King Diamond - Them (1988)

21.06.2016 horyna | #

Co napsat k hudbě jež vás formovala, provázela mládím, tvořila nedílnou součást vašeho života, kde vzpomínky na časy bezstarostnosti voní nezkušeností, naivitou i velkou touhou poznávat nové horizonty a neutrousit při tom alespoň pár kapek slz. Jasně, nesmí to být něco, co člověk vnímal z okolí neustále dokola, až se mu to zprotivilo (pouťové zábavy, či diskotéky), pokud je to ale srdeční záležitost, kvalitní produkce, která přetrvala dlouhé roky, pak ony návraty jsou jen a jen kladné a nanejvýš příjemné. Hudbu Kinga Diamonda jsem objevil (byla mi nabídnuta/půjčena na nahrané kazetě, ach ta doba, mělo to neopakovatelné kouzlo nepoznaného a dobrodružného) jako jednu z vůbec prvních metalových nahrávek tak někdy ve třinácti / čtrnácti a dobře pamatuji, jak mi od samého počátku silně učarovala, svou originalitou, silnou melodikou, perfekcionalistickými hudebními výkony (především kytarové melodie Andyho a bicí Mikea Dee) a v neposlední řadě také Kingovým neskutečně vysoko položeným vokálem. Navíc přiložená ofocená obálka, nápis kapely, image i koncept, to vše vonělo pro tehdy začínajícího neznalého floutka přímo omamným způsobem. Za nějakou dobu po Them myslím následovalo i album Fatal Portrait a ono kouzlo účinkovalo znovu, bylo to něco fantastického.

Krátce k albu, na němž po svých dvou předchůdcích, dochází ke změně na postech druhé kytary a basy, po Mercyfulovovských odpadlících, přichází do kapely nové posily, Pete Blakk na šestistrunnku a Hal Patino na baskytaru. Poznávacím znamením kapely té doby (krom samotného, občas šíleného Kingova přednesu), je velice vynalézavá a invenčně plodná (obzvláště v nezkutečné melodice sólových vstupů) kytarová hra Andy LaRocque. Domnívám se také, že na takto technicky náročných pracech, nejlépe vynikla dynamicky a technicky obdivuhodná hra Mikke Dee, jež po zbytek své kariéry nemohl už naplno uplatnit takto bohatý bubenický styl.

Drasticky hororovo tajemné intro Out From the Asylum- kterému pro navození atmosféry slouží vysoký zvuk klavírních klapek, různé ruchy i strašidelné vokály, volně přechází v první pecku Welcome Home- ta upaluje na bicím dusotu, měnících Kingových vokálech a řadě melodií, píseň, tak jako celé album zdobí množství znamenitých kytarových sól dvojice LaRocgue / Blakk. Do závěru píseň jetě zrychlí a uchu lahodí nejen zvonivé činely Mikkeovi soupravy, ale i překonávající se King.
The Invisible Guests- patří k nejoblíbenějším, pohání ji hybný kytarový lauf v návaznosti na mistrná sóla, v nichž se pánové pravidelně střídají, basová linka Hala Patina je pěkně čitelná a jsou tu další sóla po nichž King v těch nejvyšších výškách supí, ječí, pěje a straší zároveň.
Tea- svou malebnou akustikou částečně uklidní rozvířené emoce, její pochodové tempo však bije na poplach, skladba je mistrně vystavěna, jako by s ní člověk přímo stoupal po schodišti onoho domu. V půli se vše zlomí a rychlá sóla přemosťují tento skvost do dalšího plánu.
Mother's Getting Weaker- klasická metalová paráda oněch let, Dee svou neutuchající technikou a značnou variabilitou doslova žene kytarové kudrlinky proplétající se písní před sebou, refrén je velice zpěvný a znásobování Kingova hlasu má své kouzlo. A zase ta sóla, která prostě člověk znalý alba cituje nazpaměť.
Bye, Bye Missy- střednětempá záležitost postavena na Kingově vokálu, jež zde vévodí, melodie které plují pod ním, jakoby jen sloužili formou zástěrky k vokálnímu představení špičkové kvality. Značné utrpení vyvěrající z jeho hlasu (příběh viz níže) je dokonale bytostné a bolestivé.
A Broken Spell- velice nenápadná skladba pod pořadovým číslem sedm, v sobě ukrývá množství progresivních postupů v rámci stylu i značnou nápaditou svěžest, klasicistní kytarová vložka a dokladovaná atmosféra pouze utvrzuje, že zde se komponovalo nanejvýš inteligentně.
V The Accusation Chair- jsem se zprvu ztrácel, ovšem, tempo je zde podobné jako v předešlých skladbách, ovšem z průměru ji vytáhne jak dokonalý Diamond, stěžejní melodické linky, tak hororové zvuky a navazující kytarové akordy s pomalu se přibližující bicí kanonádou, potemnělý závěr jde silně na efekt.
Po instrumentálním hrůzostrašném sklidnění v titulní Them, se do závěru vchází s klasickou heavy hymnou, v mládí silně poutavu, dnes už nikoli, skladbou Twilight Symphony, aby další děsuplné intro Coming Home- ještě jednou posluchače patřičně vystrašilo, no a když poté zazvoní telefon a po chvíli se ozve děsivý babiččin smích a jste sami v místnosti za totální tmy, nelze se nebát, ty zvuky, ty zvuky...

