Last In Line - II (2019)

Se svým druhým počinem se přihlásila americká čtyřka Last In Line. K poslechu jejich prvního alba jsem se vrátil po dvou letech, abych si připomněl bravurní souhru bývalých členů legendárního souboru Dio. Na youtube se objevily i vcelku vydařené video bootlegy Last in Line z Kodaně a z Las Vegas - ten druhý je obzvláště zajímavý, neboť byl nahrán blízko odposlechu Viviana Campbela, takže si kytaristé zajímající se o jeho hru jistě přijdou na své.

Zapátral jsem tedy trochu, jak to s kapelou má v současné době. Od vydání jejich prvotiny došlo bohužel v jejích řadách k výměně na postu baskytaristy, když po zesnulém Jimmym Bainovi sestavu doplnil jeho dávný osobní přítel Phil Soussan. Tento hráč (kromě velké fyzické podoby s Jimmym) také výtečně ovládá svůj nástroj. Prokázal to na jedné z nejlepších desek Ozzyho Osbourna The Ultimate Sin či namátkou jako výborný koncertní hráč u Ritchieho Kotzena, Toto nebo Billy Idola.

Koncem února 2019 si fandové Last in Line mohli radostně poskočit. Druhé album, které se konečně objevilo na pultech prodejen zásluhou italské firmy Frontiers Music, bylo nahráno pod produkční taktovkou Jeffa Pilsona. Kapela složila nyní repertoár na novou desku s lakonickým názvem „II“ společně ve zkušebně - žádné posílání rozpracovaných stop po síti, jak je to dnes běžnou praxi u mnoha skupin. Najdeme na ní jedenáct songů a intro na ploše necelých padesáti tří minut. A jak to celé dopadlo?

Industriální intro plynule přechází do úvodní Black Out the Sun – zatěžkaný hard rock navozuje atmosféru alb Dia z osmdesátek. Campbell vedle masivního riffu přidává i melodická sóla, Andrew Freeman sice Pana Zpěváka nahradit nemůže, ale snaží se. Na úvod velmi povedený kousek, toto je vskutku TVRDÝ rock archaického střihu jak vyšitý. S druhou skladbou, singlovkou Landslide s hitovými parametry, se na albu setkáme ještě později v akustickém hávu. Bublající hutná basa v písni připomíná, kdo ji obsluhuje. Opět skvělý hard rockový kousek. Zpozorňuji u další Gods and Tyrants. Zdá se, že se Last In Line snaží vykročit poněkud jiným směrem, než jí vytyčuje status cover bandu Dia. Jako by se do pevně stanového vzorce někdo snažil vpašovat postupy grunge a alternativy. Zvláštní skloubení těchto prvků je působivé, dojde i na mnoho změn tempa a skvělá kytarová sóla.

Year of the Gun je poctivý kvapík, připadá mi však trochu nevýrazný. Další Give up The Ghost, The Unknown a Sword of the Stone jsou opět kombinací hard rocku a v grunge stylu frázujícího zpěváka. Cítím vliv Soundgarden nebo Pearl Jam. Electrified a Love and War je metal moderního střihu s kapkou alternativy, nijak se neohlížející do minulosti. To následující False Flag se ohlédla pořádně – temně znějící song je dalším hitem alba, vyniká tu Vinnie Appice s mnoha náročnými přechody. Průměrná Light a již dříve zmíněná odlehčená Lanslide ukončuje toto dílo.

Závěr: Oceňuji, že kapela, která živě prezentuje především písně z časů největší popularity DIA, neustrnula ve vývoji a snaží se hledat svojí vlastní cestu. Mě osobně až tak neoslovila - více než polovina skladeb i po několikerém poslechu působí průměrným dojmem. Jejich kombinace hard and heavy s prvky grunge, kapky alternativního rocku a moderního metalu má však ve Státech solidní ohlas a pro Last In Line je to pravděpodobně jediná cesta, jak nespadnout do kategorie živoucích hard rockových fosílií.
reagovat