Europe - Walk The Earth (2017)

Tak a je to tady. Před sebou mám čerstvě vylisované nové cd švédských Europe a začínám psát recenzi. Jak ale najednou začít? Nějak se mi do toho psaní vlastně ani moc nechce. Ptáte se proč? Důvodem je určitý pocit zklamání, který mě v těch několika málo dnech strávených spolu s Walk the Eart provází a který v sobě nemohu potlačit. Velká očekávání, jež jsem do nové nahrávky vkládal se tentokrát nevyplnila. Měla to pro mne být deska podzimu a čekal jsem nejlepší hard rockovou nahrávku roku. Jistě, na nějaká konečná resume je ještě příliš brzo, jsem si ale celkem jist, že Walk... jí nebude. Velká míra spokojenosti provazející a zrdcadlící se v každé předešlé po-comebackové nahrávce Europe, vždyť už od dob Start From the Dark jsem si zvykl a vždy také dostal obrovskou kvalitu, je dnes nahrazena otazníkem za větou typu, skutečně to takto pánové cítíte? A ptáte se co touto otázkou mám na mysli? Ti, co desku ještě neslyšeli k ní mají pádný důvod. Opačná část posluchačské obce, jež si Walk už poslechla, ji bude rozumnět podstatně výrazněji. Vlastně bych už na tomto místě psát nic nemusel, stačil by připojit odkaz na recenzi pepsi stonea na stránkách metal forever (kde se k ní rozjela slušná debata) s nímž se z větší míry stotožňuji a bylo by vystaráno. Ale jelikož toto není metal forever ale Progboard a přesto, že podobný styl a kapely tu zelenou dvakrát nedostávají, povinnost mi velí jít k jádru věci a podívat se novým Europe pěkně na zoubek.

Dnes nebudu začínat v hlubokém pravěku, kdy kapela mastila svůj načančaný pop rock, spokojeně se šklebila na tváře kamer a jejich zlatavě kudrnaté kštice se natřásali před pubertálními děvčaty. Nebudu psát ani o důvodech rozpadu kapely a změně hudebního výrazu při jejich druhém startu. Snad každá druhá recenze na jejich nový produkt začíná slovi o tom, jak kdysi hráli to a dnes ono, jak změnili tvář a kam se jejich kroky postupně obracejí.

Píše se rok 2017 a Europe na své šesté novodobé desce zní netvrději a nejtemněji za celou svou kariéru. Je mnohem zemitější, těžší, valivá, stone rocková a depresivnější než cokoliv, co do této doby kdy kapela stvořila. S prvním poslechem jsem nevycházel z údivu a stěží se měl čeho zachytnout. Jenže co s nahrávkou kapely kterou máte k smrti rád a která vás s prvním dotekem tak zklame. Jediná možná léčba je hrnout ji do hlavy lidově řečeno horem, dolem, zprava, zleva, nepřestat a vydržet. Výsledek buď skončí totálním nechutenstvím a odvrhnujím, nebo.... a to je naštěstí tento případ, jí budete postupně přicházet na chuť. Deska tudíž okamžitě putovala do stroje zvaného mp3-jka a vyrazila na svou pouť. Během ní jsem se postupně začali kamarádit a vzájemně respektovat(to je přehnané, že :-)

Pár slov o nových písních, jež se textově zaobírají různými sociálně demokratickými aspekty v různých, časově odlišných etapách lidského vývoje:

Pokud rozlousknete první oříšek, první tři písně, máte z větší části vyhráno. Walk The Earth (byla podle slov autorů provedena starou nahrávací technikou na starém magnetofonovém zařízení), The Siege a Kingdom United jsou reprezentanty temnější a místy hodně depresivní skupiny skladeb na albu. O nějaké hitovosti, či výrazné nápaditosti si můžete nechat jenom zdát. Melodie jsou ukryty vespod pod tvrdou Norumovou kytarovou stěnou, která drží za pomoci "párplovských" kláves Mica Michaeliho. Časem si je ale oblíbíte a naleznete množství zajímavých nuancí potřebných k jejich výrobě.
Pictures je první vlaštovkou přivážející nepatrný pramínek světla. Pomalejší píseň s bohatším aranžmá mající ve svém podtónu zvláštní melancholický smutek. Chvílemi máte pocit že Joey nejen zpívá, ale před mikrofonem i brečí. Neveselá klavírní melodie písní se proplétající vám nedopřeje žádný optimistický pohled skrze dnešní svět, který nám Europe domalovávají za pomoci šedivých tónů.
A je tu pětka Election Day a Norumovci konečně ožívají. Kapela šlape ve větších obrátkách a zpoza hammondů hledí vzpřímeně kupředu.

