Cult, The - Beyond Good and Evil (2001)

Beyond Good and Evil- ojedinělý počin v kariéře "kaltů", nahrávka, kterou se nepodaří zopakovat či napodobit, žádný kalkul, muzika deroucí se na povrch jako ničící láva z právě vybuchující sopky.
Na toto album si musel fanoušek počkat dlouhých sedm let, přestávka a rozpad kapely nevěstil nic dobrého, o to větší šok se dostavil s následným poslechem nové fošny.
Největší rozdíl oproti minulosti a to co člověka okamžitě po spuštění play udeří na solar, je neskutečně tvrdý a temný zvuk této kolekce. Už minulá sbírka nesla jakousi pečeť větší zvukově výrazové pružnosti, ovšem co se koná tady je neopakovatelné (v budoucnu už takto pochmurná věc nepřijde). Další prvek vztahující se a plně doplňující nový sound, je zvuk bicích a pojetí (uchopení) hry na tento nástroj, lidově řečeno- Matt Sorum do toho řeže s obrovskou chutí a nasazením. Třetím faktorem je poté intenzita skladeb samotných, jejich koncepčně neurvalý soud a myšlenkové pochody a chutě, s jakými býli napsány.

War (The Process)- temný akustický začátek, nakopávací riff, kytarový efekt a Astburyho naléhavý vokál nás tlačí pěkně do kouta, bicí rozjíždí kulometnou palbu, válečná vřava a tryskající krev z našich těl je všudypřítomna. "Světec"- nálada další písně jen umocňuje posluchačovy pocity a myšlenky jež nastolil úvodní song. Jemně zkreslený vokál to táhne pěkně nahoru a originální instrumentální Duffyho práce drží emoce na pochodu. Metodicky přesná masáž rozpíná svá křídla ve třetí Rise- nekompromisní rána z které se dá jen těžko vzpamatovat, Sorum buší do škopků s buldočí vytrvalostí, mistrný riff a echo rozdělují přívaly energie po hektolitrech. Destrukce pokračuje i v Take the Power- Astbury se prezentuje v roli kazatele a já už už mám prolémy to vydržet. Určité zpomalení vykazuje Breathe- přesto se hlava pořád točí pod přívalem neutuchající zloby. Konečně zklidnění, je tu Nico- ušlechtilejší píseň s pořadovým číslem šest přišla v poslední chvíli. Řízná kytara a "špinavá basa" odstartují další originální palbu American Gothic- ptří k nejlepším na albu, její nálada vykazuje sílu vychřice a nejen Astburyho hlas smete vše bezezbytku. I další položky na nás pálí pánové v podobném duchu a s pořádným nasazením, naštěstí přijde ještě jedno zpomalení a odpočinkková True Believers je pravým balzámem na duši.

Těžko se vždy z této rány vzpamatovávám, tlak na posluchačovo vědomí dosahuje mnohem účinější síly než dokáže zprostředkovat většina drsnějších part běhajících po této hudební zeměkouli.
reagovat