Paradise Lost - Believe In Nothing (2001)

Po vydání alba Host nastala u ostrovních melancholiků zvláštní situace. Fanoušci, kteří vítali experimenty a elektroničtější tvář kapely, album vítali, většina starých fanoušků byla ale nespokojena. Panovalo tedy napětí, kam se holmesovci vydají dál.

Hned úvodní hymna I Am Nothing odpovídá razantním způsobem - výtečné melodické a hymnické cítění a těžkomyslná nálada. Oproti Host se ale výrazně vrátilo metalové aranžmá, hlavně kytary a bicí.

Mouth je energickou hitovkou, kde se kapela vydává spíše do prosvětlenějších zákoutí. Je tu zřetelný vliv alternativy, ale i elektronické moderny.

Fader výborně a vkusně spojuje popovou lehkost, a temný chmurný prazáklad tvorby Ztraceného ráje. Vše svým výkonem korunuje ledově jistý Nick Holmes.

Elektronicky, vyloženě moderním odvazem je Look at Me Now, jasný důkaz, že modernu tehdy kapela považovala za nedílnou část své tváře. Proč ne, má to nezpochybnitelný švih a charisma.

Posmutnělou kráskou je Illumination, s typickými ingrediencemi a kostrou. Hmatatelný ostrovní smutek a mráz a výborně brumlající basa.

V podobně silném duchu pokračuje i Something Real - obraz temný a nezvratný jako poslední soud. Vše dokonale kreslí Mackintoshovy klávesy a kytary.

Beznadějně temný střed alba zkompletuje Divided, houpající se osudové melodie a elektronika soupeří s razantními švihy kytar.

Návratem metalové razance je Sell It To The World. Je tu hezky kovově živá kousavá basa i bicí, Nickovo vedení hlasu je proti tomu jasně moderní.

Never Again představuje směs vybuzených metalových kytar s celými koberci elektronických zvuků, nalétávající na posluchače jako roje a tvořících nervní a neklidnou atmosféru...

Control je metalovým úderem na solar. Bezohledně se ženou dopředu surové a chladné kytary, pracuje se ale s volnějším tempem a Holmes je jako temný posel.

No Reason zčásti navazuje na předchůdce - kovová těžkost a neústupnost, razantně se ale zrychlilo Mackintosh přidává spalující kytarové sólo.

Poslední ranou osudu je World Pretending. Pomalu se táhnoucí riffové poryvy jako by volaly pradávné duchy smrtící minulosti . Nick Holmes je totálně odevzdán osudovému kázání. Mrazivě vtělená bolest a zmar.

Na otázku, kam dál, odpověděli PL chytře - tam i tam. Elektronické ladění úplně nevymizelo, metal se ale zároveň vrátil v plné síle, probraly se mohutně riffující kytary. Za čtyři, kdysi jsem to album žral o mnoho více.
reagovat

Paradise Lost v období Icon a Draconian Times prežívali veľmi úspešné obdobie a ich meno sa často objavovalo v rôznych prestížnych magazínoch. S príchodom albumu One Second však prišiel šok, ktorý naozaj nik nečakal. Paradise Lost začali hrať "depeche-rock". Táto éra vyvolávala vášnivé diskusie metalistov, ktorí s istou nechuťou prijímali ich novú tvár. Treba však povedať, že im to prihralo záujem aj nemetalových hudobných fanúšikov. One Second bol napriek všetkému skvelým dielom a napr. aj hitová skladba Say Just Words je skutočným skvostom v ich tvorbe. Nasledujúce albumy Host a Believe In Nothing si môžu podať ruky, čo sa týka negatívnych hodnotení a postojov zo strany fanúšikov.

Holmes a Mackintosh neradi spomínajú na obdobie práve týchto dvoch štúdiových počinov, pretože ho považujú za pomýlené. Spôsob akým vnímajú hudbu dotyčnej kapely jej muzikanti a poslucháči, však nie je jedno a to isté. To, že Paradise Lost vpustili do svojej tvorby vplyv elektronických mágov Depeche Mode má z dnešného pohľadu svoj valný význam a posunulo ich to nepochybne vpred. Believe In Nothing je môj najobľúbenejší z trojice "depešácky" ladených opusov. Musím však súhlasiť s vyhlásením Nicka Holmesa, že produkcia na tomto albume sa až tak nevydarila. Jeho silná melodická nátura je ale tým dôvodom, prečo si u mňa vydobylo tak silnú pozíciu. Myslím si, že s detailnejšou producentskou prácou by tento počin vážne konkuroval aj Draconian Times.

Štýlovo by sa dal označiť ako mix alternatívneho rocku a gothic-rocku. Zvuk značne zjemnili, no oproti Host pribudlo viacej rockových prvkov. Paradise Lost opäť potvrdzujú, že sú majstri pochmúrnych melódií. Už hneď úvodná I Am Nothing má nepochybne výrazný melodický podtext. Singlovú Mouth považujem za jednu z najkrajších skladieb v ich katalógu vďaka naliehavej melódii a úžasnému sólu Grega Mackintosha. Nasledujúce songy Fader, Look At Me Now, či Illumination majú neskutočnú hĺbku a krásne elektronické aj gitarové momenty. To je to, čo chýba ich neskoršej produkcii, keď sa opäť pohrúžili do metalu. Pokračuje to aj u veľkolepo poňatej Divided s nápaditými orchestrálnymi vsuvkami. Melodickými erupciami sú napumpované tvrdšie tracky ako Control a No Reason. Kopec dobre premyslenej elektroniky a rockových gitár tvoria monolit, cez ktorý preteká množstvo emócií a týka sa to v podstate každej jednej skladby na tomto albume. Aj posledná značne melancholická World Pretending patrí do tejto kategórie.

Skúste na chvíľu zabudnúť, že Paradise Lost je metalová kapela a nechajte sa vtiahnuť do zvláštneho sveta Believe In Nothing. Prekvapujú ma občas jeho silne negatívne hodnotenia, no vnímam to ako dôsledok ich metalovej minulosti. Jeho atmosféra je ťažšia na vstrebanie a môže za to už spomínaná ťažkopádnejšia produkcia. Believe In Nothing by mohol osloviť napr. aj fanúšikov neskoršej tvorby kapely Anathema. Jeho najväčším pozitívom sú výborné gitarové sóla a emocionálny spev Nicka Holmesa, ktorý práve tu dokázal, že jeho talent prekračuje metalový žáner.

Hodnotenie: 4,5
reagovat