No a koho by zajímal o čem že příběh alba vypráví, tady je shrnutí:
Album pojednává o babičce, která se vrátí z ústavu pro choromyslné a kterou očekává King jako třináctiletý chlapec, jeho mladší sestra Missy a jejich matka. Babička bydlí v podkroví, kde se setkává s neviditelnými duchy a společně popíjejí čaj s lidskou krví, která pochází z Kingovi matky. Ta postupně chřadne. King náhodou objeví babiččino tajemství a propadne také čajovému dýchánku. Ten později objeví i Missy a rozbije čarovnou konvici, v které se čaj vaří. Za to ji stihne nejpřísnější trest. King se vypotácí z domu, kde nad ním nemají duchové žádnou moc a bojuje boj o rozum. Uvědomí si, co se stalo, vejde zpět do baráku a podřízne babičce hrdlo. Případ vyšetřuje policie a dr. Landau posílá Kinga do stejného ústavu, odkud se vrátila babička. Neuvěří totiž Kingovu vyprávění, jak se příběh udál. V ústavu King stráví 18 let. Poté se vrací do svého domu. Příběh dále pokračuje na albu Conspiracy.

Samozřejmě, že po tolika letech ono kouzlo už zdaleka nemůže působit tak, jako v ranných dobách, ale tato nahrávka, na rozdíl od naprosto drtivé většinové okolní produkce té doby, jež jsem přijímal a do uší šrouboval, přetrvala a vlastně vydržela věky. Prostě ji mám rád dodnes a i když se už hodnou dobu nalézám na opačné straně hudební polarity, pořád mne jako jedna z mála z těch čas baví a já jsem za to docela rád.
reagovat

Snake @ 22.06.2016 10:03:28
Pěkně napsáno, cítím to tak nějak podobně. Debut jsem - coby hudební nedochůdče - poprvé slyšel v mých patnácti letech a do smrti smrťoucí na to nezapomenu :)

Them je výborné album, kapela zhudebnila zřejmě nejstrašidelnější příběh pocházející z Kingovy choré mysli. Katastrofou je jen totálně plochý zvuk bicích nástrojů, nahrávce schází větší podíl basové složky. Doufal jsem, že to na nedávno vydaných CD bude lepší, ale nestalo se. Už kvůli tomu bych plnou palbu nedal.

Za recenzi aj profil dík. Kinga já rád.

horyna @ 22.06.2016 10:18:12
Snake: tak jem moc rád, že se tu alespoň nějaký příznivce K.D. našel :-) , jak moc velký jsi znalec jeho tvorby? Oslovují tě i novější alba, nebo jen klasika z osmdesátek? A co díla jeho druhé kapely Mercyful Fate?? , jim tu také schází profil.

EasyRocker @ 22.06.2016 10:26:27
Jeho skalním fanouškem jsem nikdy nebyl, ale mám ve sbírce jeho první dvě sólovky, které jsou už klasikami. Více se mi líbí obě první desky Mercyful Fate..

alienshore @ 22.06.2016 11:18:57
jeho fanúšikom som nebol ani ja veľmi, jeho spevácky prejav mi príde preafektovaný, to pišťanie ujúkanie a kadejaké hlasové mutácie mi moc nerežú, aj preto mi hudba Kinga Diamonda začne čoskoro liezť na nervy lebo tých kvákanín je tam akosi priveľa, musím však uznať že gitara Andyho LaRoquea je skutočne špičková, tie riffy a sóla sú naozaj parádne, zásadný vplyv King Diamond na heavy-metal sa nedá zaprieť, je to špecifická muzika ktorá svojich fanúšikov proste má, to je holý fakt ...

Snake @ 23.06.2016 10:06:40
horyna : znám jen jeho alba z osmdesátých let. Jako poslední jsem prubnul The Spider's Lullabye, ale to mě už nějak nezaujalo a já se o Kingovu tvorbu přestal zajímat. Až loni jsem si koupil povedenej boxík s prvními pěti alby. A to mi bohatě stačí.

Od Mercyful Fate jsem určitě slyšel desky "Melissa", "Don't Break The Oath" a "Time". Ale je to dávno a už si to moc nevybavuji.

Jak napsal Slavo, Kingův zpěv není pro každého, ale mě sedí. Je to opravdový unikát, s neuvěřitelným rozsahem a čas od času sáhnu po něm rád.

horyna @ 27.06.2016 11:48:00
S tím jeho zpěvem / nezpěvem je to těžké, v 80 tkách mi lahodí, na albech novějších jsou to často až nepříjemné zvuky, které písním spíše škodí, ale hudba celkově šla hodně dolů a už to zdaleka není co bývalo. Obrovská škoda!!

b.wolf @ 01.07.2016 14:04:53
King Diamond... triko s tím parádním logem mám někde dodnes. Hudebně ovšem raději
fošny Mercyful Fate, tady mně ten zpěv moc nebere.

horyna @ 01.07.2016 19:16:42
Hodně posluchačů upřednostňuje Mercyful Fate před Kingovými solovkami, co se týče prvních alb obou projektů, na K.D. mne baví především Andyho melodie a sóla. Po 90 roce se myslìm karta obrací a M.F. produkují mnohem zajìmavější muziku.