U.D.O. - Dirkschneider - Live - Back to the Roots (2016)

Je trochu iritující, pokud vydáte s kapelou U.D.O. 15 desek a vylezete potom na podium a lidi řvou "zahraj Balls to the Wall" nebo "Breaker, jedéém" – tedy songy z vašeho předešlého působiště – Accept. Potom jednou bouchnete do stolu, tak jako Udo a vyhlásíte turné, kde naposled odehrajete ty nejlepší fláky od těchto německých metalových velikánů, a potom už budete hrát jen setlist, vyextrahovaný ze svých řadových alb U.D.O.

Zajisté statečný krok, neboť v dnešní době, kdy hudebníky živí koncerty , se každý snaží prosadit spíše jako hlas Deep Purple, Iron Maiden, Whitesnake, Arakain atd.... a neúnavně obráží štace po halách či kulturácích. Jsem zvědav, zda Udo slib v budoucnu dodrží.

Také mě zaujala skutečnost, že Accept a Dirkschneider vydali živé dvojdisky přibližně ve stejnou dobu a zaznamenali na nich 11 shodných hitů z osmdesátek. Která kapela se zhostila tohoto úkolu lépe? Kdo vystihnul přesněji několika desetiletími prověřené hity Accept? Komu se podaří naskočit na tu nostalgickou vlnu vzpomínek - hlasu Uda Dirkschneidera nebo tandemu Hoffmann-Baltes ? Tyto otázky mi již delší dobu vrtaly hlavou, nicméně až nyní jsem se dostal k poslechovému porovnání nosičů obou protagonistů.

Co hodnotit na živých CD? Je toho mnoho. Atmosféru, zda-li muzikanti zvládnou písně zahrát a jak dobře, jak je kapela sehraná, jak reaguje publikum a v neposlední řadě, jak je na tom koncert po zvukové stránce...

Vezmu to tedy popořadě. Koncert byl nahráván v německém Memmingeru, v menší hale pro 800 lidí, která byla tehdy natřískaná až po strop. Udovi to pělo jako zamlada a v tomto případě to není jen zdvořilostní fráze, ale fakt. Hudebníci U.D.O. – nyní pod hlavičkou souboru Dirkschneider - nastudovali klasické písně Accept do nejmenších detailů, i Udův syn má ve svých 22 letech tátovy songy od dětství zažrané pod kůží, takže jeho bubenický výkon je excelentní. Oba kytaristé a basista podávají rovněž precizní výkony. Co se týče atmosféry na koncertě, tak ta byla prostě báječná. Udo tam s fans komunikoval výhradně v jejich rodném jazyce, což navozuje při poslechu takovou uvolněnou domácí atmosféru. Obecenstvo hlasitě reagovalo, ječelo a skandovalo, tak jak to na správném koncertu má být. Ke spokojenosti byl také pádný důvod.

Zaznělo totiž 25 písní z nejúspěšnějšího období souboru Accept v osmdesátých letech a výběr je to jaksepatří reprezentativní – snad žádná důležitá skladba z tohoto období nebyla opomenuta. Kdo by chtěl luxusní best-ofku, tak koupí těchto CD neprohloupí. Záznam byl vydán na 2 CD a alternativně na 3 LP na barevném vinylu v limitované edici 500ks. Na CD klasicky zvuk komprimován, ovšem ještě v přijatelných mezích. Zvuk z desky jsem neměl možnost ohodnotit.

Pokud bych měl porovnat živé desky Accept – Restless and Live a Dirkschneider, tak bych to popsal takto: Accept mají o trochu hutnější zvuk, více dbají na to, aby se výsledný zvuk blížil originálu. Atmosférou však vedou Dirkschneider - více drobně experimentují a ozvláštnují v rámci možností skladby a Udo prostě tyto skladby podává přesvědčivěji. Jejich zvuk více připomíná živý koncert.

Za retro výlet strojem času do zlatého období heavy metalu uděluji spolku Dirkschneider 5 zlatých.
reagovat