Kyuss - Blues For The Red Sun (1992)

Přes všechnu více či méně poctivou snahu v rozhodování se, zda má u mě dosud neznámý interpret šanci dalšího poslechu a detailnějšího studia jeho tvorby nebo bude bez milosti odsunut k ledu a pohřben v hlubině mého nezájmu, se mi nepodařilo najít žádný osvědčenější způsob než spolehnutí se na vlastní vnitřní pocit či řekněme intuici. Zjednodušeně řečeno, co mě na první poslech byť jen špetkou “čehosi” nezaujme, nemá šanci. I kdybych se k tomu vracela xkrát, je velmi mizivá pravděpodobnost, že se můj prvotní dojem změní.

V tom pozitivním slova smyslu tomu tak bylo i při prvním setkání s debutovým albem stylotvorných Kyuss. Jako by to bylo včera - na ten pocit nikdy nezapomenu. Od prvních tónů se dostavilo cosi, co by se dalo nazvat absolutní konsternací. Byl to přímo fyzický pocit naprostého uspokojení a blaha. Nevím, jestli jste někdy něco takového zažili, já jen tolikrát, na co by prsty jedné ruky vystačily. Prostě láska na první poslech…
Možná to bylo proto, že nikdy dříve a u nikoho jsem se nesetkala s takovým kytarovým soundem. Není to ale pouze o těch kytarách, i když lze na tuto hudbu bez přehánění aplikovat staré pořekadlo o “base”, která tvrdí muziku. K celkové neopakovatelné atmosféře jejich produkce přispívá i zdánlivě jednoduchý, místy skoro monotónní rytmus a nenapodobitelný kontrast hlubokého, zahuleného soundu s dramatickým vokálem Johna Garcii. Jeho zpěv má v sobě něco znepokojujícího a zároveň dokonale dotváří celkovou atmosféru skladeb.
Rozhodně si ale nestrhává všechnu pozornost jen na sebe. Ani nemůže, mnohem větší prostor je totiž ve skladbách určen čistě instrumentálním pasážím, ve kterých pěkně vynikají jednotlivé nástroje. Už při prvním poslechu tak na mě album působilo velmi přirozeně a spontánně, jako bych byla svědkem autentické dlouhatánské jam session. Výsledná energie linoucí se z alba je svým výrazem nenapodobitelná, ve své prostotě a živelnosti až jakýmsi způsobem tribální. Asi proto mi dlouhou dobu nešlo na mysl, proč byla tato hudba označena jako stoner rock. Ten termín ve mně totiž vyvolává dojem něčeho neosobního, chladného a nezúčastněného, čemuž je tahle zvuková masa na hony vzdálená. Pak mě ale napadlo celkem uspokojující vysvětlení. Pokud zůstaneme v oblasti geologie, tak by tyto zvukové zážitky šly přirovnat k tomu nejživelnějšímu a nejméně uchopitelnému, co se děje pod zemským povrchem - k sopečné činnosti. Přirovnání k bublající lávě, která v některých místech jen tak klokotá pod povrchem, aby v zápětí vytryskla s nečekanou silou a světelností, nebo se v pravidelných intervalech prodírá nad povrch a svým žárem pohlcuje vše, co s ní příjde do styku, mě nakonec plně uspokojilo…

Co k tomu víc dodat? Asi chápete, že o srdeční záležitosti se moc psát nedá, to se může jedině zažít. Takže pokud chcete pravý stoner, tak… dycky Kyuss!!
reagovat

northman @ 21.10.2020 05:20:59
Jsem rád, že jsem si mohl přečíst něco o téhle kapele. Moc to nerozlišuji, Kyuss i Queens Of The Stone Age mi připadali jako další grunge kapela. Tahle deska se mi od nich líbí nejvíc. Díky za pěknou recenzi.

EasyRocker @ 21.10.2020 08:45:13
Dlouhá léta trvalá součást mé sbírky. Ale ani nevím proč a jak, přestali mě Kyuss nějak brát. Ten zahulený, nepřístupný zvuk je teď pro mě spíš překážkou. Ta stonerrocková vlna mě narozdíl od grunge nebo metalu nějak minula, necítím tam nostalgii, a to bude asi taky důvod. Dostaly se ke mě jen střípky, ale ty sabaťárny na x-tou v různých variacích mě nějak nesejmuly :)

jirka 7200 @ 21.10.2020 09:02:16
Kyuss jsem nikdy neposlouchal, ale toto album jsem si pustil. Skvěle vyhulenej zvuk kytary.Líbí se mi, že se kapela nesnaží jít naproti mainstreamu, ale řeže si to po svém. V některých skladbách mi to připadá, jako by se Sonic Youth inspirovali grunge a vznikla taro deska.

northman @ 21.10.2020 14:20:22
jirka 7200, zdravím teď už mám tu desku puštěnou po třetí a je to jak si to pamatuji z té doby před skoro třiceti roky. Pro mě byla skupina vždy další grunge spolek, co na nich cením asi nejvíce je hutnej spodek a to jak se s ničím nemažou. Sonic Youth byli kmotry grunge. Mudhoney i Nirvana s nimi dokonce hráli, vyšel tehdy singl, kde Mudhoney udělali Helloween od Sonic Youth a Sonic Youth zase na oplátku jejich Touch Me I´m Sick, doporučuji.

Konnie @ 21.10.2020 19:36:28
Ahoj, díky za reakce, jsem ráda, že Kyuss zaujali. Mě se právě na nich líbí, jak si šli svou cestou a působí to na mě hodně upřímně. A ty kytary mě dostávají do kolen i po x-tých posleších. Prostě si nemůžu pomoct :-)
Soniky moc neznám, ale co si vybavuju, tak mi připadá, že by měli blíž spíš k těm QOTSA. Já u Kyuss slyším podobnost spíš s prapočátky Soundgarden. Je to legrační, jak to má každý nějak po svém... .-)

jirka 7200 @ 21.10.2020 21:56:34
Mě to nepřijde legrační, když začneme pátrat po inspiračních kořenech stoner či grunge kapel, tak se tam často budou nacházet stejná jména...