King Diamond - The Eye (1990)

The Eye- osobní magnum opus Kingovi tvorby a zřejmě i nejoblíbenější jeho nahrávka (přec, ale těsně o milimetry nad ostatními předešlými výtvory) stojící na hudebním piedestalu zářných hudebních hodnot, spolu s některými dalšími oblíbenci srdci blízkými. Zvláštní, až vroucně milující vztah k této nahrávce chovám už od jejího vzniku, dobrých pětadvacet let a za tu dobu mě vždy dokázala patřičně uspokojit a nadchnout. Pod fialkovo nachovým biskupským rouchem se ukrývá částečně obměněný soud, využívající v mnohem větší míře celkový podíl klávesových zvuků na charakteru nahrávky, vše je jemnější, zvuk se patřičně zaobalil a krapet se sklidnila i útočná kytarová hradba. Představuje se nám novic na postu bicí baterie Snowy Shaw a produkci si opět bere Roberto Falcao (hrající spolu s Kingem) i na keyboardy.

Textový koncept se tentokrát opírá povětšinou o historická fakta zasazena do středověké Francie, v níž se ocitáme prostřednictvím "oka", neboli náhrdelníku s mocí nás přenést do oné doby. Budeme svědky inkvizičního procesu s čarodějnicí Jeanne Dibasson v jehož závěru je inkvizitorem Nicholasem de La Reymiem i s náhrdelníkem upálena, dozvíme se i o dvou malých holčičkách, které si hrály v popelu z tohoto upálení a nalezly onen náhrdelník, i smilstva uprostřed kláštera Louviers, kam odchází právě osmnáctiletá Madelaine Bavent, kterou zde znásilní otec Mathurin Picard ( historicky podložené postavy), praktikující i další zvrácenosti jako přibíjení nemluvňat na kříže (za tichého svědectví Madelaine, která v tu dobu v některou noc v klášteře nalézá „Oko“).

Mohutná klávesová vozba prezentuje úvodní Eye Of The Witch- tempo je plíživé a majestátnost chvíle je oním nástrojem maximálně podtržena, Diamond šeptá a sípá, až zrychlené tempo a sóla převáději píseň do rockovějších vod.
Famózní The Trial (Chambre Ardente)- odbíjí nemilostrdný tlukot bicích, King nám představuje v různých hlasových polohách osoby účastnící se tohoto čarodejnického procesu. Hudebně se jedná o naprostou laskominu, tempo se neustále mění, výpravnost skladby určují její zvraty, melodické pochody a vyhrávky i znamenitá sóla. Vstup kostelních varhan do příběhu a přemosťující guitar sólo podtrhuje velké kompoziční chvíle samotného Diamonda.
Burn- platí za strhující rychlostní jízdu, plnou vyhrávajících kytarových linek se sebejistým Kingem, střídajíc mistrně své hlasové polohy a schopnosti. Nenásilné zpomalení a překrásné melodie píseň dozdobují.
Miniaturu s hororovo tajemnou příchutí Two Little Girls- ustojí King ve společnosti kláves a suplovaných violončel, její naléhavost působí až hrůzostrašně.
Into The Convent- jde o jednu z vůbec nejvelkolepějších věcí alba, výborná rytmicky, obstojná řada vyhrávek a melodií, neustále změny temp, parádní basová figura a zpěvák v top formě, to vše podchyceno bezchybným textem.
Hitová Father Picard- patří svými kreativními nápady do zlatého fondu kapely, její nesporně melodický refrén mne vždy totálně odzbrojí, prostoupena množstvím sól a její klávesové nazvučení jenom podtrhují skvělé okamžiky písně.
Všudypřítomný spinet dotváří skladbu Behind These Walls- jinak velice údernou, rytmicky sevřenou, melodicky vystavěnou výpravnou píseň, kde kytary snažící se probourat vně, posluchače dokáží poblouznit svými fantaskními kudrlinkami.
Opět mistrný text a překrásný akustický tón Andyho šestistrunnky plující drsnější The Meetings- kde sám mistr v extatických výškách vypráví, co že se to děje na schůzkách za těmi zdmi.
Skvostem Andyho instrumentálního kytarového mistrovství je píseň Insanity- zde není potřeba slov, poslouchám vždy se zatajeným dechem.
1642 Imprisonment- čouhá historie nejen z názvu, zvukový kabát nás provádí oněmi pohnutými léty prostoupenými zkaženými činny.
Dlouhou dobu se mi zdálo, že album ke konci místy ztrácí na přitažlivosti, ale ani poslední kus této kolekce není vůbec špatný, je jen jiný, melodie se noří v bicím sevření, až jednu chvíli propuknou ven a metalový odér působí opět naplno, King střídá dvě polohy, refrén je solidně vybudován a klávesová linka dostává prostor i tu, když pánové začnou sólovat, uši jsou opět na pozoru, parádní tempové zpomalení, tolik tedy závěrečná The Curse .

