Paradise Lost - Draconian Times (1995)

Tohle album, stejně jako další kousky starých Paradise Lost, byly pro mě za středoškolských let i dlouho potom mocným zdrojem inspirace, zejména právě dvojice, tvořená touhle deskou a předchozím monolitem Icon.

Nástup válce Enchantment je pro mě i po létech jedním z vůbec největších v celém metalovém kolbišti. Studený klavír, předznamenávající majestátní klenutý song s riffovými stěnami a hlasově zkrotlým Holmesem, a hned zpočátku je vedle ohromné skladatelské síly znát i příklon k hitovosti - ona drásavost předchůdce už znatelně ustoupila až stadionové klenutosti. Báječný úvod s mistrnými kytarovými melodiemi a bezchybně silovým, hrdelním zpěvem.

Hallowed Land je hned další hitovkou, od začátku vládnou vichřice melodických kytar a Holmes se opírá vší silou do svých hrdelních deklamací. Až lehce gotickým rockem čpící odér je stále neodolatelný a láká k dalším ochutnávkám. The Last Time se stala hitem už v době vydání alba, prostý, ale ohromně účinný odpalovák, svižné tempo, sekané riffy, příval energie s úsečným sólem na závěr, ale už ne hrubost a drsnost.

Forever Failure se po krátkém mluveném intru zhoupne v majestátní, melodickou smutnohru s táhlými sóly a působivým zpěvem Nicka Holmese. Ponurá, těžká věc, kde částečně ožívá starý duch ztraceného ráje. Další energetickou pumelicí je Once Solemn, Morrisova přímá palba a Nickův hetfieldovský řev, působící přímo na solar. Ruce a nohy v permanenci.

Shadowkings je z magických melodických ingrediencí slitá, krásná píseň, kde se jakoby proplétají a vrství melodické linky, opět bezchybný a suverénní výkon tu podává Holmes, jehož bohatýrský zpěv zvedá ze židlí, stejně jako Mackintoshovo tahané sólo. Těžké a chmurné tři minuty strávíme v podání Elusive Cure, temné linky a akustické otisky se pojí s metalovou modernou.

Yearn for Change má skvělý, postupně uvolňovaný melodický a hitový potenciál, a patří k mým nejoblíbenějším kusům z této bohaté anglické kuchyně. Silový, opět trochu metallicovský rozjezd, dobře známé střípky temných melodií a výbušný refrén, kde je spolupráce Holmese s Mackinthoshovým melodickým sólem z kategorie božských. Tohle mě nadupe endorfiny stejně spolehlivě, jako start F1.

Shades of God - i tady při pohřebních tónech poznáváme staré PL, těžké mračno, kde již název napovídá tíživému tématu hledání sebe sama, hledání víry... Hands of Reason - že se vám zdá basa v pozadí? Tady si Steve Edmondson zařádil jako za starých časů, jinak ale plíživě temná linka opět přináší přemýšlení, váhání, strach a pocity bezvýchodnosti. Holmes je neúprosný jako kazatel osudu.

Skrytým hitem v závěrečném temném kališti je I See Your Face se skladatelským podílem Aarona Aedyho, druhého kytaristy. Pamatuju si dobře, jak jsem si před léty tuhle skladbu zamiloval snad nejvíce na celé desce. Dnes už jsem střízlivější, ale ten osvobozující energetický vzestup tomu upřít nemůžu. Tři minuty až na doraz, kotelníci budou spokojeni. Jaded je logicky neveselým závěrem, podobně temně klenutý model vlastně kapela použila už vícekrát, vždy se ale dokáže vracet s přidanou hodnotou, zde s čistými kytarovými strunnými otisky. Holmesův žalozpěv kane hluboko, až na dno naší duše, do věkovité černé kaluže, s chmurným strunným doprovodem...

Jasně hitové album (oproti předchůdci výrazně zvukově pročištěné), kterým kapela reagovala na úspěch Metallicy (zvuk, forma hlasu, kytarová práce i sóla) a dalších kapel, a dosáhla s ním značného ohlasu i úspěchu. Před léty bych střílel asi plný počet, dnes už s odstupem 4/5.
reagovat

horyna @ 04.04.2017 12:09:09
Prádní deska a v rámci stylu určitě jedna z nejlepších. Krásně nám tenkrát P. L. rostli a dospívali každým novým výtvorem. Po tomto už přišel zlom, ale ještě i One Second je brilantní prácička.

dan @ 06.04.2017 11:13:28
Drakouš, jak jsme kdysi desce říkali, k sobě přitáhnul i nemetalové publikum, P.L. se otevřeli masám. Je tu skvělá atmosféra a výborná Mackintoshova kytara.

