Alcatrazz - No Parole from Rock 'n' Roll (1983)

O existenci kapely (přesněji řečeno projektu Grahama Bonneta) Alcatrazz, jsem se dozvěděl už někdy v průběhu devadesátých let, ale nikdy jsem nepocítil potřebu se hudbou tohoto tělesa zabývat a tak jsem si cestu k nim ani neměl chuť nějak výrazně klestit. Byl to až nedávný objev jiného projektu Forcefield, v němž tento pěvecký titán rovněž působil, který mi otevřel oči a semínko zvědavosti bylo rázem zaseto.

Nutno podotknout, že Alcatrazz spolu vydali v průběhu let osmdesátých (krom několika živáků zaměřených na Japonský trh) tři studiová alba, na nichž vždy hrála jiná kytarová posléze legenda. Na dvojce to byl například Steve Vai, jehož hru zde by jste s pozdějším kytaristovým vyprofilováním jen marně srovnávali. Na recenzovaném debutu předvádí něco podobného mlaďoučký Yngwie Malmsteen, který měl v roce 83 v popisu práce hrát především hard-rock, a ne svůj neoklasicistní styl, jež představil už roku následujícího prostřednictvím debutního sólového alba. Na kvintet doplninili kapelu basák Gary Shea, klávesák Jimmy Waldo a za bicí se posadil po krátké periodě s ex Iron M. bubeníkem Clivem Burrem Jan Uvena.

Debut No Parole From Rock´n´Roll nabzí štavnatý hard rock, který se občas nezapomíná opírat o klávesovou berličku osmdesátých let. Bonnet zpívá jak jinak než famózně a Malmsteen hraje na jeho poměry ještě dost nevině a úsporně. Buď se tehdy díky své nezkušnosti a nevyhranosti teprve rozkoukával, nebo mu ostatní zkrátka nedovolili do předem nastavených kritérií muziky jež chtěl soubor produkovat, propašovávat jeho známé stupnicové vyhrávky. Materiál je kompletně autorský a podepsána je pod ním ústřední skladatelská dvojice Bonnet/Malmsteen.

Úvod alba patří trojici skvostných hard-rockových čísel. Na začátku hitu Hiroshima Mon Amour zahraje kytarista svou typickou vyhrávku, ale dál se znovu drží na uzdě. Něco podobného se odehrává i v další písni, démonické Kree Nakoorie. Kvalitou vyrovnaný materiál čítá deset skladeb ze kterých bych ještě vypíchnul dvojici Too Young to Die, Too Drunk to Live a Big Foot - parádní to rockové šlehy a závěrečnou krásnou baladu Suffer me.

Příznivci Deep Purple a Rainbow se museli s příchodem Alcatrazz na scénu v třiaosmdesátém jistě tetelit blahem. Dnes už není poslech jejich desek žádným obrovským wow, ale poctivého rockera může tahle nahrávka stále ještě potěšit.
reagovat

Jarda P @ 10.12.2019 05:56:29
Toto je jediná deska s Malmsteenem,kterou mám, pak už ty jeho onanie šly mimo mě. Výborná je taky následující Disturbing the Peace, kde Malmsteena nahradil Steve Vai.

pinkman @ 10.12.2019 06:46:00
Blahem jsme se tehdy zrovna netetelili. Deep Purple a Rainbow jsou o ligu jinde. Kdo má však rockový model ze sedmdesátých let v krvi, toho by mohli desky Alcatrazz potěšit.
Dost se ale divím, že tady tak známá kapela doteď neměla svůj profil. Ostuda.

dan @ 10.12.2019 06:52:18
Malmsteen byl a doteď je strašný kytaroví onanista. S přibývajícím věkem si nevidí ani na špičku nosu. Přesto bych úplně všechny jeho desky neodsuzoval. Mezi prvními se některá co stojí za pozornost najde. Jarda přehání.

luk63 @ 10.12.2019 07:59:24
pinkman: "Dost se ale divím, že tady tak známá kapela doteď neměla svůj profil. Ostuda." - Už dávno si mohl profil vyrobit a vložit, když jde o tak známou kapelu, a bylo by po ostudě! ;-)

EasyRocker @ 10.12.2019 08:11:45
Malmsteen šel vždycky absolutně mimo mě. Onanista nejen hudebně, bohužel.

pinkman @ 10.12.2019 08:21:13
Luku to bych musel být pánem svého času.

Óin @ 10.12.2019 13:54:40
Pár profilů jsem svého času stvořil, opravdu to nezabere víc než hodinu dvě.

luk63 @ 10.12.2019 15:36:26
Ne každý umí dát dohromady stručný smysluplný profil, ale nemusí dělat vlny s ostudou na adresu těch, kteří to zde kultivují. A ještě jedna pozn.: pokud by měl být pánem mého času někdo jiný, tak je i pánem mého života a to musí být deprimující.