Mercyful Fate - Melissa (1983)

Dánská heavy metalová kapela Mercyful Fate byla založena v roce 1981 z muzikantů, kteří měli již něco odehráno. Kytarové duo Hank Shermann a Michael Denner působilo o nějaký rok dříve v heavy kapele Brats, která byla ovlivněna hard rockem i punkem. Jejich eponymní album Brats (1980) již však poměrně přesně poukazovalo na touhu kytarového dua hrát podobně jako Iron Maiden či Judas Priest. Předchozí soubor Black Rose, kde působil Kim Bendix Petersen (alias King Diamond) se znažil jít ve šlépějích Deep Purple. (Milosrdný) osud tomu chtěl a King k Brats nastoupil jako zpěvák. Touha této trojky věnovat se drsnějšímu a náročněji prezentovanému heavy metalu vedla k založení spolku Danger Zone, ve které se objevil basák Timi Hansen. Úspěch demo snímků, kde již King používal svůj specifický způsob zpěvu, vedl k založení Mercyful Fate.

To je v kostce velmi zhuštěně popsaný vznik této formace. Uvádím jej zde proto, aby bylo patrno, že většina muzikantů měla již za sebou povícero zkušeností i co se týče nahrávání ve studiu, takže netrvalo dlouho a bylo natočeno legendární EP „Nuns Have No Fun“ 1982. Na něm byl již jasně definován směr, kterým se kapela vydala včetně obsahu textů.

V celé své kráse se vše vyjevilo až na debutovém albu Melissa (1983), které bylo po pečlivých přípravách natočeno a zmixováno za pouhých 12 dní Henrikem Lundem, který s tímto žánrem neměl žádné zkušenosti. Přes tyto okolnosti vše dopadlo na tu dobu velmi přijatelně.

Na ploše 40 minut bylo na černé roucho rozprostřeno sedm skladeb. A to ne ledajakých. V rámci tehdejšího rozpuku heavy metalu na to šli hudebníci z Mercyful Fate po svém. Vycházeli sice z jasně vytyčeného vzorce Judas Priest, Angel Witch či Iron Maiden. Postupy těchto kapel jsou na mnoha místech jasně identifikovatelné, Mercyful Fate tam přidali však mnoho prvků, které do této doby nebylo možné jinde slyšet.

Tím je rozhodně netypicky děsivý zpěv (v nahrávce zaznamenaný většinou ve dvou stopách) Kinga Diamonda ve falzetu, který přechází do zlověstných hloubek a především práce kytarového dua Shermann/Denner, které považuji za jeden z nejlépe sehraných tandemů v rámci tohoto žánru. Ta jejich souhra je naprosto dechberoucí, boří zažité postupy, střídají si sóla, která klidně začínají již v úvodu skladby, jsou krátká, nebo naopak melodicky kreslí dlouhé minuty. V jejich stylu a prezentaci jsou slyšet i postupy z hry klasických kytaristů. Podobně rozpoznatelná byla například typická souhra parťáků K.K Downing/Tipton nebo Hanneman/King.

Těmito prvky je bylo možno snadno odlišit od 95% dalších tehdejších heavy souborů, které si většinou ve skladbě vystačily s jedním motivem – sloka – refrén – sloka – sólo. Zde je tento systém nabourán různými mezihrami a sólíčky. Nesmím opomenout na rytmickou sekci – bubeník Kim Ruzz bez velkých předchozích zkušeností podal ve svých 22 letech bravurně technický výkon při zvládnutí mnohých a nesčetných rytmických zvratů.

Jednotlivé songy není třeba jednotlivě rozebírat, ale poslouchat. Tam kde ostatní kapely končily, Meryful Fate přidali různé nečekané mezihry, tu jakoby čerpali z postupů progresivně rockových kapel. Pusťe si třeba přibližně dvanáctiminutový opus Satans Fall, kde je použito 16(!) riffů, což některým kapelám vystačí na celé album. Zde bych se nebál označit tuto píseň jako temně progresivně kovovou symfonii. Nejinak kouzelně a naopak něžně působí závěrečná černě laděná balada Melissa, která si v závěru strhla laskavou škrabošku a řádně vygradovala tempo.

Toto album řadím mezi naprostou špičku klasického, technicky zvládnutého heavy metalu osmdesátých let. Podobné mínění zastává valná většina rockových periodik, i slovutný Rolling Stone tuto nahrávku zařadil v roce 2017 na 17. místo v seznamu „100 největších metalových alb všech dob".

A jaký postoj zaujmout k okultním textům, které si v té době prozpěvovala naprostá většina ostřejších metalových kapel? Ano, moc veselí v nich nenajdeme. Já osobně bych však jejich význam a dopad nepřeceňoval. Dle mého je důležité, jak k takovému obsahu člověk přistupuje a co si z něj hodlá vzít. Já jej sice znám, nijak zvlášť se na něj nesoustředím a v celkovém kontextu mě nijak neruší.

Jak na něj nahlížet, nabízí v rozhovoru sám King Diamond : "Vím, že se lidé rádi trochu bojí, proto chodí na všechny ty hororové filmy. Podobné to je i s mými texty, berte je také tak, to je všechno."

Desku jsem si připomněl po velmi dlouhé době a z toho poslechu jsem si odnesl pozitivní pocit ze skvěle zahrané muziky s temnější atmosférou. Díky horynovi za inspiraci.

reagovat

horyna @ 09.12.2019 12:54:19
Bravo Jiří, jsem rád, že se někdo další se mnou "svezl" na vlně M. F. Já Melissu nikdy moc nebral a jestli by to v mládí byla čtyřka, dnes sotva za tři. Ale jde poznat, že víš o čem píšeš a máš ji rád a v krvi.