Pogues, The - Hell's Ditch (1990)

S touto deskou (podle všeho přímo z pekelné jámy) přichází konec působení Shanea MacGowana se svou bandou jménem The Pogues (v gaelštině "polibky"). Démon alkohol ho již ovládal více, než je zdrávo, a blížila se doba, kdy ani nepřišel na koncert a zaskočit za něj musel Joe Strummer z The Clash (kteří už pár let neexistovali, takže pro Joea to byl vlastně fajn přivýdělek). Určitě je škoda, že Shaneův génius sváděl boj s whiskey a guinnessem, to by ale nesměl být MacGowan takovým Irem tělem i duší.

Abychom se konečně dostali k samotné nahrávce:
Hell's Ditch je více než solidní. Už trochu odchází prvotní zaměření skupiny, tak typicky "irsky lidové" už album moc není. Otevírá ho Sunny Side of the Street, báječně prosluněná písnička s krásnou letní atmosférou. Otvírák je rovnou i jedním z vrcholů desky. Mám rád i její českou předělávku od nebožtíka Františka Sahuly - s téměř doslovným překladem, jak jen to bylo možné.

Sayonara je trochu klidnější. V člověku nezanechá nikterak hluboký dojem, je spíš trochu atmosferická. MacGowan se za ni každopádně stydět nemusí. The Ghost of a Smile je trochu napruženější (hlavně díky výrazné baskytaře) a udržuje letní atmosféru (nejen svým zpěvným refrénem).

V Hell's Ditch jde trochu do tuhého. Nálada je mnohem pochmurnější (ještě aby ne, když se jedná o díru pekelnou). Instrumentální začátek nabírá na dynamice, samotná píseň je hodně rytmická a zase se o něco více blíží lidovým motivům. Tohle je přesně takové irské peklo, jaké má být.

Lorca's Novena pokračuje v určené náladě víc než dobře. I když...být na skladatelově místě, trochu bych časem zrychlil tempo, nebo bych se aspoň nevracel k tomu slokovému. Píseň má pět minut, a to už působí trochu roztahaně. Summer in Siam jsem nikdy neměl moc rád. Dobře, letní atmosféru drží znamenitě, ale tohle je pro mě spíš už nechutné vedro a upocený saxofon tomu moc nepomáhá. Ale to klavírní tempo by se do Siamu asi i hodilo...

S Rain Street konečně přichází zase trochu rychlejší Poguesovka. Mám vnímat drobnou paralelu mezi sluneční stranou ulice a ulicí v dešti? Rainbow Man je trochu vatovitá, ale tak neurazí. The Wake of Medusa jde s kvalitou zase trochu nahoru. Po fade-inu přichází melodické téma v rychlejším tempu, které doplňuje nápaditá mezihra.

Do House of the Gods nás uvede pomalejší melodie, samotná písnička je zase o něco rychlejší a oplývá příjemnou náladou. Skoro bych až řekl podnikavou a dobrodružnou. Ideální na letní výlety. 5 Green Queens & Jean mi svým začátkem přijde skoro až nechutná. Zase taková upocená, líná, uválená. Ručička mého generátoru albové vaty se opět pohybuje směrem doprava, to je na pováženou.

Maidrin Rua je příjemný irský tradicionál, i když mi v něm kapela připadá už trochu bez invence a opět mám dojem, že má jediný úkol, a sice natáhnout stopáž. A pravda je, že ani při Six to Go netleskám nadšením.

Závěr: Album začíná víc než slušně, druhá strana už za tolik nestojí. Alespoň tedy v rámci Shaneova standardu. Za povšimnutí každopádně stojí obal desky, kde jsou názvy písniček zasazeny do fiktivní mapy.

Přemýšlím mezi lepšími třemi hvězdičkami nebo horšími čtyřmi, ale spíš se přikloním k druhé možnosti. Desku si pouštím málokdy celou (spíše jednotlivé vybrané písničky), ale i jako celek je to docela kvalita (až na dojmy ze závěru, které se ve mně pořád drží, a moc dobré nejsou).
reagovat