King Diamond - Songs for The Dead Live (2019)

Příznivci technicky vyšperkované hard and heavy muziky s horrorovými a někdy až okultními prvky hrdě velebí předního představitele tohoto stylu – Kinga Diamonda. Že je nekorunovaným králem žánru je bez diskuzí a titul za celoživotní propagaci teatrálního heavy metalu jako takového mu neseberou ani posluchači, kterým již tato muzika nic neříká.

Naprosto ojedinělý pěvecký styl páně Kinga Diamonda pramálo potěší odpůrce „výškařů" typu Geddyho Lee či Klause Meineho. Fistule Kinga, kterou plavně střídá s extrémně skřehotavou polohou v hloubkách může leckoho iritovat. Pokud vám tyto hraniční polohy jeho zpěvu nevadí a neodradily vás temné proudy v horrorových příbězích jeho povětšinou koncepčních alb, tak máte z velké části vyhráno.

King Diamond se nikdy nezařadili do mainstreamu, protože se v jejich stylu nikdy neodrážely aktuální trendy tvrdé muziky. Proplouvá se svým jedinečným stylem mixu ponurého hardrocku, který koketuje s mnoha žánry metalu – je možno vycítit speed či power metalové pasáže. Tato směska žánrů to neměla v minulých desetiletích vždy jednoduché, proto ty pauzy mezi deskami. Dalším faktorem je náročná podiová prezentace, což mnoho promotérů nezaplatí, z tohoto důvodu mnoho evropských turné neproběhlo a vše se většinou událo na území USA. Jeden raritní – dvojkoncert Mercyful Fate a King Diamond jsem měl možnost shlédnout v devadesátých letech na pražském Výstavišti, kde jsem z první řady s otevřenými ústy nechápavě sledoval neuvěřitelné iluzionistické triky Mistra.

Fanoušek, kterému se nepoštěstilo navštívit některý z live představení, mnoho jiných příležitostí okouknout kapelu neměl. Zatímco některé neznámé kapely mají na svém kontě několik DVD, zde se musel spokojit s několika nekvalitními bootlegy. V roce 2019 se tak splnil mnohým tajný sen – vydání rovnou dvou koncertů s drobně obměněným setlistem (belgické Graspop 2016 a Fillmore 2015) pod názvem Songs For The Dead Live 2019.

Předmětem recenze je obrazový záznam koncertu. Zde by se hodnocení dalo shrnout do jediné věty : kompilace těch nejlepších písní v naprosto nekompromisně dokonalé vizuální a zvukové podobě, s nákladnými kulisami vnitřku starého domu se schodištěm jak z osmdesátek, kde si na podobné propriety soubory typu Ozzyho Osbourna či Dio velmi potrpěli. Mistr k prezentaci vybral celé album Abigail a pár songů z dalších čtyř alb. Lehce se dotknul dvěma hity svého předešlého působiště - Mercyful Fate.

Musím pochválit celou kapelu, s jakým entuziasmem a mladistvým elánem odehrála celý set – radost pohledět. Rytmika bezvadná – bubeník Matt Thomson a baskytarista Pontus Egberg jsou sehraní a oba nástroje jsou krásně čitelné. Rovněž kytarové duo Wead – La Rocque je excelentní, o sóla se dělí spravedlivou měrou. Je ale patrný jiný herní styl obou protagonistů – Andy La Rocque pečlivě melodicky maluje, jeho zpěvná sóla zní snad lépe než na original verzích. Nevzpomínám si, kdy by publikum tak emotivně reagovalo právě na kytaristova sóla, na tomto koncertu se k nim dokonce fanoušci hlasem připojují ! ! Jeden z nejlepších světových kytaristů v naprosté top formě! Naproti tomu Wead je specialista na rychlost.

King Diamond i po skoro 40 letech na scéně šponuje svou fistuli do neuvěřitelných výšek, i když několik drobných klopýtnutí bylo k zaslechnutí. Proto jsem se ani nedivil, když za rohem schodiště pěla sličná zpěvačka. Říkám si, asi jistí Mistra ve výškách – to je přece běžný postup. Problém je v tom, že ze v záznamu jsem ji nijak nedokázal identifikovat. Až z titulků jsem zjistil, že se jedná o mladičkou manželku Kinga, Livii Zitu, která svoji krásou a napodobováním zpěvu jen tak rozjasňovala scénu. Dle dostupných informací ji možná křivdím, prý dokáže s Mistrovým hlasem tak splynout, až je to běžně nepostřehnutelné. :-)

Naopak spíše temnější postavou je herečka Jodie Cachia, která vizuálně ztvárňuje některé postavy v textových příbězích. Z jejího výrazu mě občas až mrazilo.

