Lifesigns - Altitude (2020)

Dlouhé čtyři roky jsme si museli počkat na třetí studiové album anglických Lifesigns. Tato kapela je (ač složena ze známých muzikantů progresivně rockové světové špičky) dlouhá léta synonymem nezávislosti, finance na natočení a vydání své hudby si vždy bez problému zajistila přes crowfundingové kampaně. I to má svá rizika a členové kapely se museli vyrovnat se ztrátou části zdrojů od fanoušků po krachu Pledge Music. Proto na album pojmenované „Altitude“ musely být doplněny finance přímo prostřednictvím účtu na svém webu. Nebyla to však jediná komplikace, ta další nastala po celosvětovém lockdownu, který nutí muzikanty nahrávat a skládat odděleně. Naštěstí jsou dnes technické možnosti na vysoké úrovni, výměna rozpracovaných partů nikterak nezdržovala a muzikanti podobnému stylu spolupráce poměrně uvykli. Bubeník například posílal své party až ze Švédska.

V sestavě kapely byly provedené drobné úpravy. Na svých pozicích zůstali oba klávesáci, mozek kapely a skladatel John Young a zvukový mág a producent Steve Rispin. V roce 2020 opustil řady souboru bubeník Martin "Frosty" Beedle, který měl v plánu vystupovat s Tokijským filharmonickým orchestrem. Jeho místo obsadil Zoltán Csörsz, fandům prog rocku známý z kapel Karmakanic, The Flower Kings nebo The Tangent. Na pozici basového kytaristy byl přijat všestranný John Poole (ex Wildhearts), který dlouhá léta působil v koncertní verzi souboru a z pozice hosta se do sestavy vyšvihl zpěvák a kytarista Dave Bainbridge.

Před poslechem novinky jsem si připomenul předchozí dvě alba a zjistil, že hlavně „dvojka“ Cardington je hodně silná a kvalitní deska, která ani po letech neztratila nic na svém kouzlu a dost si jí cením. O to více jsem se těšil na porovnání a nic již nestálo vstřebávání novinky. Hned v úvodu je třeba sdělit, že kapela se s posluchači moc nemazlí. Od prvních sekund čtveřice hudebníků s hosty útočí na smysly posluchače zbraní nejtěžší kalibru - svým šestnáctiminutovým art rockovým opusem Altitude. Ústředním tématem předchozího alba byl příběh vzducholodi, na tom současném posluchač nabývá dojmu, že autor popisuje krásu přírodních scenérií, až v okamžiku dramatičtěji zbarvené hudby se vyjasňuje, že jde o pohled bojového dronu, který vyhledává cíl k destrukci. Tuto mnohovrstevnatou kompozici jsem slyšel už nesčetněkrát a stále jsem z ní znovu a znovu nadšen. Chválím i technickou stránku zvuku, nejen této písně, ale celého alba, produkce Steva Rispina je dynamická, plně v souladu s mou představou dokonalého rockového soundu.

V následující parafrázi na tango, ve skladbě Gregarious se setkávají dva světy – Supertramp později nakřížený s prvky Pink Floyd - jasná hitovka do playlistu rockových rádií. Ivory Tower se ze dvou třetin vydává za křehkou baladu ozvláštněnou akustickou kytarou hosta Robina Boulta (skládá třeba pro Fishe) a klavírem. Kdesi na pozadí vyzvání jemné předivo syntenzátorové zvonkohry. V závěru se promění v razantní prog rock v určitých chvílích ne nepodobným kolegům ze Spock Beard. To jedna ze dvou věcí z Jeffova archívu, které původně vyšla na jeho sólovém albu před dvaceti lety.
Příjemná Shoreline je hodně ovlivněná jazz rockem, v desetiminutovce Fortitude vše pohodově plyne, dojde na kytarové a v závěru i hutné klávesové sólo. Šestá, kratičká Arkhangelsk je jen kratičkým klávesovým intrem k následné Last One Home, která, jak plyne čas, prochází kouzelnou proměnou. Zpočátku nenápadná balada počne pomalu rozkvétat v okamžiku, kdy se zapojí Bainbridgova „gilmourovská“ kytara. Ta zpočátku jemně kreslí pěkně zakulacená sóla, pak se přidají hammondky a atmosféra začíná houstnout, kytarista stupňuje napětí a žene sólo až do osvobozujícího finále s refrénem. Velmi emotivní píseň, která zasluhuje pozornost. Zde zpozorní fandové Pink Floyd a pravděpodobně nejen oni. Pamětníci si možná na tuto píseň vzpomenou v jiném aranžmá skupiny Qango, dávným prog rockovým pokusem Younga a Johna Wettona (Asia), který však neměl dlouhého trvání. Porovnání kytarových sól a zhodnocení, která verze je lepší, zabere jistě fanouškům čas během dlouhých a zatím chladných jarních večerů. :-)
Závěrečná „Altitude Reprise“ je jen kratičkou vzpomínkou, útržkem melodie titulního songu. V tomto bodě se s námi album loučí.

Závěrem : John Young se svou družinou Lifesigns na třetím studiovém albu podal mimořádný výkon. Hudebně navázal na předchozí opus Cardington a písně skladatelsky a aranžérsky ještě více s ostatními dopiloval. Vše jako by do sebe zapadlo, melodické pasáže se krásně prolnuly s těmi prog rockovými. Ohromující úvodní opus se zařadil mezi poutavá progresivně rocková díla a zbytek různorodých a nápaditých písní spolu s dvěma omlazenými songy jej skvěle doplnily. Pro fandy melodického prog rocku, Big Big Train, Kaprekar´s Constant nebo Spock ´s Beard nutnost. Je prostě vidět, že bojové drony létají výše než vzducholodě.





reagovat

Mayak @ 20.03.2021 10:43:21
... napriek tomu, že album sa oficiálne objavil na verejnosti iba pred pár dňami, počul som ho už v tejto dobe minimálne 30 krát a tvrdím, že od Nového roku nič lepšie nevyšlo a nevyjde ...
Je to nádhera, z troch výborných štúdiových albumov kapely iste ten najlepší. Aký to rozdiel oproti kolovrátkovému, v podstate chladne profesionálnemu a málo invenčnému novinkovému albumu supergroup Transatlantic ...
V ťažkých životných obdobiach je toto Hudba, ktorá robí život podstatne krajším a sivé farby aktuálnej subjektívnej optiky mení na farby príjemné, poznášajúce a optimistické ...
Jirko veľké ďakujem za recenziu, aká tu už dlho nebola ...

jirka 7200 @ 20.03.2021 20:17:45
Miro, mám podobný pocit, že tato deska si bude stát na konci roku u mnohých prog rockerů hodně vysoko.

Danny @ 20.03.2021 23:22:40
Kluci, tohle s vámi bohužel nesdílím.