Indaco - Vento Nel Deserto (1997)

CD AMS - AMS131CD /2008/

"Indaco" (v překladu Indigo) je modré barvivo, známé už tisíce let. Indaco je ovšem i název interesantní italské skupiny, působící v letech 1992 - 2007. Jejími zakladateli byli Mario Pio Mancini (buzouki, housle) a kytarista Rodolfo Maltese, proslulý jako dlouholetý člen legendárních Banco del Mutuo Soccorso. Jejich první nahrávka vyšla jen ve velmi omezeném nákladu a za debut tak bývá všeobecně přijímáno až teprve elpíčko Vento del deserto, z roku 1997. "Pouštní vítr" vydala firmička "Il Manifesto" a kromě výše uvedených se na něm podíleli ještě :

Pierluigi Calderoni - bicí
Arnaldo Vacca - perkuse, zpěv
Carlo Mezzanotte - klávesové nástroje
Luca Barberini - basová kytara

a celá plejáda zajímavých hostů :

Toni Esposito - perkuse
Enzo Gragnaniello - zpěv
Francesco Di Giacomo - zpěv
Mauro Pagani - housle, buzouki
Antonello Salis - akordeon
Rino Zurzolo - basová kytara
Massino Carrano - perkuse

To všechno jsou skutečné persony, legendy italského progresivního rocku a zároveň mistři svých nástrojů. Většinou staří páni, kteří se sešli proto, aby si zahráli jen tak pro radost. Ve své tvorbě vycházejí ze svých "středomořských" kořenů a čerpají tedy z hudby italské, řecké, španělské i orientální. Je to world, folk, rock i fusion. Jejich křížení stylů dostává nálepky od "prog folku", přes "world music", až po "New Age", ale v konečném výsledku je to vlastně jedno. Tenhle horký "Pouštní vítr" vás omámí středomořskou hudbou plnou energie, vášně a temperamentu.

Já, starej konzervativec hudbu podobného zaměření nevyhledávám a pokud by nešlo o italskou kapelu a jména, která jsou mi dobře známá ze skupin Banco del Mutuo Soccorso, bo P.F.M., byl bych se s Indaco minul. Musím však říct, že si mě rychle získala a já v její produkci našel zalíbení. Miluji slunce, miluji letní pohodu na řeckých ostrovech a hudba "Indaco" mi dokáže i v našich podmínkách zprostředkovat onu příjemně ospalou prázdninovou atmosféru.

První třetina alba je výborná. Su nuraghe opěvuje krásy Sardinie a melodie prostupující celou skladbou je opravdu půvabná. Neméně pěkné je i pečlivě vystavěné atmosférické sólo na kytaru v jejím závěru. Set the controls for the heart of the sun je specifickou úpravou stejnojmenné skladby Pink Floyd. Těží z hypnotického, repetitivně se opakujícího rytmu a duetu houslí s kytarou. Po rytmických a podmanivých instrumentálkách Waiting for the Kundalini a Vento del deserto přichází ještě Ascea, s vynikajícím klávesovým sólem, ale pak i dvě skladby - řekněme - experimentálnějšího ražení a tady už se dostávám na relativně tenký led. Friend - ship je spíš soubojem dvou perkusionistů a v úvodu lidové písně Green fog si bere snad až příliš halasné hlavní slovo Antonello Salis a jeho tahací harmonika.

Osmá Il volo del gabbiano už ale opět voní mořem. Její nálada je pokojná, lenivá a narušit ji nemůže ani křik o rybku se přetahujících racků. Improvizovanou instrumentálku Goccie nahrál perkusionista Toni Esposito a tvoří takový předěl, nebo vsuvku před závěrečnou třetinou alba. Sitár v úvodu Vision of the sea navodí orientální atmosféru, ovšem brzy se to zlomí v pokojnou najazzlou malůvku. Skutečným vyvrcholením je pro mě závěrečná píseň Tharros, která skládá hold stejnojmennému městu na Sardinii a kterou svým neodolatelným způsobem nazpíval Francesco Di Giacomo. A ještě to není všechno, je tu skrytý bonus track s částečně improvizovanou předělávkou jedné velmi známé skladby. Nebudu vás napínat a prozradím, že jde o Norwegian Wood liverpoolských The Beatles. K poznání je však až v posledních 20 vteřinách....

Původní album už je dlouho vyprodané a prakticky nedostupné, ale naštěstí je k mání reedice od AMS z roku 2008. Jak jinak, než v podobě pěkné rozkládací mini vinyl repliky. Na informace bohatý booklet obsahuje předmluvu, biografii a průvodní slovo k jednotlivým skladbám z pera kytaristy Rodolfa Maltese.

S hodnocením je to složité. Je to sice pěkný přírůstek do sbírky, ale drtivé většině rockerů nejspíš moc neřekne. Dal bych tři a půl, ale i s ohledem na následující, daleko rockovější a pro širší základnu přijatelnější album Amorgós to budou tentokrát tři. Je to opravdu dobrá deska a jsem tuze rád, že ji mám.

reagovat