Kaipa - Children of the Sounds (2017)

Na úvod necháme promluvit čísla. Po třech letech se setkáváme s třináctým albem švédské prog rockové Kaipy. Zároveň je to pátá deska v uplynulých deseti letech, na které se setkává stejná sestava. Překvapí Kaipa touto deskou? Na albu nalezneme jen pět kompozic, tři z nich přesahují svou délkou deset minut, čtvrté do tohoto limitu pár sekund chybí. Dokáže kapela využít takto velkého prostoru, aniž by nudila? Jaké myšlenky nám vlastně kapela předkládá? Začněme malou ukázkou textu titulní skladby Children of the Sounds:

Děti zvuků
v nehmotném vesmíru
Jsme dcery a synové
jsme potomky zvukového mraku

Nalézáme některé skryté zprávy
a zpracováváme je v našich srdcích
Tvoříme a napravujeme
A vybarvujeme je všemi barvami z hvězd v našich očích

Jsme univerzální vojáci umění
ptáci zpívají naše písně
z cest naší duší
prostřednictvím rozkvetlých azurových květů

V podobném myšlenkovém směru se odvíjí i zbytek alba. Obdobné nálady lze však vystopovat i na předchozích deskách, není to tedy náhoda. Lundin uvádí, že inspirací ke skládání hudby a textů mu byla krásná švédská příroda, uvažuje pravděpodobně v určitém duchovním rozpoložení, blízkému hnutí New Age. Hudba vycházející z tohoto myšlenkového směru je na internetu definována těmito slovy: Je to muzika typicky optimistická, s vizí lepší budoucnosti, zaměřená na pozitivní hodnoty (krása, dobro), které má u posluchače vyvolávat. Tento krátký popis plně odpovídá recenzovanému obsahu textovému i hudebnímu. Někdy mám ale pocit, že prvotním posláním písní je sdělit to textové poselství.

Toto album je poklidnější než ta předešlá, místy až v takové poloakustické podobě, jen kytarista Nilsson dodává skladbám rockový náboj svými ozdobnými výšivkami, kterých je tam na můj vkus až moc. Pokud se ale propracuje k samostatnému sólu, tak z jeho emotivnosti až mrazí – namátkou song Like a Serpentine, čas od 4:07. Důvod je podle mého ten, že jsou skladby moc rozmáchlé, u těch delších by klidně stopáž mohla být poloviční. Naopak chválím větší využití letité spolupracovnice kapely – ze světa klasické hudby vytržené krásné houslistky Elin Rubinsztein, které se povedlo ozvláštnit aranžmá zakomponováním prvků tohoto stylu.

Kdo zná předchozí tvorbu kapely (cca posledních pět desek), zaujme jedno z těchto stanovisek – buď se mu budou zdát motivy, harmonie, způsob vokálních linek, kytarových sól a melodií lehce zaměnitelné a velmi podobné, vzhledem k neúměrné délce skladeb oproti minulým deskám lehce obsahem naředěné, nebo tyto zápory naopak může vyzdvihnout jako pozitiva a mluvit o kontinuitě tvorby. Já patřím do té první skupiny.

reagovat

Mayak @ 25.09.2017 10:20:15
Fajn recenzia a myslím aj hodne výstižná, Jirko ... a aký priepastný rozdiel v hodnotení oproti tej ... fiktívnej z "uhorkovej sezóny" :-)

Mohyla @ 16.10.2017 06:08:44
Ja do druhej, štyri*! Mne sa ten ich charakteristický zvuk štýl páči! Cedlo som napočúval a je to tak, ako má byť!

luk63 @ 06.11.2020 20:50:52
Všiml jsem si dvojího hodnocení jirka 7200 - u recenze tři, dole pod příspěvky pět. Asi vývoj... Já jsem si CD koupil až letos, takže jsem s tím ve správné předtuše nijak nespěchal. Patřím do první skupiny: považuji Children of the Sounds za průměrné a Kaipu na něm za neinvenčně sebevykrádající.

jirka 7200 @ 06.11.2020 22:05:56
luk63 : není to vývoj, platí ty tři hvězdy. Těch pět hvězdiček patřilo pod další recenzi na stejnou desku, která tu byla posléze smazána, protož šlo o můj malý vtípek - recenzi napsanou na neslyšenou desku, tak jak bych si přál, aby dopadla.