Norum, John - Face the Truth (1992)

Deska Face the Truth mi splňuje vysoké nároky na podobu plnohodnotného a šmrncovního hard-rockového alba. Od schopného obalu, přes hvězný hráčský kolektiv, výbornou produkci, vyspělé instrumentální výkony, až po hodnotné písničky v řadě první.
Album Final Countdown, nesmrtelný pomník Europe i Johna Noruma jsem poznal jako dítě pouze okrajově, až jsem k muzice přičichl opravdově, dobové švédy jsem nevyhledával ani výrazně neregistroval, v té době s K. Marcellem vlastně pohasínali. John se od nich trhl po úspěchu zmíněného kotouče, aby tvořil dle jeho slov, méně vlezlou a více kytarověji orientovanou hudbu a tak na trh přišlo spíše průměrné debutové album z 87-mého Total Control.
Už nevím jaké prostředky mne samotného nasměřovali právě k jeho druhé kolekci, ale znám ji dobrých 20 let a nikdy, nikdy jsem o jejich kvalitách nezapochyboval. Všem těm kdo tekrát poslouchali Europe, já oponoval Norumovou pravdivou tváří. Hughese jsem v těch letech znal pouze odsud, totálně mě učaroval a až mnohem později jsem začal shánět jeho desky, ať sólo, s párpl, nebo jeho další projekty. Tahle dvojice album táhne a dělá, ale i výkony ostatních zaslouží uznání, dohromady totiž utváří velice schopný a organický celek, pro který je komponování kvalitních písniček a zapamatovatelných melodií tou nejsnažší věcí na světě.

Deska doslova exploduje ve svém středu, proto nejprv musím zmínit srdcovou dámu alba, spíseň- Time Will Find the Answer- v níž po krátké Johnově introdukci kytara vystřelí do nebes na točitém odpichnutém riffu, Glennův hlas si s námi ležérně pohrává a slova ledabyle skládá jako leporelo, do bridge se už šroubuje vzhůru a v chorusu se rozmáchne a letí jako bílá holubice, učiněná nádhera. Hned po ní dáma piková Counting on Your Love- nejprv krátké sólo z kategorie nezapomenutelných, střední, úderné tempo a krásně artikulující Glenn, další sóla a refrén co atmosféru nepostrádá a jde do nitra. Kárová bejby by mohla být třeba Night Buzz- odstartují ji Johnovy kytarové laufy, barevně odlišný Hughes, melodické riffy se krásně vrství a do tepavého chorusu směřují všichni pěkně pohromadě, po chvíli se přistihnete, že si text zpíváte spolu s kapelou. A křížovka, to bude desátá Still the Night- v ní sametový Hughesův hlas plní funkci průvodce v romantické, středně tempé hard věci, kde funkčí Norum a naléhavý zpěvákův projev v sobě absorbují nejlepší momenty alba.

Tak a co tu máme dál: Opium Trail- že je vám ten název povědomý, tak znalcům irských Thin Lizzy rozhodně, jedná se o šťavnatou, originálu podobnou, přesto krapet dynamičtější a díky hlasu Hughesovu i jedinečnou cover verzi.
Face the Truth- úvodní palebný štych zajišťuje pevná a dravá skladba vycházející ze samé podstaty velkých rockových písní, slušné tempo, tah na bránu, melodické kudrlinky a tolik potřebný cit pro to správné dynamické dávkování.
A stačí než vykradu desku komplet :-), dobře, tak poslední dva kousky- In Your Eyes- výborný oplodňovák s delikátní akustickou stopou i náladou procházející slzavým údolí, nebo We Will Be Strong- komerční zteč s vokální účastí J. Tempesty, prostě ať sáhnete kamkoliv budete spokojeni. Vy, uchvatitelé velkých (ale ne vlezlých) melodií a nosiči rockově bušících srdcí.

Staré Europe pod svá křídla neberu, nad těmi novými se naopak rozplývám, stejně jako nad touto prací jejich kytarového předáka Johna Noruma.
reagovat

john l @ 18.11.2016 12:13:55
Prisoners in Paradise utopila slabá produkce B.Hilla, kdežto R.Nevison použil na Norumovu desku měřítka prací pro Ufo sedmdesátých let s moderními vymoženostmi doby.

dan @ 18.11.2016 12:45:46
John pozval Joye aby mu nazpíval jednu skladbu která by na deskách Europe určitě bodovala.