Dr. John - Gris-Gris (1968)

Gris-gris gumbo ya-ya, hey now gumbo ye-ye

Rádi objevujete v hudbě neotřelé postupy? Sáhnete někdy po něčem naprosto odlišném od veškeré možné hudební produkce? Zajímáte se o ne tolik frekventované žánry, případně jejich spojování? Je Vám blízká 60’s psychedelie? Blues a hudba z oblasti Louisiany? Praktikujete voodoo rituály a jste chorobně pověrčiví? Nemoci léčíte přírodní cestou a při každé možné příležitosti pálíte vonné tyčinky a kadidlo? Uchováváte ostatky svatých? Nebo prostě zrovna potřebujete doktora?

Pokud jste alespoň na první čtyři otázky odpověděli kladně, pak neváhejte sáhnout po debutu Dr. Johna. Garantuji Vám, že po poslechu tohoto alba už nebude Váš hudební svět takový, jako dosud, a že okamžitě budete chtít víc. Ty další otázky, to je jen nastínění atmosféry New Orleans. A že Doktora neznáte? A viděli jste The Last Waltz od The Band? Viděli? A pamatujete si toho bodrého chasníka ve stylovém obleku, v klobouku a brýlích, zpívajícího jednu pecku od klavíru? Tak to je on. Dnes již skutečná legenda americké hudby – záměrně nežánruji, Doktor má obrovský záběr. Hrál s Ericem Claptonem, Van Morrisonem, Rolling Stones, Chrisem Barberem, The Meters, Frankem Zappou a mnoha dalšími.

Od 50. let si buduje reputaci vyhledávaného sessions mana i autora pozoruhodného materiálu. Jeho debut vyšel v roce 1968 a okamžitě se stal kultovním albem, byť u šéfa Atlantic Ahmeta Erteguna vyvolal nejprve reakci: „Why are you giving me this shit? How can I market that boogaloo crap?“. Ale víme, jak to bývá, každé zboží má svého kupce. Album vzniklo díky několika volným hodinám, které měl Doktor a jeho spoluhráči po natáčení se Sonnym & Cher a bylo zamýšleno jako ukázka kultury New Orleans. Doktor v tu dobu působil v Los Angeles, protože mu kvůli problémům se zákonem bylo doporučeno rodnou Louisianu opustit.

A nyní tedy něco k albu. Hlavní protagonista se představí hned v prvních taktech: “They call me Dr. John, The Night Tripper, Got my satchell of Gris-Gris in my hand, Daily trippin' up, back down the bayou, I'm the last of the best, They call me the Gris-Gris man. A pak začne vychvalovat svůj sortiment léků na cokoli. Podobně bizarně, jak zní jeho prostředky, zní i nástrojovka. Mraky perkusí, saxofon, mandolína, dvě basy (baskytara i kontrabas), příčná flétna a podmanivé sbory.

To, že je tu většinu času nesrozumitelná angličtina, je dáno Doktorovým původem, sbory často dotvářejí atmosféru jen zvukomalebnými slabikami, které působí jako zaříkávaní, jenž má blahodárně působit na pacienta. Ona zvláštní slova jsou směsicí francouzštiny (ovšem změněné k nepoznání), haitštiny a dost možná i jakési improvizované hatmatilky. To promísení kultur je pro New Orleans obzvlášť typické. Však už názvy vypadají dost zvláštně: Danse Kalinda Ba Doom, Croker Courtbullion, nebo Danse Fambeaux. Takže nebudete dojmu, že jste se ocitli ve francouzské restauraci a pročítáte si jídelní lístek. A opodál sedí tenhle borec na baru a vypráví zkazky o různých podivínech, léčitelích a kněžích. Jako byla třeba Mama Roux. Tato píseň je zřejmě nejchytlavější na celém albu, s nakažlivým tempem akorát do tance a jakous takous zapamatovatelnou melodií: „Singin‘ wham bam, thank you ma’m, come down boy’n’follow me.“.

