Gilbert, Paul - Behold Electric Guitar (2019)

Nějaké to kytarové album si občas rád poslechnu. Mezi rockovými kytaristy stojícími na vlastní noze, si u mne nejvýše hoví Joe Satriani. To je ta nejvyšší osmitisícovka. Několik metrů pod ním se snaží nad mraky vyšplhat celý tábor podobně orientovaných umělců, jejichž mazlíčkem je šestistrunné pádlo s hmatníkem. Sporadicky vydá dobrou desku třeba Steve Vai a v mezičase se mezi několik obrů prodral také kytarista pana velikého, neboli Mr. Big, Paul Gilbert. Jeho poslední desky si pravidelně kupuji a tak jsem samozřejmě nevynechal ani tu aktuální.

Paul jich má na svém kontě už slušnou zásobu a tak se nemusí ničím limitovat a hrje si to svoje, lajcky řečeno - pro radost. Každá z nich je svým způsobem jiná. Někdy je u něj hmatatelnější příklon k jazzu a fusion, občas nahraje desku předělávek a někdy si jen s chutí za-rockuje. Letos, po delší odmlce zvolil model čistě instrumentální a ve dvanáctce novoučkých kompozic nechává zpívat pouze svůj nástroj. Po minulé, čistě rockové (občas až rock ´n ´rollové) desce, je tahle nálož pestřejší, ale také hůře stravitelná. Paul je brilantní technik, avšak prvotním příznakem většichny skladeb je jasná melodie. Na její struktůře jsou písně postaveny a od té se také odvíjí další děj.

Všechny ty drobné nuance se poodkrývají postupně a velmi pomalu. I několik prvních poslechů zanechává v divákovy stále ten stejný dojem zmatku a galimatyáše. Ale když dáte nahrávce skutečný čas k její absorubci, postupně v ní nalézáte zalíbení a možná i návyk. Dalo by se konstatovat, že pro letošek Paul namíchall Satrianovsky podobný hudební koktejl, který nejde uspěchat a který dozrává velmi pomaloučku.

První Havin' It má rockové břity, jasnou melodiku, ale vespod bublá jazzový feeling který vytváří nepokojně hravý klavír.
Ve druhé I Own A Building natahuje Paul krásně tóny až k nebi, aby je vzápětí vystřídal technicko zběsilým během po hmatníku. Romantika kontra technika.
Everywhere That Mary Went je klasický rock-fusion made in Gilbert.
Love Is The Saddest Thing – tady úplně slyším mistra Satrianiho. Inspirace je zjevná v melodii i harmoniích. Tempo je kvapíkovské, plné neustálých změn rytmů a různých modulací.
Sir, You Need To Calm Down – krom začátku to má znovu Satrianovského ducha, ale další přísun melodií vyznívá osobitěji.
Po oddychovce Let That Battery Die, přichází klasické stařičké delta blues, neboli píseň Blues For Rabbit.
Every Snare Drum je romanťárnou a A Snake Just Bit My Toe spíš nudou. Krev rozproudí až rockově odlehčená desítka I Love My Lawnmower, pořádné fusion od podlahy A Herd Of Turtles a povedená tečka Things Can Walk To You.

Dobrá deska pro náročnější posluchače kytarového stylu. 3,5*
reagovat

jirka 7200 @ 26.08.2019 08:53:51
Je zajímavé, že od ostatních kytarových hrdinů nějaké ty desky znám, ale od Paula Gilberta jsem snad nic neslyšel. Budu to muset napravit. Kdyby měl někdo tip na nějakou jeho skvělou desku.....

horyna @ 26.08.2019 16:05:31
jiří: mohu hodnotit pouze zhruba poslední třetinu Gilbertovi discografie a z té mi k srdci nejvíce přirostla fusion nahrávka Vibrato. Z pozice rocketra mám pak nejraději desku I Can Destroy-ta je variabilní jako hrom.