Coroner - R.I.P. (1987)

Švýcarské sdružení kolem bubbeníka Marka Edelmanna, zpěváka Rona Brodera a kytaristy Tommy Vetterliho, dobově zahalenými tajemnou aurou pseudonymů, patří u mě k absolutní elitě na celém kovovém nebi. Láskou k jejich totálně nestandardnímu hudebnímu projevu jsem byl spoután téměř okamžitě poté, co se mé uši potkaly s jejich božskými nahrávkami. Už obal láká exotickým pojetím.

Klasikou čpí už dramatické klavírní Intro. Reborn Through Hate začíná takovými rytmy, že na to v roce výroby musela kovová obec čumět doslova jako puk. Komplikované motivy rozlamuje báječná práce Edelmannovy baterie a další unikát - suchý, praskavý hlas. Vše nečekané a překvapivé - takhle hrála snad jedině personálně částečně propojená Mekong Delta.

When Angels Die pokračuje v sázení klasikou načichlých melodií a rytmických hrátek na nejvyšší úrovni. Do skvěle rytmicky klouzající riff zasazuje Vetterli své báječné strunné ornamenty, a máme tu exotickou příchuť dávna.

Intro (Nosferatu) další klasikou čpící - klasikou opět kypící akustiky a tříštivé Vetterliho sólo ukazuje, jak byli Coroner už velmi záhy o parník před konkurencí.

Nosferatu je elitní přehlídkou techniky - lámané riffy s klasickými otisky tvoří celou dokonalou kaskádu, zběsile vypuštěnou do prostoru. Podobně to zkusili i Destruction, ale Švýcaři zašli technicky mnohem dál. Neskutečné!

Suicide Command hovoří už názvem sama za sebe. Sebevražedná jízda šílenců, která se zcela vymkla rozumnému uvažování, děsivě upalující tempo a génius Vetterli, vypalující v tom marši své strunné a sólové orgie. Ti dva, spolu s Edelmannem, přece jen úplně normální nejsou. Roboticky odsekávaný Broderův chropot.

Spiral Dream uvozují chladné technické záseky, pojetím a rytmikou se už trochu vydávající po časovém proudu jejich diskografie. Dusná, temná a bezvýchodná nálada, korunovaná Broderovým šibeničním hrdlem.

A valí se na nás titulka, tentokrát pomalým, jako konec světa odbíjejícím doomovým tempem. Broder vyplouvá temně zkresleným hlasem, připomínajícím také už alba další, skvěle se tu podepíše i basou. Pak se ale rozjede typický koronerovský thrashový marš.

Ohromnou porci skvělé hudby navyšuje pecka Coma - doslova drtící Vetterliho kakofonie, hvízdající, divě poskakující hmatníky pod prsty zběsilého génia. Spojení s Edelmannovou bicí jízdou už jde na hranu normálu.

Fried Alive ale v krasojízdě pana Vetterliho pokračuje. Smrtelně šlapající bicí dávají i tady skvělý podklad pro jeho spirály a kaskády tónů. Refrénově záhrobní Broder
dokonává od mikrofonu dílo zkázy.

A je tu třetí ztemnělé Intro (Totentanz), volně převzaté námět klasických Tanců smrti, populárních hlavně v německém dávnověku.

Pak už přichází thrashový Tanec smrti sám, pochopitelně opět v režii mistrného kytaristy - je to přece rozlučka, alespoň co se této desky týká. Úporné tempo, strunné úchylnosti, výrazně vysoko štěkající Broder. Buďte tu palbu ty čtyři minuty ustojíte, nebo skončíte ve škarpě.

Po doznění opět klasicky kvapícího Outra myslím, že 99% lidem, kteří s tímhle měli čest, asi zbývalo jen pootevřít ústa z toho, čeho byli těchto 45 minut svědky.

R.I.P.je sice teprve debutem, vydaným v průkopnickém roce památných eposů Scream Bloody Gore, The Legacy, Release from Agony, Scum a mnoha dalších. Posluchač musí ale uznat, že i tomto srovnání byla hudba Švýcarů zcela někde jinde, geniální Vetterliho, ale i Edelmannův talent opentlil hudbu vlivy barokní hudby. Jen s ohledem na další zářící klenoty čtyři.
reagovat