B stranu otevírá grungem načichlá těžkooděnkyně Wolves. Tíživá a velice tajemná věc se zajímavou vnitřní silou a podprahovou aurou, která ji obepíná jako krunýř Karety obecné.
Skladbu GTO lze zařadit mezi okleštěný zástup vypalovaček, kterých je tu však žalostně málo. O to víc se na ni těšíte a užívate si ji.
Zvláštní skladbou je osmička Haze. Tempestův vokál se topí kdesi u dna velké vodní špinavé nádrže a Norumovi zajímavé riffy mu nedovolí jakýkoliv pohyb vzhůru.
Další výrazné povolení otěží přicházi s Whenever You're Ready. Ta by mohla být součástí některé z předchozích nahrávek. Má jiskru a slušný tah na bránu. Cítit jak si kapela společně užívala. Posledním zástupcem je Turn To Dust. V ní za pomoci kláves maluje akustická kytara na plátno větších rozměrů velice naléhavou a melancholicky vyvedenou hudební skicu.
A to je vše, pouhých čtyřicet minut!! vyrobených s producentem Davem Cobbem ve studiích Abbey Road. Prvním šéfem zvuku, jež byl použit podruhé na dvou po sobě jdoucích nahrávkách. Zřejmě s ním byla kapela minule maximálně spokojena a dala mu opět šanci. Zřejmě to přesně takto kapela cítí a jde si za svým.

Tato nahrávka je obrazem určitého stádia vývoje semknutého hudebního tělesa. Určitého stupně, jež je podobný lidskému zrání a růstu. A přesně takto by se k ní mělo i přistupovat a hodnotit ji.




Každá z jejich posledních nahrávek je úplně jiná:
Start From the Dark to bylo zmrtvýchvstání jako hrom. Energie stříkala na všechny strany a rockový svět se otřásal v základech.
Secret Society byl progres. Rockově bujarý, dechberoucí stupeň, na kterém variabilita a nápaditost seděli vedle sebe ve školní lavici.
Pak přišel Last Look at Eden. Kapela si vyzkoušela symfoničtější prvky, spolupráci s orchestrem a vitální pohled na svět.
Bag of Bones otočil kormidlo o 180 stupňů. Ze země se vykopali staří Zeppelin a Sabbath, vše ztemnělo a ztěžklo.
War of Kings šlo ještě více ke kořenům, do tvorby prosakuje blues a energie se šíří pouze z nádoby s popiskem sedmdesátá léta.

A Walk the Earth? Mám dojem že se trochu vytratila jiskra a hravost. Před sebou vidíte jen tmavé obrysy skal ostrých jako břitva, vystupujících z šedavě mlžného oparu, jež halí temná noc. Skrze ni má měsíční svit jen pramálo prostoru, aby vás alespoň částečně osvítil.



reagovat

steve @ 26.10.2017 19:00:57
Poklona až na zem horyno. Další z tvých dlouhých slohovek která mě bavila číst zřejmě víc, jak tebe poslech desky. Kde na to člověče bereš čas? Asi si to ze zájmu poslechnu, temná muzika mě tolik nevadí a jestli je to tak jak píšeš, u Europe to bude zajímavej experiment.

merhaut @ 26.10.2017 19:47:02
No, já zhruba před měsícem napsal pro Spark tohle:

„Tož pome Žilina“, říkávali jsme zamlada při startu ledasčeho, většinou mejdanu. Novinka EUROPE hned v úvodu stavbou titulky vykrade olověného Kašmírka, což mně osobně vůbec ale vůbec nevadí. Kašmíru není nikdy dost! Joey Tempest se nám konečně pochlapil, jeho kdysi tak třpytný hlas už neháže levná prasátka na samičky v publiku. A hele, další ZEPPELIN, napadlo mě u kytarového zalamováku „The Siege“ s apocalyptickými smyčci všech velikostí v pozadí, takže další však víte co. Mohutné aranžérské přistýlky pokračují i v dalších skladbách. Je zajímavé, že každá má svou Déjà vu barvu, „Kingdom United“ v sobě nese například pečeť melodiky THIN LIZZY, úvod „Pictures“ nemá daleko k hvězdnému majoru Bowiemu. No a „Election Day“ jsou DEEP PURPLE jako když Pán hammondek vymaluje. To nebude náhoda, musím popátrat, co kdo kde z EUROPE řekl. Už v tuto chvíli si ale nemůžu pomoct, oproti tabulce dávám plný počet!

Jaromír Merhaut ******

oř @ 27.10.2017 08:40:37
Znám poslední alba Europe a přečetl jsem si i zmiňovanou pepsiho recenzi. Celkem vzájemně se s tou horynovou shoduje. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že by tahle kapela tak výrazně otočila. Bag of Bones je tvrdé jak ze žuly, ale pořád plnokrevný hard. Nepřeháníte pánové? Jasně, Europe už několik let nehrají pro slečinky, ale doom a stoner rock jde mimo jejich fabriku.

horyna @ 28.10.2017 12:30:41
steve: psalo mi to celkem samo a jestli budeš desku poslouchat, ve sluchátkách hrá toto cd lépe než z beden. Dnes jsem to poprvé dal nahlas a žádná sláva se nekonala. Zbytečně zahuhlanej napresovanej zvuk v kouli, ze které jednotlivé nástroje jen těžko vytáhneš.

merhaut: těší mě že se tu najde i člověk, kterému nekoluje v krvi jen art/progres, či tvrdej metal, ale i obyčejnej har rockerák.

oř: jen pepsi dal desce ještě o něco chudší vizitku. Rozhodně nepřeháníme, poslechni a uvidíš, vlastně uslyšíš.