Brilantně vyhlížející fotografie samotných protagonistů z díla The Eye, ještě dokáží umocnit výsledný pozitivní dojem nahrávky, která svou jedinečností nesmí býti opomenuta. Nejmelodičtější Diamondovo album přistálo léta páně 1990 na pultech obchodů a mám za to, že do dnešních dnů nebyla její kreativita samotným tvůrcem v budoucnu nikdy překonána. Nemyslím si, že se tak ještě někdy stane.

reagovat

Snake @ 25.11.2016 09:23:26
Jojo, parádní album. V době vydání jsem z něho byl sice malinko přepadlej, zdálo se mi překlávesované a s "divným" zvukem bicích, ale časem jsem si ho oblíbil a dnes ho řadím do Kingova zlatého fondu. Atmosféra je - právě díky klávesovým nástrojům - ještě o něco děsivější a melodie parádní. U Two Little Girls se vždycky hrozně bojím a pod postelí, ve skříni a na hajzlíku hledám bubáka, na druhou stranu nádherný klenutý refrén Father Picard ("I'm Father Picard, I'm taking over...") ječím spolu s Kingem.

horyna, nemáš pocit, že tady King z těch vejšek trochu ubral ? Mě to tak připadá... A co říkáš na bicí ? Já se nemůžu ubránit dojmu, že jde o automat. Jeden čas se nad tím hodně spekulovalo, ale důkazy nemám :) Každopádně je to jedno, svoji funkci plní...

horyna @ 25.11.2016 09:40:00
Čau brachu, vidět že na desku zastáváme stejný názor, dvě malý holky, otec a spousta dalších best off skladeb z Kingovi tvorby, prostě klasa:-)

Na wikině cosi o bicím automatu píší, je to místy i dost slyšet, ale jelikož je King moje srdcovka raděj to vědět ani nechci, nešťourám se v tom, oproti divokýmu Mikkeovi na Conspiracy je to absotulně bez dinamiky. Mluví se tam o jakýchsi bicích pedálech, škoda, velká škoda těch (ne)bicích.
S těmi výškami nevím, možná máš pravdu, hlavně ale, hlavně má deka abolutní atmosféru a tuny melodií a to mám na Kingovi vlastně nejraděj, Andyho sóla a částé změny tempa, prostě blaho na ušiska :-)

Velká škoda desek po 95 roce, nápadů znatelně ubylo, už to není ono:(

Snake @ 25.11.2016 10:05:07
Buben vem čert, však těch kytarových sól, změn tempa, motivů a nálad je tam přehršel. Žádná pilka přímočarka, vždyť on je to skoro progmetál (se zvláštním důrazem na slovo "skoro"). Jo, zapoměl jsem na čarokrásnou inštrumentálku Insanity. Další výstavní kousek do výkladní skříně.

Jak už jsem psal dřív, ta novější alba neznám a nijak zvlášť po tom ani netoužím. V levém sloupci vidím, že dgf King Diamond končí v roce 2007. To bude už deset let. Vím, že měl nějaké zdravotní patálie, ale i tak si myslím, že současná doba téhle hudbě prostě nepřeje.

horyna @ 25.11.2016 10:17:05
Také tomu říkám prog, heavy prog. Přesně, skoro 10 let mlčel, odjel koncerty a pak se dostavili zdravotní potíže a dlouho pauzíroval, myslím že loni se vrátil, sliboval studiovku a měl velké plány, ale zatím se to uklidnilo a zase je ticho, asi opět zaúřadovalo zdravíčko

Snake @ 25.11.2016 10:25:28
Letos mu bylo šedesát. Jako kluk hrál fotbal, ale s životosprávu profesionálního hudebníka to asi nebude moc slavné. Není divu, že už se šetří...

horyna @ 25.11.2016 10:33:57
ŽE BY DALŠÍ OKRESNÍ PŘEBŮREK :-) , zajímavá informace.
Vždy si říkám, škoda že už kluci ve zralém věku ať z té, či oné kapely nevydávají alba častěji, jako za mlada. Ale je naprosto pochopitelné, že se už šetří, není kam spěchat...