Yoso - Elements (2010)

Yoso jsou tak trochu podobnou kapelou jako včera zmiňovaný projekt Conspiracy. V jejich řadách se sešli zpěvák Bobby Kimball spojený s první etapou hvězdných Toto a navrátivší se k této kapele na desce z roku 2006 spolu s "vyděděnci" z art-rockových mohykánů Yes, klávesákem Tony Kayem a kytaristou/basákem Billy Sherwoodem. Název vznikl spojením slov obou skupin a hudba na jediném nosiči, který spolu pánové vydali, je středobodem muziky, kterou vytvářela obě seskupení v průběhu osmdesátých let. Jedná se tudíž o sofistikovanější větev líbivého a mírně naleštěného AOR s jemnou dávkou progresivity. Muzika nikterak revoluční si tu pomaleji, tu rychleji plyne předem danými stylovými meandry. Instrumentálně solidně zvládnutá záležitost, jejíž hlavní a možná i jedinou devízou, jsou dobře zmáknuté vokální linky. Především ty Kimballovy (tady stejně jako v Toto) stojí za pozornost. Jeho silově vypjatý vokál se stále tím jistým nádherným zabarvením s vámi dokáže mnohdy pořádně zacloumat. Bobby vám jde po emocích jako Freddy Krueger čepelí po krku a díky jemu není zapotřebí nutně celou desku odzívat.

Mezi nejlepší položky bych zařadil hned úvodní našlapanou hymnu Yoso, se zapamatovatelným melodickým motivem, ale taky trochu kýčovitým refrénem. Dvojka Path to Your Heart snad vypadla z nevydaného katalogu Toto a Kimball tu válí jako mladík. Po otravné Where You'll Stay přichází největší hymna Yoso, skladba Walk Away. Typický představitel alba i směru, kterým se družina vydala, a vlastně i onoho "smolného" osmého desetiletí.

Daleko ostřejší je The New Revolution a srdcovka, která mě tu bere snad nejvíce, se jmenuje To Seek the Truth. Ta se této partě povedla dotáhnout nad rámec společných možností. Už úvodní táhlé sólo z kategorie nenapodobitelných stojí za povšimnutí, dále pak magicky procítěný zpěv, klávesové probublávání v dálce a vše podtrhne uhrančivý refrén ve stále té stejné, ležerně zasněné poloze. Nádherné! Trochu parádního jazzu alá Toto přiveze Only One. I osmá Close the Curtain se povedla a vy si říkáte, že ta deska není tak marná, jak ze začátku vypadala. Bobby válí ve vypjatých polohách, skladba má pěknou melodii, nápady, šťávu, rytmus i slušnou instrumentální erudici. Won't End Tonight táhne opět Kimball, který pevně drží opratě cválajících melodií vně skladby. Závěr desky ničím nepřekvapí, ale také nic nepokazí.

Já osobně mám tuhle nahrávku především kvůli Kimballovu zpěvu, který mě baví a mám jej moc rád. Hudebně to není nic extra, ale když má člověk chuť na malinko náročnější AOR s velkými melodiemi a průsečíkem Toto skrze "popové" Yes, proč ne. Yoso hrají v podobně bombastickém a pompézním duchu jako kdysi Yes a Toto. Jejich prvoplánově načechraný zvuk a přehnaně romantický přístup však mírně zakrývá silnější a kultivovanější celek, který by se mohl dostat více do popředí, kdyby nepotřeboval za každou cenu ukazovat světu svou velkolepost a zdobnost.

Bodování: první třetina za dva, druhá za čtyři a konec tak na tři, což jsou v konečném resumé 3*
reagovat