Paradise Lost je z určitého pohľadu zaujímavou kapelou, ktorá jednak pomohla definovať žánre ako death/doom a gothic-metal, no na druhej strane sa stali kontroverznými vďaka štýlovému kotrmelcu inklinujúcemu k tvorbe Depeche Mode. Prvá polovica 90-tých rokov bola však jasne metalová a albumy ako Gothic či Shades Of God dali ich hudobnému štýlu základ, z ktorého čerpali aj po ďalšie roky a dokonca aj vo fáze, keď sa vrátili k svojim koreňom. Icon bol vrcholom ich snaženia, no dávam prednosť Draconian Times kvôli sofistikovanej porcii rocku aj metalu s výbornými melodickými nápadmi.

Nick Holmes už nevykonáva growling a treba povedať, že čistejšie spievanie mu ide skvele. Drsnosť prejavu si však na tomto albume stále zachováva. Hudbu Paradise Lost tvoria predovšetkým Holmes a gitarista Greg Mackintosh, ktorý tu nádherne sóluje a čaruje rôzne vyhrávky. Z pohľadu zvukového sa podarilo uchopiť skladby tak, aby prenášali spektrum rôznorodých temnejších nálad a zneli pritom dostatočne tvrdo aj melodicky. Draconian Times je vôbec najúspešnejší album a veľa fanúšikov ho hodnotí ako najlepší v ich histórii.

Gothic-rock (ako jedna z odnoží alternatívneho rocku s interpretmi typu The Cure, The Mission alebo The Sisters Of Mercy) sa v 80-tých rokoch prejavoval aj napr. cinkavými gitarami, tajuplnou atmosférou a subtílnejším zvukom. Paradise Lost tie gitary pretvorili podľa svojich predstáv a na základe individuálnych hráčskych schopností predstavili vlastnú verziu gothic-rock/metalu. Klavírny motív a klávesové pozadie otvára úvodnú skladbu Enchantment, ktorá sa pretvorí v mysteriózne znejúcu hymnickú pecku. Hallowed Land je ďalšia strela do čierneho, kde výrazne spevné gitary vytvárajú nápaditý pátos. Vlastne každá z nasledujúcich skladieb ako The Last Time, Forever Failure, či tvrdšia Once Solemn obsahuje premyslenú melódiu a krásne aranžmány.

Shadowkings považujem za prvý vrchol kvôli dokonale sugestívnej melódii a špičkovému sólu Grega Mackintosha. Gitary pekne cinkajú u Elusive Cure a bicie sa zaujímavo pohrávajú s dynamikou. Druhý vrchol prichádza veľmi rýchlo s Yearn For Change a tu sú Paradise Lost dokonca kontaktne blízko v teritóriu progresívneho rocku. Shades Of God a Hands Of Reason sú klasické "doomovky" a s výraznejšou melodikou prichádza I See Your Face. Výborná pomalšia skladba Jaded prináša opäť ťahavé sóla s brilantným feelingom.

Draconian Times je v podstate nabitý až po okraj hitmi, teda skladbami s naozaj silnými melodickými linkami. Paradise Lost totálne prekročili tieň akejsi doom/gothic-metalovej kapely a priniesli opus, ktorý doteraz neprekonali a ani od iných podobne ladených kapiel som nič tak sofistikované nepočul. Za celkovou kvalitou sa skrýva vynikajúca produkcia, ktorá vniesla do ich tvorby rôzne farby a zvukové finesy. Draconian Times má stále aj po rokoch čo ponúknuť a podnecuje k jeho bádaniu aj ďalšie generácie fanúšikov.
reagovat

horyna @ 03.04.2016 21:41:34
Icon, Drac.Times a One Second patří k tomu absolutně nejlepšímu ve svém oboru, který P.L. vybudovali a spoluutvářeli. Když jsem holdoval tvrdšì muzice, byli to mí velcí favorité. Ovšem směr který nasadili po Belive in N. nemohu na rozdíl od skalních/metalových fanoušků akceptovat a pochopit. Popřeli tím svùj vývoj, který ale zřejmě moc fans nezajímal a vrátili se zase tam odkud vzešli. Hold potřebujou z něčeho platit účty:-) Pro to nezaprodání se, si také mnohem víc vážím třeba Anathemy. Každopádně tehdy to byly pro tento styl zlaté roky, vznikala kvalitní díla, ty melodie, ten zpěv.

EasyRocker @ 04.04.2016 07:17:27
Legendární fošna poloviny 90. let, není co dodat. Už ten monumentální nástup v podobě Enchantment je geniální. Souhlas, i u mě za pět :-) Díky za recenzi!

Snake @ 04.04.2016 18:04:54
Paradise Lost jsem sledoval od debutu po rok 1995, ale potom jsem je pustil ze zřetele. Teď jenom žasnu, kolik už mají na kontě alb...

Těžko soudit, musel bych si to znovu připomenout. Třeba boxík The Gathering jsem si koupil, ale tenhle ztracenej ráj už mě nějak neláká. Ovšem ty vzpomínky na dobu před pětadvaceti lety jsou pěkné ;) Dík za recku.

alienshore @ 04.04.2016 20:39:56
páni, vďaka za vaše názory! :-) ...