Royal Sons - Praise & Warships (2018)

Poslední léta se jako houby po dešti k mému velkému potěšení (a jistě i jiných) objevují na scéně kapely, které uhranul dřevní hard rock smíchaný s psychedelickými postupy, blues a všemožnými vlivy, které můžou člověka napadnout. Mnoho z nich je nezáživnou kopií starých veteránů, některé však ze svého nitra dokážou vymáčknout notnou dávku autenticity a přirozenosti. Pokud to skloubí s vyvedeným a nezmršeným zvukem, člověk zjistí, že to kvalitativní síto má docela malé otvory a nakonec zbude jen hrstka nahrávek, kterými stojí za to se zaobírat.

A právě oné nemalé skupině Royal Sons z Texasu šéfují. Ptáte se, co je to za týpky? Johnny, Chad, Javier a Markus působili v místní kapele In Memory of Man, chtěli však nějakou změnu. Proto hodili lano charismatickému zpěvákovi s vizáží Jima Morrisona z psychedelické partičky Hanna Barbarians a spolu vytvořili nový repertoár, který o několik tříd předčil jejich předešlou tvorbu.

Už booklet napovídá, co může posluchač očekávat – imitace odřeného a pomačkaného obalu s lehce okultním motivem ve vyšisované hnědé barvě napovídá mnohé. A skutečně, nebyla to kamufláž – sedmdesátkový mix blues a špinavého hard rocku s jižanským odérem a notnou dávkou psychedelie ruku v ruce s kytarovými čaroději a charismatickým zpěvákem Blake Parishem, který dokáže pracovat s hlasem v mnoha polohách – občas jako bych krom jiných vzorů slyšel Bona Scotta nebo třeba i Eddieho Veddera.

Při poslechu tohoto alba se občas dostaví taková zvláštní atmosféra, kdy jsem repetitivně-hypnotickými figurami v písních zcela paralyzován a jen fascinovaně sedím a poslouchám (The Eye, titulní Praise & Warships nebo největší hit desky Let it Burn). Royal Sons dokážou navodit i hutnou stoner rockovou náladu (například Familiars nebo Too Far Gone) nebo vás opojí zatěžkanými bluesovými prvky s výrazně jižanskou příchutí (třeba úvodní The Devil's Knockin' nebo Davey, kde zazní steel kytara nebo harmonika).

Závěr: Své si tu najde každý – stoner rockeři, fandové drsného blues rocku, Black Sabbath i příznivci All Them Witches a podobných spolků. Royal Sons svoji muzikou jistě Ameriku neobjevili, ale já si pro vlastní potěchu objevil Královy syny.
reagovat

POsibr @ 05.12.2018 19:33:05
Album som si na základe recenzie vypočul, moje dojmy sa viac-menej zhodujú s textom. Slušný hard rock, postavený na tvrdých riffoch, v dnešnej dobe pozitívne prekvapenie. Avšak nič svetoborné. Za mňa 3*.

Osobne mám radšej iných "synov" z USA, konkrétne Rival Sons.

BTW: je pesnička Davey - názvom aj melódiou - odkazom na Little Dreamer od Van Halen z debutového albumu, či sa to zdá len mne?

jirka 7200 @ 05.12.2018 22:59:53
Ahoj - poslechl jsem si schválně ty Van Halen - podobu tam neslyším. V přímém porovnání obou skladeb atmosférou Davey u mě jasně vede.

b.wolf @ 06.12.2018 04:20:35
POsibr mně to vzal z kláves; Rival Sons, to je parádní hudba. A jinak souhlas, nic svetoborneho se nekoná, slušně odsypajici fošna, ale po pár posleších to víc jak na ty 3* nevidím. Jo, debutni deska vzpomínaných All Them Witches, to je jiná...

jirka 7200 @ 06.12.2018 19:49:30
Rival Sons jsem neznal - podle pár klipů, co jsem si pustil je to takovej stadionovej hard rock. Pro mě je to už trochu přeprodukovaný a naleštěný.
U Royal Sons si cením takové té větší obhroublosti, větší porce psychedelie a zemitosti.