Bonamassa, Joe - Blues of Desperation (2016)

Po dvou letech od poslední autorovy řadové desky Different Shades of Blue, tu máme jejího mladšího nástupce oděného opět (jak jinak) do bluesového kabátu s jednoznačným kytaristovým skladatelským přispěvkem. S pomocí mnoha dalších přátel z branže, jež jsou Bonamassovi na blízku při psaní tohoto materiálu, vystačí si už podruhé bez coververzí z venku. Jaká tedy je nejnovější Joeova sbírka?
Hned na úvod musím říci že se velmi povedla. Opravdu, sám jsem až překvapen neustálým přívalem mistrovi kreativity a svévolným tlakem neponechat nic náhodě a vyprodukovat další specifický celek, pyšnící se (alespoň u mne) přídomkem- nejvyzrálejší. Oproti svému předchůdci znatelně ubylo místa pro dechovou sekci, písně tak získali na větší autenticitě a kytara hraje opět v první lajně, o tu zde jde především.

Úvod alba není ponechán náhodě, This Train- platí za slušně šlapající věc, závislost se dostavuje okamžitě, svobodné tempo a rytmicky vypulírovaná šestistrunka rozproudí krev v každém rockově orientovaném fanouškovi. Zatěžkaná Mountain Climbing- se nese na basové figuře a tvrdého riffu, refrén podpoří ženské sbory, s jejichž pomocí se dostavuje ta správná atmosféra. Duše alba leží, mimo jiné, v snad nejemotivnější Bonamassově písni, baladické Drive- s naprosto kouzelnou kytarovou linkou, je to drahokam nezměrné ceny a kvality, v tuto chvíli automaticky posunuje desku o pěkný kus vzhůru. Hard rock narážející na bluesové cítění vyplouvá na povrch ve čtvrté No Good Place for the Lonely- s řádně dlouhou kytarovo sólovou plochou . Titulní píseň je zároveň nejmodernější položkou na albu a je třeba podotknout že nesmírně osvěžující. Nekonvenční stavba, okolní zvuky a charismatický vokál vyčarovali parádní věc. Naopak klasickou, jižansky vonící v nejlepším slova smyslu, se zdá být The Valley Runs Low. Blues ze staré školy plně reprezentuje You Left Me Nothin’ But The Bill And The Blues a každý fanda tohoto stylu musí američanům blahořečit. Famózní riff otevírá znovu pokladnici s dalším hodnotným zástupcem Distant Lonesome Train- hammond, úderná rytmika a kytarové novum vytváří nevšední hudební zážitek. Do delty Mississippi, ovšem dnešních dnů, nás vrací houpavá How Deep This River Runs. Rhythm and bluesový chrakter písně Livin' Easy- vychází ze zakouřeného baru, ve smogovém ovzduší se vynořuje swingující klavír a černý saxofonisty stojící kdesi v povzdálí, rázem se zastavil čas a nechává nás patřičně si vše užít. What I’ve Known For A Very Long Time- tradice si podává ruce s Bonamassovým příznačným skladtelským talentem, v poslední, velice rozvláčné a procítěné písni.

Musím smeknout pomyslný klobouk, i tentokrát se vše vydařilo na jedničku, vlastně na pětku :-)
reagovat

kamila @ 24.04.2016 20:12:03
Mám ho objednaného a jsem opravdu hodně zvědavá, určitě nezklame.

horyna @ 25.04.2016 08:50:10
Několik posledních alb Bonamassa rozhodně zklamat nedovolí

dan @ 13.11.2016 05:52:48
Bonamassu obdivuju, je velkým umělcem dneška a jeho poslední deska se mu neuvěřitelně povedla.

horyna @ 06.07.2017 09:55:11
Pořád zřejmě nejlepší Joeova deska. Některé autorské věci už dnes zní jako naprosté bluesové klasiky. Velká paráda.

messi70 @ 07.01.2018 19:35:06
Musím se přidat a souhlasit, poslední album je opravdu hodně povedené, nicméně se nemohu ubránit dojmu že je na tom dost špatně co se týká zvuku. Poslouchal jsem ho se dvěma přáteli na 3 sestavách za nemalý peníz a nikde album nehrálo dobře (vlastním de luxe edition - obal a booklet je krásně vyvedený ale zvuk je dost tragický - v porovnání třeba s albem Sloe Gin). Tak by mě zajímal názor i někoho dalšího. Díky