Depressive Age - Electric Scum (1996)

Těm o které se alespoň v náznacích otřela tvorba německých Dý Age a těm kteří rychle přelousknou krátký popis kapely, nemusím dlouho napovídat kteréžto a jediné možné album této kapely přichází do úvahy našinci zrecenzovat. Jelikož dobu rychlostních závodů a zhusta nabroušených kytarových attacků mám už nějaký ten pátek dávna za sebou, padá má pozornost k jedinému (řekněme že i Symbols... byl určitým tvůrčím vrcholem) progresivně reprezentativnímu dílu těchto hudebníků, desce s výmluvným názvem Electric Scum.

Copak se tedy ukrývá v drážkách cd s hanlivým pojmenováním elektrický odpad? Je to jakoby jste projížděli okruhem v Le Mans, pokaždé sedící v jiném závodním stroji.
V jednu chvíli řídíte industriální káru popoháněnou metalovým karburátorem burácejícím v dunivě hunském akustickém cvalu. Do levotočivé už jede klasický hard rockový prďák, vytůrovaný pevnější kytarovou akcelerací. Občas se ta kára ztěží drkotá, ale mírně zvlněný terén v atmosférických prohlubních skýtá dostatek působivých míst na nadechnutí a příjemný pokoching. Že si ta čtyřkolka s aku motorem perfektně notuje a palivová náplň se vlní pod okraj jde cítit s vašimi soupeři někde za vámi. Industriální lak krapet oderem a jako ve snu, už jsme v krajinách Andalusie. Ohnivý rytmus španělských tanečnic vlnících se okolo pěkně pálí, stejně jako okolní slunce a hbité jazýčky nadržených slečen toužících přisednout k vám co nejblíže. Ano, tu naši herku vyrobili dederóni z kovu to je jasné, ale ten kov je jen jeden z prvků, který se podílí na celkovém výstavním lesku našeho aerodynamického sporťáku.

Ještě zkusím klakson, co je to za pazvuk? Aha, to jen hlas Jana Lubitzkeho, který mě na produkci D. A. vždy hodně přitahoval a spolu s kytarovou prácí absorbující různá stylová zákoutí bývá považován za nejdražší vývozní artikl tohoto barevného čtyřkolového chameleona. 3,5*


reagovat