On totiž Doktor častěji zaříkává, než aby předváděl úchvatné melodie. Kdepak, kořeny této hudby tkví hluboko v minulosti, v předávané tradici, než v notách. V blues. V opakování. Cíl je protančit se až do transu. Zapojit se může každý – i tak to místy zní. Neučesaně, nezpěvně, nahodile. Můžete říct rovnou falešně. Syrově. Ale copak jde takovou hudbu dělat jinak? Však ony Vás ty rytmy (nebo spíše polyrytmy) vtáhnou.

A taková Croker Courtbullion má i mimořádně chytlavý, téměř jazzový motiv. I když se postupem času stane zvláštním abstraktním útvarem, v němž hrají důležitou roli i různé zvířecí zvuky. Tenhle lektvar vážně zabírá. Jump Sturdy je poměrně blízko rhythm& blues, takže se v té hudbě úplně neztratíte.

Z alba přeci jen vzešel jeden hit: Podmanivá I walk on guilded splinters uhranula mnoho dalších interpretů: Marshu Hunt nebo Humble Pie a další a další. Pomalá, hypnotická skladba rozvíjí jeden jediný motiv, nad nímž se líně rozvaluje Doktorův hlas, odkazující na močály rodné Louisiany. Skvěle zpracovaný rytmus (například lusknutí na druhou osminu čtvrté doby) a překřikující se sbory Vás nenechají v klidu a za chvíli už si s celou touhle podivnou skvadrou budete zpívat refrén. Zkuste, nebudete litovat.

reagovat

Balů @ 21.10.2018 11:39:23
Zdravím Voytusi. Moc pěkná recenze na mou oblíbenou desku, kterou jsem objevil v roce 1975 a dodnes ji rád poslouchám. Koncem šedesátek vznikaly zajímavé desky
ve značných počtech.
Přesto toto album je něco speciálního. Určitě se dá doporučit těm, kteří mají rádi
první alba Captaina Beefhearta nebo cokoli od Toma Waitse.

Voytus @ 23.10.2018 12:08:56
Balů: Tak to je fajn, že si na Doktora ještě někdo vzpomene. Mě jeho hudba před pár lety opravdu nasměrovala trochu jinam, k trochu syrovějšímu pojetí, víc bluesovému. I proto už tolik nesleduji současný prog rock (až na výjimky), a spíš mě zajímá víc dřevní hudba.

Záměrně jsem jej k nikomu nepřirovnával, ale dejme tomu, že nějaké styčné body s Beefheartem i Waitsem by se našly. Jen Doktor nikdy nezacházel přímo k dekonstrukci blues za pomoci avantgardních prvků a málokdy u něj narazíš na takovou dávku určitého sentimentu, jako v některých Waitsových písních - ale jasně, také jsem měl na paměti zrovna tyhle dva výtečníky.

Balů @ 23.10.2018 12:32:45
Voytus. Jsem moc rád, že tady někoho oslovuje dřevní blues.
Muddy Waters, John Lee Hooker, Howlin Wolf, ale také Peter Green, Johnny Winter
a Robin Trower jsou mí hrdinové.

Voytus @ 23.10.2018 14:20:09
Blues je základ, člověk se k němu dřív nebo později dostane. Pro mě bylo setkání s hudbou Dr. Johna (rok 2009) vlastně takovým návratem, protože blues a jazz bylo první, s čím jsem jako prcek přišel do kontaktu.

Však jeden z prvních koncertů, který jsem navštívil, byl Luboš Andršt s Ramblin' Rexem - toho jsem pak po letech viděl, když jsem byl na střední. Taky mě, coby děcko, hodně bral dixieland. Vím, může to znít dost zvláštně, ale ono s tím zároveň souvisí i to, že jsem vyrůstal v 90. letech a co tenkrát pouštěla televize a rádio prostě za moc nestálo - mně bohužel navždy zůstanou v paměti hrůzy elektronické scény. Jasně, i ty 90. byly fajn, ale to jsem zjistil až časem.

Takže počínaje debutem a konče albem Ske-dat-de-dat pro mě Dr. John představuje v kostce to nejlepší, co mi USA scéna může dát - ať už soul, funk, blues nebo New Orleánský jazz, on si dokázal poradit s čímkoli.