Cantrell, Jerry - Degradation Trip (2002)

05.04.2018 EasyRocker | #

Z tichomořského severozápadu vanou prudké vichry. Profukují mi sem cáry temných mraků, za kterými šedivými ulicemi bezejmenných měst procházejí jako duchem tři nepřítomné postavy. Poslední z těch odvážných, kteří přežili doby, kdy tahle hudba válcovala nejen Seattle a okolí. Ten výlet bude dlouhý a dusný, na duších i v tělech zůstalo hodně šrámů.

A že ten výlet s dávnými duchy minulosti začíná pořádně zostra, nenechá ani na sekundu pochybovat Psychotic Break. Plazivé cantrellovské strunné bahno, volající dávno zesnulou, řvoucí duši původní spoutané Alenky, když byl Layne ještě s námi tu, v pozemském pekle.

Bargain Basement Howard Hughes začínají pomalé sabatovské sekané exaltace, dusající po povrchu nelidsky zdevastované a zpustlé krajiny. Úsečný a drtící hrdelní projev jsou poslední pozvánkou za hranice řeky Styx.

Jeden ze singlových hitů Anger Rising dá také v nejlepším vzpomenout na Jerryho domovskou kapelu. Dílo bylo také věnováno paměti toho roku tragicky zesnulého Layneho. Akustický rozezpívaný úvod, ale i následující příval drtivých krátkých riffů má nelidskou dynamiku a tempo.

Lehký odpočinek na léčbu z černoty, valící se všude kolem, přinese určitě i Angel Eyes. I tady je vidět návrat Cantrella k dobře známé tvorbě AIC v riffech, akustice, pedálech nebo vokálních harmoniích, majících až chorálové vyznění.

Solitude je truchlivou baladou, jejíž textový motiv dal albu i název. Krásná ukázka, jak Jerry vyrostl a profiluje se jako dokonale komplexní skladatel. Smutek a snění s duchem šedesátek.

Ale už přicházejí spirálové, drtící riffové kakofonie, je tu obskurní Mother´s Spinning in Her Grave. Začátek v podobě mluveného slova, výrazně melodicky zesílené refrény a rozpadající se a žhnoucí sóla.

Hellbound , to je grungeová bomba od první noty, Cantrell tu jako rozzuřený divoch velí dusivému riffovému přívalu, zpod níž plive jen síra, zkáza a zmar. Taky záhrobní hlas jako by už nebyl z tohoto světa, duní hluboko pod ním...

Tolik žádaným uklidněním je zpola akustická Give it a Name, postavená na svěží rockové melodice. Ty tisíce ran a šrámů na duších a tělech ale asi vyléčit nestihne.

Jízda kolem zamlženého Pacifiku pokračuje. Skoro každá zastávka odhaluje traumata a rány ztracené generace. Ta s názvem Castaway vás věru stáhne až na nejhlubší dno. Jen soustředěný tlak Posledního soudu, Trujillo kuje věci věru nepěkné.

Další svižný rockový příval She Was My Girl je ukázkou Cantrellovy ohromné riffové potence, je to snad novodobý Iommi či Page. Tato skladba se objevila i v soundtracku ke Spidermanovi. Přece jen lehký úhyb k oblouku světla.

Další zastávka, nepřítomné postavy klopýtají z otlučené věkovité fordky. Jdou nepřítomně kolem dálničního podjezdu, kde se na kraji skládky povalují postavy v bezvědomí, krvavé skvrny a injekční jehly. Memento zničené chemické generace, ortel, rozsudek smrti.

Ve stejné době, na ploše přes šest minut, bude pokračovat zatloukání bucharem i při Spiderbite. Tady měl mistr J.C. břitký smysl pro humor, název vystihuje hudbu dokonale. Je možno se té nemilosrdně odsekávané mašinérii ubránit? Cantrell zmateně deklamuje, hučí, syčí a řve, jsou tu akustické mezihry.

Samozřejmě grunge nám plodil i hity, a takovou mistrnou adrenalinovou jízdou je i Locked On. Ano, tohle má mistr pevně v rukou, tohle je tovar, který dobře prodávala i Alenka. Čirá hardrocková míza a skvěle tvarovaný refrén.

