Alice in Chains - Dirt (1992)

Pokud jsem svou někdejší recenzi "Down on the Upside" od Soundgarden obohatil naposledy recenzí skvostu "Yield" od Pearl Jam, nemohu se vyhnout ani vlastnímu pohledu na další z perel grungeové éry první poloviny 90. let.

Dá se říci, že jak zrod, tak následné hudební působení Alice in Chains je nejvíce spojeno s metale. Lapela v počátcích své existence v 80. letech (vznikla jako glam-metalová kapela Alice´n´Chainz) koncertovala s kdekým - od Van Halen po Megadeth. AIC tedy hudebně i zvukově představují nejtvrdší odnož seattleského zvuku a jistě není od věci zmínit inspiraci například slovutnou Metallicou.

Album Dirt, které je považováno za vrchol kapely, je jejich druhým albem a hned první dvě skladby Them Bones a Dam That River vás v mnohém přesvědčí o shora zmíněném metalovém ovlivnění. Obdobného ražení jsou na desce třeba skladby Sickman, Dirt či Godsmack. Nesmlouvavý, težce přístupný kovový krunýř, ze kterého jen poskrovnu vystupuje klasická emocionální tvář kapely. Někde na předělu je třetí Rain When I Die - skladba zahájená mocnými údery basy a bicích se postupně vyvine v ukázkový epos kapely, z metalových meziher gradující k emocionálně vypjatému refrénu. Koneckonců střídání drsných a lehčích pasáží bylo pro tuto scénu typické a všechny zásadní skladby těchto kapel jsou na tomto modelu vystavěny. Podobný model AIC praktikují v Junkhead, proslulé temné Angry Chair, Hate to Feel a závěrečné Would?, byť ta představuje přece jen oproti zbytku desky jisté odlehčení.

Všechny uvedené skladby patří ke klenotům grunge a Staley se v nich představuje jako jeden z nejvýraznějších zpěváků generace vedle Kurta Cobaina, Chrise Cornella či Marka Lanegana. Pak bych si nechal s dovolením dva absolutní klenoty na závěr - skladby, v nichž je podstatná melancholická složka a maximálně pochmurná nálada, a to megahit Rooster, kde se Cantrell lyricky vyrovnal s účastí svého otce ve vietnamské válce (tomu se věnoval i drsný klip) a slavnou Down in a Hole, beznadějně gradující baladu.

Dirt dostalo ve své době po zásluze ta nejvyšší ocenění. Je pro mě dnes až nepochopitelné, že album s takto bezútěšnou, rozdrásanou náplní se prodalo v několikamilionových číslech jen v USA (u Nirvany a Soundgarden si kladu otázku podobnou, Pearl Jam na prvotině přece jen měli komerčnější vyznění). Ale doba tomu zkrátka přála, takže mohu být z dnešního pohledu za tuto hudební žeň spokojen. Bez váhání plný počet, a rozhodně nejen z nostalgie - tohle je skutečný žánrový pomník.
reagovat

Martin H @ 18.08.2018 08:50:03
Pěkné čtení, EasyRockere. Z toho grungeového třeštění mám nejraději Pearl Jam, z AIC na mě vždy šla neskutečná beznaděj. Ale je to už nějaký pátek, tak je zkusím znovu vstřebat. Uvidíme.

EasyRocker @ 18.08.2018 21:13:27
Martin H: ahoj, AIC jsou určitě z grunge nejtemnější a hudebně nejrozdrásanější. Doslova ale miluju akustické Jar of Flies a hlavně jejich unplugged vystoupení, to je opravdu zážitek.

horyna @ 19.08.2018 12:06:24
Co ještě napsat k tomuto monolitu jedné epochy. Snad že je to nejfantastičtější album celé scény?

alienshore @ 19.08.2018 15:31:48
Američanov baví počúvať hudbu a smútku, depresii, smrti a agresii, páči sa im to, divné že ? :-) ..., podobne nevysvetliteľný je aj komerčný úspech v USA kapiel ako Tool (Lateralus), Meshuggah (Nothing), Slipknot (Slipknot), black-deathových Behemoth a v istom zmysle aj Opeth (Ghost Reveries) ...

jirka 7200 @ 24.08.2018 07:50:24
Zpěvák Layne Staley na tomto albu oproti debutu zklidnil svůj projev, za snahu tedy přidám bod. Pro mě asi nejlepší deska tohoto žánru.