhle kapelu už nějaký ten pátek pozoruje dobře ví, že Bob s Tonym často vyšívají podle podobného mustru. Některá deska se jim povede lépe, některá je poslepována z obehrané mozaiky až příliš okatě. Kolekce z roku 2014 pojmenovaná Escape From The Shadow Garden je právě takovým případem. Schází jí tah na bránu, originálnější nápady i to něco, kvůli čemu by se posluchač toužil k albu vracet. Zavání rutinou a skutečně výrazných motivů se těžko dopátráte. Jakoby se Magnum vyčerpali na předchozí ohnivě nadupané jízdě On The Thirteenth Day a najednou ztráceli půdu pod nohama. Pokles kvality se vzrůstajícím věkem a odumírající fazónou do budoucna nevěstil nic dobrého. Osoně jsem už do další nové desky Magnum jít nechtěl. A byla to právě zmínka o zastávce v naší vlasti v průběhu nadcházejícího turné i neutuchající síla kapely vyplodit dalšího potomka, které mi otevřeli mysl, do níž jako bárka vplula jejich svatá krev.

Ta stojí ze dvou třetin na správné straně barikágy a vykřesala v příznivcích kapely novou naději. Catleyovci se do důchodu rozhodně nechystají a zvědavost na další fošnu se tudíž znásobuje. Ano, samozřejmě že tu máme další klasicky typické album Magnum, jen s obrozenou procí energie a velice sympatickou symfonickou stuhou omotanou z jejich A.O.R., soft prog, či chcete-li pomp rockové dílny. Ať jejich styl totiž budeme nazývat jakkoliv, vždy se dobereme k podobnému výsledku. A ten si opět tyká s výraznou Clarkinovou melodikou, zvláštním druhem Catleyho frázování, nebo symfonickými segmenty Marka Stanwayem, na kterých je tato deska postavena.

Vše je utkáno z jemně symfonického (rozumněj mírně patetického) šatu a nápady se rodí s přicházejícími aranžmá. Vata se na špejli namotává uprostřed alba a tak deska přináší kvalitu především na svém začátku a na samém konci. Titulní Sacred Blood "Divine" Lies je hymnou v pravém slova smyslu a následující dvojice Crazy Old Mothers a Gypsy Queen jsou ti pohádkově výpravní Magnum jaké máme rádi. Tony se jemně otírá o Markovi symfonické podobizny v šesté Afraid Of The Night a závěrečné představení v podobě Twelve Men Wise And Just, respektive Don't Cry Baby je skvělou bodkou za albem, které vás při pohledu na jeho obal přenese do pohádkové říše, blízko sněhurky a jejich kámošů sedmi trpaslíků.

S bodováním je to u Magnum těžké. Těch pětihvězdičkových záležitostí na svém kontě mnoho nemají a oproti výborným **** deskám tohle obstát nedokáže. Takže dnes za 3.



reagovat

john l @ 29.11.2017 10:45:19
Magnum mají už dlouho svůj jasně rozpoznatelný styl. Ten každému nemusí vonět, někdy jsou hodně sladkobolní(Vigilante), někdy nudní(Rock Art). Jejich novou tvorbu nemám kompletně naposlouchanou a tohle není vyjímka. Rodney Matthews pro ně odvádí stabilně výbornou práci, třeba Eleventh Hour se hodně povedl.