Presto Ballet - The Days Between (2018)

Presto Ballet je druhá a méně známá kapela amerického kyaristy Kurdta Vanderhoofa. Ten v polovině osmdesátých let založil heavy/power metalovou squadru Metal Church, která zanedlouho získala status ikony tohoto žánru. Avšak už po druhé nahrávce se Kurdt stahuje do pozadí, jeho místo obsazuje bedňák Metallicy John Marshall a kapela servíruje fanouškům dodnes nejoblíbenější desku Bleesing in Disguise. Od této chvíle Kurdt pouze komponuje a stává se šedou eminencí, která se následující léta drží v povzdálí. Do hry se vrací až při comebacku své kapely s deskou Masterpeace v roce 1999 a až do dnešních dnů drží kovový kostel v aktivní činnosti. L velké spokojenosti fanoušků se na místo zpěváka dokonce po více jak dvaceti letech vrátil ztracený syn Mike Howe.

Kurdtova láska k melodické hudbě, art-rocku, A.O.R., pompéznímu rocku a kapelám jako jsou Styx, Kansas, Boston, Asia a další se v tomto tisíciletí přetransformovala v založení nového spolku nazvaného Presto Ballet. Jeho prostřednictvím tak mohl světu ukázat i svou druhou, mnohem méně drsnou tvář, vytesanou z úchvatných melodií a dech beroucích klávesových ploch. Kapela rázem vstoupila do širšího podvědomí, proslavila se svou oblibou analogového zvuku a nahrávání na přístrojích pracujících v podobném režimu. Do dnešních dnů stihli vydat šest studiových nahrávek (jedna je sice označována jako mini, ale svou délkou podobnou ostatním nahrávkám (ty se většinou drží staré zažité míry okolo čtyřiceti pěti minut) se řadí mezi ty "klasické". Každou po sobě jdoucí dvojici desek nazpíval jiný zpěvák, což znamená, že na minulé i loňské novince se představuje dle mého nejlepší člověk co kdy v řadách kapely účinkoval - Chuck Campbell. Na ostatních postech dochází k častějším výměnám, snad s výjimkou klávesáka Kerryho Shacklettona, pro něhož je tato nahrávka už čtvrtou v pořadí.

Začátek desky je energičtější a razantnější, než na jaký jsme byli doposud od kapely zvyklí. První dvojice skladeb se po historické ose otáčí až kamsi k debutní nahrávce a za její ráz a charakter má odpovědnost především zvuk a způsob hry Kurdtovy kytary. Klávesám se tady dostává malinko menšího prostoru, což ale vůbec nevadí. Skladby jsou napsány chytře a entusiasmus, se kterým se zde setkáváme, zní velice lákavě. V půli Out of Mind (It's Outta Sight) přichází ladný akustický zlom, v němž vyniká Chuckova hlasová barevná škála. Druhou Earthbound odklepává precizní rytmika bubeníka Charlie Lormeho. Skladba má tah a šťávu, sedmdesátkové klávesy rozehrávají rychlé běhy a v sólování se střídají s kytarou. Od třetí Tip of the Hat se dají Presto Ballet přesněji identifikovat a nová nahrávka už lehčeji zařadit po bok předešlých, pro progresivisty nesmrtelných alb. O slovo se hlásí akustické kytary, klávesy dostávají širší manévrovací schopnost a nálada skladeb, tempo i dynamika se mění skutečně často.

Čtvrtá I Just Drive začíná jako klavírní romantická selanka. Znělý klavíristův úhoz lahodí uchu, a když se po chvíli přidá i akustika a zbytek ansámblu, posluchači postupně vyrůstá pod prsty úžasný song. Hard Times for Dreamers je dynamickou přehlídkou svižné a moderní progrockové techniky bez nějakých známek opotřebení nebo klišé zajetého stylu. No a nejdelší I am Wire je pro změnu dokonalým atmosférickým klenotem plným změn nálad, působivých aranžmá, pestrých instrumentálních motivů s trochou toho tajemna a mystiky. Už teď jej můžeme zařadit mezi ty nejlepší songy kapely.

Kurdt Vanderhoof spolu s Chuckem Campbellem stvořili velmi povedeného následovníka alb předešlých - novinka jim co se týče pestrosti a nápaditosti šlape pořádně na paty. Mezi šesticí kvalitních a vysoce vyrovnaných alb Presto Ballet se jen těžko hledá nějaká výraznější nebo snad dominantnější nahrávka. Spíš je na každém jedinci, která že je ta jeho nejoblíbenější. 4,5*
reagovat

steve @ 07.02.2019 10:46:54
Souhlasím. Nahrávky Presto Ballet mají pěkný analogový zvuk. Ta nová taky, ale nevím jestli sis všimnul toho, že je nahraná dost hlasitě a na některých místech kdy hraje kapela forte se ozývá praskání.

Četl jsem některé reakce na zvuk posledních alb Metal Church. Řada fanoušků si stěžuje na chabou produkci. Tu si zřejmě ani tady Kurdt nedokázal pohlídat.

Ale to je jenom drobnost, hudebně bych desku obodoval pěti hvězdami. Díky za recenzi.

horyna @ 07.02.2019 13:30:09
steve: novinka mi došla před týdnem společně s předchozí deskou a poslouchal jsem je současně. Po Relic jsem tam šupnul The Days Between, u které jsem musel citelně ztahovat volume. Já to jako problém nevidím a co se týká zvuku-ten mi šmakuje. I když na starých fošnách je asi decentnější.

A co se Metal Church týká. Ty si vedu pouze pod pro mne zhola nedostižným, na poměry kapely odvážným a dost progresivním dílem - Hanging in the Balance.
Ani návrat M. Howea mě nepřesvědčil, nazpět se ke kapele vracet. Ta doba už je u mě pryč. To Presto Ballet je jiná kávička.

steve @ 08.02.2019 18:17:12
Mike Howe k Metal Church patří. Ronny Munroe který zpíval v obou kapelách zní jako dokonalý Dickinsonův klon. To mně pokaždé dost vadí.