I po takovém tanci apokalypsy a zmaru se nad námi Jerry s nepřítomným úsměvem slitoval. Gone je hladivý závěrečný příspěvek, který odhaluje i další oblíbený kořen - jižanský folk a blues. Na Boggy Depot toho bylo mnohem víc, tady jde spíš o první náznak slitování.

Jerry Cantrell je tím, který to všechno přestál, ačkoli i on měl rozhodně na mále, ale naštěstí osud zpěváka AIC mu byl dostatečným varováním. Postavil se na nohy - to je úspěch. Tohle dusné KO v dokonalém provedení AIC z chemického pekla ustojí opravdu jen silní. Světlo prosvítá jen z několika rezavých otvorů. Grunge, ztracená generace, není lepší memento než tenhle výlet. 6/5
reagovat

northman @ 06.04.2018 04:11:54
Alice In Chains patří k mým oblíbeným kapelám a Jerry Cantrell k pro mě zajímavým kytaristům. To, že vydal sólová alba jsem vůbec netušil, určitě si desku poslechnu, díky za objev.

EasyRocker @ 06.04.2018 04:43:55
northman: díky za reakci :-) Ano, on se právě několikrát vyjádřil do tisku, že ho nečinnnost AIC frustruje, když Layne ještě zápasil s drogami. Takže ty sólovky vydal právě i z toho důvodu, že byl nečinný jako autor. Debut je trochu experimentální, kritika ho moc nechválila, ale tohle je pravověrná AIC jízda. A to napsal 25 skladeb, na bonusovém vydání to vyšlo jako dvojalbum :-)

northman @ 06.04.2018 07:42:12
Easy Rocker: zdravím, nemáš zač děkovat. Hlas Layna Staleyiho a kytara Jeryho Cantrella to jsou Alice In Chains, já od nich neznám vyloženě slabou desku. Líbí se mi i ty bez Layna Staleye. Když jsem si četl profil, tak jsem si uvědomil, že jsem si chtěl kdysi (1998) koupit jeho první desku Boggy Depot už kvůli obalu. Jestli neznáš tak výborná je deska Mad Season Above.

EasyRocker @ 06.04.2018 08:31:20
northman: Above chovám doma jako velký skvost, včera ´jsem dokonce koukal na koncert s orchestrem z r. 2015 s Chrisem Cornellem :-) Co jsem z grunge ještě ale neslyšel, je Temple of the Dog.

northman @ 06.04.2018 08:39:45
Easy Rocker: Temple OfThe Dog jsou předchůdci Pearl Jam, to asi víš, myslel jsem, že jsou i na kompilaci, která to odstarovala SubPop 200, ale tam nejsou, nejsou tam ani Mother Love Bone. Díval jsem se na discogs a mají vydanou desku, ale nevím zda se dá koupit.

EasyRocker @ 06.04.2018 08:42:42
Tak, vlastně Pearl Jam s Chrisem Cornellem, to je paráda, o to víc mě mrzí, že jsem se k nim ještě nedostal. I tady mají pochvalnou recenzi. Je to pocta Andrewu Woodovi.

EasyRocker @ 09.04.2018 16:13:47
Tak Temple of teh Dog jsem si dnes objednal :-)

POsibr @ 09.04.2018 18:06:29
Degradation Trip je na mňa zatiaľ príliš ťažkotonážna, až psychotická depresia zamotaná v riffoch a vokáloch. Čo je však dôležitejšie je, že po prvom počutí určite budú nasledovať ďalšie, ten premiérový dojem to urobilo slušný.

Čo sa týka TotD tak verím, že neoľutuješ. Podľa mňa jeden z najlepších albumov dekády a žánru.

EasyRocker @ 09.04.2018 18:55:27
POSibr: ano, lehké to není, ale tak to Jerry prostě umí - pořádná deka :-) A na Temple se těším ještě o trochu víc.

EasyRocker @ 24.11.2018 17:37:52
Jinak pokud někdo desku zkusil, moc rád bych znal dojmy :-)