Sonic Youth - Goo (1990)

Po vydání úspěšného alba Daydream Nation kolem kapely začaly kroužit 3 nahrávací společnosti A&M Records, Atlantic and Mute.

Sonic Youth nakonec však vybírají mamutí firmu Geffen, kde se za 300 000 $ zavazují k vydání 5 desek.
Tato firma měla čuch na podchycení umělců s velkým potenciálem – v roce 1990 signuje smlouvu na doporučení Kim Gordon se souborem Nirvana….

Ačkoliv je kapela u velké firmy, nenechá se nijak omezovat ve skládání a tvorbě nových písní. Odmítají hvězdného producenta Daniela Lanoise (Brian Eno, Peter Gabriel, U2, Neil Young) a nakonec volí Nicka Sansana, který s nimi již pracoval jako zvukař na předešlé desce.

CD spatřilo světlo světa 26. června roku 1990 a stalo se jednou z nejdůležitějších rockových nahrávek devadesátých let a živnou půdou, ze které začla rašit poslední hudební revoluce – grunge. Lze najít tisíce recenzí a mnoho výpovědí kapel a hudebníků, které toto album ovlivnilo.

Zvuk je čitelnější a hutnější, než na předchozím Daydream Nation, (vlastním dokonce MSFL reedici, kde je přímo krystalicky čistý, což je u této hudby plné navazbených kytar velmi důležité). I když obě sólovky kvílí a hučí, ve výsledku jsou krásně od sebe tyto nástroje oddělené. O zpěv se dělí sexy blondýna Kim Gordon se svým partnerem Thurstonem Moorem.

Na začátek CD byly umístěny největší pecky, skočná a textově kontroverzní Dirty Boots, dojemná Tunic o zemřelé zpěvačce Caren Carpenter, Mary Christ a Kool Thing s hostujícím Chuckem D z Public Enemy.
Následuje Mote, čili song o kouření trávy, který v polovině stopáže přechází v hlukovou improvizaci. Další písně se mi jeví jako průměrné, závěr je ale ovšem parádní v podobě členité Titanium Exposé.

Byla to zvláštní doba. Klipy Sonic Youth a jim podobných souborů rotovaly denně v TV , skladba "Kool Thing" bodovala v hitparádách v USA, Velká Británie a Irsku.

Ač nepatřím mezi jejich zaryté fanoušky, nemohu jim upřít invenci a originalitu. Jejich nahrávky dokážu identifikovat mezi tisíci jiných kapel, což o něčem vypovídá.

reagovat

I když je to takovej virvál a melodie se občas ztrácejí pod hromadou vazbících kytar, tak i přes to všechno se mi to líbí. Sonic Youth jsem objevil díky seriálu Simpsonovi, kde Homer přijde do obchodu s deskami a zmiňuje se o kapelách, které jsou pro něj neznámé - a zmíní právě i kapelu Sonic Youth.

I když mi trvalo nějakou tu chvíli, než jsem se s jejich noisy rockem (nebo jak to nazvat) spřátelil, dodnes patří mezi mé favority. A právě album Goo patří mezi mé nejoblíbenější kusy od Soniců. Skladby jako Tunic, Dirty Boots nebo Mildred Pierce jsem si zamiloval na první poslech. Při poslechu alba Goo se ve mě vždy vzbudí ten vzdorný teenager, který ve mě řádil před deseti lety.

I když se tu slabá místa najdou, je mi to vcelku jedno, jelikož je to opravdu srdcovka a nostalgická záležitost. Za mě osobně dávám čtyři hvězdy. Věc která nikdy nezklame.
reagovat

tykeww @ 06.05.2017 11:47:26
Ješě musím doplnit, že se mi zrovna na téhle desce vždycky moc líbil její obal.