Nesmím zapomenout na publikum - to reaguje skvěle, mohutným chorálem zpívá refrény a někdy tam je mela jako na thrash metalových odpoledních čajích.
Mě krom skvělého a akčního vizuálu potěšil zvuk uložený na Blu Ray, který je mnohem nadupanější a dynamičtější, než na přiloženém CD. To mi umožnilo poprvé slyšet největší pecky od King Diamond tak, jak to na original CD z důvodu rozkolísané produkce nebylo možné.

Závěr : Za nekompromisní kvalitu obrazu i zvuku, nádherné vizuální ztvárnění songů, skvělé muzikantské výkony i akčnost dávám plný počet bodů i když místo dvou identických setů klidně mohly zaznít další pecky.

malá ukázka : skladba Welcome Home

>> odkaz
reagovat

Snake @ 10.11.2019 11:11:50
Dívám se na Live in Philadelphia a byť jsem teprve u páté "Halloween", dávám ti za pravdu a říkám - výbornej koncert. King působí mladistvě a zpívá mu to jedna báseň. Možná i díky dodatečnejm úpravám, ale nechci se v tom vrtat. Dík za recku a za tip.

horyna @ 11.11.2019 11:39:23
Jiří díky za recenzi. King Diamond byl v mládí "můj život" :-) Začínal jsem s ním hned zkraje své poslechové cesty. Starší konoupci měli jednu, dvě desky na kazetách a tak jsme je s kámošem přehráli na své a sjížděli pořád dokola. Jako mladí pakini jsme z jeho výpravného stylu byli úplně na větvi a z několika hlasových poloh ještě víc. Pokud mám v hlavě některá alba úplně nejvíc, jedním z nich je bezesporu Them.

Bohužel jeho další produkce už kvalitou nenavázali a jestli píšeš o dnešním lepším zvuku mistrových nahrávek, tak já mám nejraděj ten starý/nevyrovnaný zvuk, uložený kdesi úplně v hloubi mozku. Mám za to, že comebackoví Mercyful Fate sólovkám Diamonda nakopávali prcku, hudebně jsou o dost variabilnější a propracovanější. Ale byla to super doba, kdy King vydával v jednom roce dvě desky 96, 98, céda za "skvělých" 550,- :-)

Jeho poslední desku, dvanáct let starou Give me… jsem si ještě koupil v přímém přenosu, ale už mě i s předchozíma nebavila tolik jako věci staré. To se nedá vůbec srovnat, propad kvality je dle mého obrovský a óbr roli hraje rovněž sentiment mládí.

O jeho produkci bych se dokázal bavit celé hodiny, tak raděj dávám stopku :-)…. ale kdybych měl vybrat jednu jedinou z novodobých - byla by to House of God - pro její nejvíce markantní melodičnost, jež jej vrací někam blízko osmdesátky.
The Eye live forever!!!

jirka 7200 @ 11.11.2019 15:11:56
to horyna : já jsem tak nějak zamrznul u Abigail a z dalších desek mě oslovila jen občas nějaká píseň, takže jsem je ani nikdy nevlastnil. Připadá, mi že King to cítí nějak podobně a tomu podřídil setlist.
Já jsem za neobvykle kvalitní zvuk rád - je to v podstatě taková Best off, která mi od něj (krom Fatal Portrait) stačí.

horyna @ 11.11.2019 15:39:08
Abigail je jeho nejoblíbenější i divácky nejúspěšnější titul. Až příliš okatě a extrémně mu podřizuje své setlisty. Chodit na koncerty K. D., tak mne ten přes kopírák stejný playlist unudí a nasejří ... Hudební top je ovšem dvojice Them a Conspiracy, já mám nejraději nejměkčí Eye. Jeho hlas a s ním spojené polohy jsou úžasné, ovšem dnes už takové kulkyrváče zdaleka toplik neposlouchám :-) Fatal P. je dílo skladatelsky ještě nedopilované s celkem jednoduššími postupy, oproti Fateovskému Don´t... je to jako se vrátit do školky:-), ale tu prostinkost a melodičnost mám rovněž moc rád. Zvuk.... no fákt nic moc.

jirka 7200 @ 13.11.2019 08:24:30
to horyna : jen několik postřehů, jak to slyším a vnímám já :

- pokud vydává kapela po cca 33 letech sv§j první obrazový záznam, logicky na něj umístí to nejlepší ze své kariéry. Tím je bezpochyby album Abigail, které se povedlo komplet a kapele se ho nikdy nepodařilo překonat. Proto z dalších alb zazněly jen ty nejpovedenější písně. King ovšem mohl zařadit i nějaké další, nahrané po roce 1990.

- že má Fatal Portrait jednodušší strukturu písní neznamená, že je nedopilované nebo horší co do kvality písní, většina z nich má větší tah na branku, než ty z následujících, "složitějších", avšak nudnějších alb, které se dají doposlouchat jen s plnou koncentrací na jeho textovou část.