Lanzon, Phil - 48 Seconds (2019)

Před několika dny vydaný druhý sólový počin současného klávesisty Uriah Heep se jmenuje 48 Seconds. Oproti jiným hráčům na klapky to zajisté není mnoho, ale vzhledem k vytížení Phila Lanzona ve své domovské kapele a k jeho dalším zálibám, mezi které patří malovaní nebo psaní je to tak akorát.

Phil se obklopil týmem muzikantů, kteří společně pracovali na výsledných aranžích. Najdeme tu opět pěvce Johna Mitchella (Arena, Frost, Kino, It Bites) nebo dalšího klávesáka Richarda Cottleho(Alan Parsons Project, John Parr) a spoustu popředních studiových muzikantů. Třeba i zmínit producenta a mastering inženýra Simona Hanharta (Asia, Marillion, Arena) a Richarda Cottleho (Alan Parsons Project), kteří vtiskli albu velkolepý a mohutný symfonický kabátec.

Po úvodním instrumentálním prog rockovém intru Azura ´s Theme přijde na řadu několik příjemných pop rockových vypalovaček hitových parametrů (In The Rain, Blue Mountain nebo Look At The Time).
Vybočuje komplikovanější a progresivnější Forty Line, která pod povrchem lehce maskuje swingové kořeny. Jiná je i muzikálová Rock n roll Children, podpořená dětským sborem. Road to London je vzdálenou parafrází Lady in Black.
Nemůže chybět ani řádná rocková balada - Face To Face.

Ústřední skladbu alba, titulní 48 Seconds měl Lanzon v šuplíku několik desítek let. Song se nenápadně krčí až na konci alba, ale zde platí přísloví „To nejlepší nakonec“ Epický, bezmála desetiminutový song o jedné z největších přírodních katastrof v historii Ameriky - zemětřesení v San Franciscu v roce 1906. Skloubení pompézního rocku Styx s melodickým prog rockem ve stylu filmového soundracku. To vše je podpořené bombastickým zvukem orchestru a dětským sborem.

Závěrem : druhé album klávesáka Phila Lanzona se příjemně poslouchá. Nečekejte žádný hard rock, pro něj si zajděte k Uriah Heep. I když v několika kouscích jistě náznaky této kapely také uslyšíte a klávesové party zní občas podobně. Zde je k mání sbírka soft rockových střípků hitových parametrů posypaná prog rockovým kořením. Mohutnost dodává albu bombastické aranžmá londýnského orchestru. Pčíjemné je i a několik odboček k jiným stylům, které jsem výše popsal.

reagovat

horyna @ 05.08.2019 18:47:50
Velké díky za tuto bezva recenzi. Alespoň vím, co od desky mohu čekat. Ale jelikož jsme nebyl schopen se za dva roky dokopat koupit si jedničku, kdo ví, kdy přibude dvojka.

jirka 7200 @ 06.08.2019 06:07:59
myslím, že ty by jsi ji ocenil plným počtem bodíků

horyna @ 06.08.2019 13:18:19
U novinek bývám přec zdrženlivější (pokud to není totální bomba), jelikož u nich trvá aspekt - zadření se pod kůži - o dost déle než u alb, která člověk léta zná.