Landmarq - Infinity Parade (1993)

Britové Landmaq měli už od svého nástupu na scénu na prahu devadesátých let silnou fanouškovskou podporu v Německu, Francii, Polsku a dokonce i v rodné Anglii, kde si rázem získali kultovní postavení. Všechny nahrávky s Damianem Wilsonem v roli pěvce, dodnes těší posluchače, kteří si libují v inteligentní muzice. Na stránkách Progarchives je dokonce následující dvojice alb s Tracy Hitchings hodnocena ještě lépe. My se však vrátíme zpět k počátkům Landmarq, kdy kapela byla pouze mužskou záležitostí a v progresivní uličce řídil její přednes emotivní, vyšperkovaný Wilsonovský vokál.

Ta na albu Infinity Parade dostála svého vytyčeného cíle, předurčeného mimořádně rozehranou partií na debutní desce, že se rázem stala nejen vlajkovou lodí samotných Landmarq, ale taky šablonou pro neoprogresivní kapely devadesátých let, které se na scéně začínali probouzet.

Vyvážená paleta všech nástrojů v čele s bublající a pobrukující baskytarou, příjemným zvukem kláves, vynalézavou kytarou a emotivnně zpívajícím shouterem, dokáže i v dnešní, časoprostoru pohladit po duši.

Největší zbraně kapely, jako jsou časté změny tempa, propracovanost, emocionalita, nasazení a velká soudržnost, dostáli na druhé fošně ještě větší pestrosti a rozmanitosti. Start je opatrný, konejšivé akustické kytary nesou skladbu Solitary Witness a pomalu dláždí cestu mnohem zajímavějším kouskům, které mají v závěsu přijít. Prvním z nich je valčíkový rytmus precizně aranžované Gaia's Waltz. Nejpozděj tady se divák uzpozorní a mezi rty pronese něco ve smyslu" tak tohle je hodně dobrý". Instrumentální pohoda Landslide připraví půdu pro dlouhý epochální příběh, popisující stavbu monstrózní vodní elektrárny Tři Soutěsky, Ta'Jiang. O podobně výpravné projekty, které vychází ze sedmdesátých letech, se budou snažit různé, především britské neoprogové spolky v průběhu celého desetiletí, možná i později. Její modulace a obměny jsou mistrně pospojované a zanechávají ten nejpříjemnější dojem. Tailspin (Let Go The Line) je nejatmosféričtějším kouskem na desce, dokáže rozdmíchat pěkně strašidelné stavy, až vám tanečnější a rytmicky rozpustilá The More You Seek The More You Lose, přijde jako balzám na nervy. Tahle dvojice skladeb, patří společně se závěrečnou, sametovou Embrace, ve které je nablízku milý hlas Eileen Ruthford, k tomu nejlepšímu, co dokázali Landmarq ve své historii stvořit.

Infinity Parade je pospolitě soudržná a na progresivním poli nejsilnější nahrávka, dnes z velké části zakonzervované kapely Landmarq. V tuto chvíli, po pětadvaceti letech, je její vskříšení pro mnoho mladých, ale i starších obdivovatelů tohoto stylu učiněnou pootevřenou pokladnicí, ve které se vyplatí pořádně prohrabávat.


reagovat

oř @ 14.08.2017 10:28:10
johne l vítej nazpět. Už jsem si myslel že jsi na nás zanevřel. V určitém směru máme podobný záběr, tak jsem rád, že jsi přidal další recenzi, ještě k tomu na zanedbané Landmarq. Jak píšeš, deska je to moc povedená a pro neoprog určitě ne nedůležitá. Třeba zrovna Threshold se dlouho nedařilo vystoupit z jejího stínu.

john l @ 21.08.2017 12:27:08
Mám prázdninový rytmus, takže času na muziku nezbývá tolik, co normálně. Co se týká Landmarq, ti si naši pozornost rozhodně zaslouží, jde o supr muziku. Infinity Parade je skvostná záležitost, škoda že Damian odevšad prchá/je vyhozený, ale na vině budou nejspíš také jeho konfliktnější povahové rysy.

Úvodní a výborná Solitary Witness představuje jasnou spojnici mezi první a druhou deskou Landmarq, a to nejen podle názvu – ten zvonivý zvuk kytary již známe.

Album působí barevně, nachází se tu pomalé a i v textech poetické balady Embrace (ač v popovějším hávu, je to skvělá píseň) a Tailspin. Jak z rockového muzikálu Clive Nolana na mne působí The More You Seek The More You Lose či Gaia Waltz (skutečně dle názvu v 3/4 taktu). Instrumentálka klávesisty Leighta, pojmenovaná Landslide, má odpich a určitý vnitřní vývoj, mě však moc neoslovila.

Vrcholem alba je nepochybně výpravná skladba o pěti částech, bezmála sedmnáctiminutová Ta'Jiang neboli Řeka zlatých písků – barvitý a podrobně podaný příběh o čínské řece, na které byla postavena v hornaté části největší vodní elektrárna světa – Tři soutěsky. Kvůli této stavbě přišly o domov skoro dva miliony místních obyvatel – text nabízí mnoho otázek. Poklidně rocková, ve středním tempu a bonusová Borroved Mind důstojně zakončuje toto dílo.

Mně osobně se tento materiál líbí o něco méně než Solitary Witness. Ubylo dravosti a dramatických momentů, přibylo (na můj vkus) více prvoplánových melodií. Část výhrad mám i k výslednému zvuku. Ten je na stejné aparatuře oproti debutu zastřenější. Bicí nástroje mi přijdou moc syntetické, jako by byly naprogramovány na PC.

Výkon hodnotím na tři hvězdy celé a jednu půlím. Zaokrouhluji směrem dolu.
reagovat

Mayak @ 24.05.2017 11:46:14
Opäť fajn recenzia a veľké díky, že tu je. Hodnotenie rešpektujem, je to vec subjektivity ...

bullb @ 19.02.2018 11:51:44
Už dlhšiu dobu - vďaka recenzentom - objavujem, pre niekoho "teplú vodu", pre mňa neznáme skupiny. Landmarq sa dlhšiu dobu točí v prehrávači auta. Škoda, že po nádhernej Tailspin skĺznu do podpriemerného popíku: Let More You ...
Možno recesia.
Dobrá hudba !