L.A. Guns - Vicious Circle (1994)

Proč jsem dal kdysi šanci zrovna "takovéto" kapele už dnes netuším, ale jsem rád že tohle album nezní jako klasické glam rockové produkce let osmdesátých, ale jeho stylový záběr je mnohem, mnohem širší. G n R neprožívám a právě k němu by se dali první tři alba této party připodobnit. Alternativní směry a nabroušený metal také nehledám, tam zase míří produkce kapely po roce 1995. Jmenované album je jakousi zlatou střední cestou, barevná mozaika 15 skladeb, kde žádná není stejná jako ta předešlá, každý má na výběr a i když podobná, stylově rozháraná díla nevyhledávám, tady mi to skvěle sumíruje. Něco přesto rád přeskočím, jelikož punk nenávidím, 10 a 13 tka jdou pokaždé z kola ven.

Zajímavý je začátek a konec desky přinášející třeskuté chvíle a polaritu stylu L. A. Guns. Úvodní čtyřlístek vám nedá vydechnout, jedna krasojízda střídá druhou. Riffovou epidemii šíří Face Down, drsnou představu nápravných zařízení amerického kontinentu zase No Crime, atmosféru hard rockové vznešenosti připomene zvonivá, jemně klávesová Long Time Dead a metalovou nespoutanost slayerovská Killing Machine- masáž silových temp a dravá jízda peřejemi Orinoca. Ve středu desky se střídají nálady jak na běžícím páse, orientem načichlá velice vnímavá a na poměry kapely hodně progres věc Fade Away, tklivá instrumentální mezihra Tarantula, tesknící balada Crystal Eyes- ve které instrumentace kapely získává na vážnosti a leckterá sukně se sama sune vzhůru. Styl alá Motorhead s foukačkou u rtů dováží Nothing Better to Do, naopak rozvahu a plno pěkných melodií Chasing the Dragon. Perlou zůstává cover verze Ten Years Afte- I'd Love to Change the World, výborná výpravná píseň s hlaďounkou kytarou plna prosluněných sólových výpadů, získává v prezentaci této kapely neuvěřitelnou dynamiku, švih a razanci, je to jedna z mála napodobenin lepších originálu, alespoň pro mne. Who's in Control (Let 'Em Roll)- dováží moderní rytmy a zdravě energický potenciál, Lewis to do nás pere slovo od slova a rytmizace písně krutě pumpuje. A je tu slibovaný konec, ten provází dvojice skvělých pomalých baladických skladeb. První je Why Ain't I Bleeding- k podlehnutí postačí foukací harmonika, dobře poskládané rýmy a uvolněná basová harmonie. Kiss of Death- se škrábe po emocích ještě silněji, houpavý a melodický ráz svými výkony vytváří celé hudební osazenstvo, klavirní part a Lewisův vokál stojí vepředu.


Že kapela hrát skutečně umí slyšet je, tentokrát se podařil zvládnout i kompoziční proces a tak po hodnotné desce stylu glam- Hollywood Vampires, přicházejí potetovaní chlápci zpoza velké louže s porcí pořádné muziky pro dospělé.
Hlavní devízou desky, je její neuzavřenost. Spojnice posledních zbytků glam rocku s čistým hard rockem a metalovou výbušností strojí na tomto díle velkou oslavu. Producent Jim Wirt ladí v mnoha skladbách nástroje rozdílně a i to přispívá k větší dramatičnosti tohoto jinak nesourodého celku. 4,5*
reagovat

steve @ 23.01.2017 13:27:14
V devadesátém mi kámoš pustil desku Hollywood Vampires a nebylo to vůbec špatný, taková rocková oddechovka. Na MTV běželi často aby také ne, podobný kapely byl jejich business. Před pár lety jsem zkusil ještě Hollywood Forever a s ostřejším zvukem se zřejmě vrátili ke svým kořenům. Občas jsem čítával že šli za trendy.

horyna @ 25.01.2017 08:55:44
Dnes bych už plytké Hollywood V. nedal, ale v mládí mě celkem přatahovalo a pár dobrých momentů určitě obsahuje. Ano trendy naháněli, víc než kdo jiný.