Cheap Trick - Dream Police (1979)

Nejlepší album Cheap Trick?
Na tuto otázku budete od fanoušků dostávat různé odpovědi. Asi nejčastěji budou padat názvy jako At Budokan nebo Heaven Tonight. Někteří budou jmenovat In Color. A mnozí uvedou titul, který právě recenzuji.

Bylo to těsně před Vánoci 1982, kdy jsem v ruce držel originální kazetu s tímto albem. Někdo ji poslal z Rakouska jakýmsi známým mého otce, přes něhož mi pak byla zapůjčena.
Pamatuju si to jako by to bylo včera: Kazeta byla šedá nebo bílá a neměla žádný obal. Podle nápisů na ní tipuju, zda se ta skupina jmenuje Dream Police nebo Cheap Trick.
Tehdy byla v kurzu kapela s názvem Police. Z toho jsem tak nějak usoudil, že tahle parta tam prostě má navíc ještě to Dream, aby si je lidi nepletli. Zatímco skuteční Police mi připadali extrémně nudní, tihleti Dream Police (nebo možná přece jenom Cheap Trick?) byli všechno možné, jen ne nudní. 
Podobnou muziku jsem nikdy předtím neslyšel. Bylo to chytlavé, místy skoro jako disco. Byl tam rock, který byl (místy) rozhodně hard. A bylo to chvílemi tak melodické, že jsem si nebyl jistý, zda to mám vůbec do toho rocku řadit. Protoźe žádný rock, který jsem do té doby slyšel, nebyl až takhle okatě melodický. Tedy kromě Beatles.
Tahle kapela, ať už se jmenuje jakkoli, byla rozhodně oříšek! Jejich muzika se mi zdála nějakým způsobem, možná tou podivnou kombinací zdánlivě nesourodých hudebních elementů, až... perverzní. To je to správné slovo. Každopádně jsem váhal, zda se mám ve třídě spolužákům vůbec svěřit s tím, že něco takového poslouchám.
Navíc mi hlavou vrtala otázka, zda to všechno zpívá ženská nebo chlap. Chvíli jsem tipoval jedno, chvíli to druhé a nakonec jsem došel k závěru, že kapela má minimálně dva vokalisty, minimálně dvou pohlaví. Prostě perverze na entou. Styděl jsem se sám před sebou, že v něčem takovém nacházím zalíbení.

Dnes se mi tyhle pocity, úvahy a moje tehdejší bezradnost nad tou nadílkou, zdají úsměvné. A možná bych na to všechno i zapomněl, kdybych někdy v roce 2000 nenarazil na internetu (All Music Guide) na recenzi Dream Police od Stephena Thomase Erlewina, kde se píše doslova toto:
"Perversely - and most things Cheap Trick have done are somehow perverse - the band decided not to continue with the direct, stripped-down sound of At Budokan, which would have been a return to their debut. Instead, the group went for their biggest, most elaborate production to date, taking the synthesized flourishes of Heaven Tonight to extremes."
Ha! Perverze. A to hned 2x v jedné větě. Vzpomněl jsem si na všechno.

A teď zpátky do minulosti.
Píše se rok 1982 a já vkládám tu věc do monokazeťáku Aiwa. Stisknu tlačítko Play. To, co se na mě vyřine, nečekám ani náhodou. Slyšel jsem Pink Floyd, slyšel jsem KISS, AC/DC, Black Sabbath, Rainbow i Pražský výběr, ale tohle... Tohle se nepodobalo vůbec ničemu z toho. Kdybych chtěl své tehdejší teze hodit do absurdna, znělo to asi... hmm, jako by se ABBA dala na heavy metal.

Ale už dost dojmů mého čtrnáctiletého já.
O více než 40 let později dávno vím, že to všechno měli na svědomí čtyři chlápci z Rockfordu v Illinois, z nichž dva vypadali jako těžcí frajeři a dva jako takoví dost srandovní týpci. (Winners & losers, originální koncepce image - fanoušci se mohli identifikovat s kým bylo libo, na co se kdo cítil víc.)
Dávno vím, že ten androgynní (a přitom naprosto suverénní) zpěv měl na svědomí fešácký blonďák Robin Zander. Stejně tak jako ty vokály, které se mi zdály zcela jistě mužské. Ne nadarmo se mu ostatně říkalo "man of a thousand voices".
Taky vím, že mu do toho často přibrukoval kytarista Rick Nielsen, jenž se svou nerozlučnou kšiltovkou (kdo, ptám se, kdo jiný na celé světové rockové scéně od 50. až do poloviny 80. let, vůbec kdy nosil na hlavě baseballovou čepici?) hrál v kapele roli potrhlého baviče. Nebo jím možná (přestože šlo o mozek, mající na svědomí zhruba 90% všeho, co Cheap Trick až dodnes vytvořili) opravdu byl, jelikož jsem nikdy nepostřehl, že by z této role kdy vypadl.
Vím i to, že jim do mikrofonu přicmrndával kapelní frajer č. 2, černovlasý basák Tom Petersson, známý používáním 12-strunné baskytary. A taky že do bicích nástrojů bušil Bun E. Carlos, který ze všeho nejvíc připomínal dobráckého brýlatého strejdu, zdobeného legračním knírem a pečlivě ulízanými krátkými vlasy.
Je mi známo i to, že chlapci měli švédské předky, jak lze hádat už z jejich jmen (Rockford byl ostatně domovem potomků mnoha přistěhovalců z této země). A to včetně Bun E. Carlose, který se ve skutečnosti jmenoval Brad Carlson a svou jihoamericky znějící přezdívku dostal (slovy Ricka Nielsena) "jen proto, abychom nevypadali jako banda Švédů". 
Švédové... hm, takže s tou ABBou to zase nebyla taková blbost, he he. 

Než se LP Dream Police objevilo v září 1979 na pultech západního světa, měli za sebou Cheap Trick nějakých pět let existence. Z undergroundových klubů se usilovným koncertováním vypracovali na lokální hvězdy, které pak u Epic Records vydaly v letech 1977 a 1978 tři studiová alba. V Americe si jich sice nikdo moc nevšiml, ale v Japonsku se díky nim stali kultem. Takovým, že když tam v dubnu 78 zavítali, okamžitě vyprodali tokijskou halu Budokan. Japonci si jejich vystoupení nahráli a v říjnu téhož roku z toho vydali desetiskladbový záznam. Na něm můžeme krom skvělého výkonu kapely slyšet orgasmický jekot nezletilých Japonek, pro něž byl i brýlatý a za bicími neustále pokuřující strejda Carlos naprostým božanem (viz vřískot „banýýýýýý!!“). 
Beatlemánie hadra.

V únoru 1979 se živák s názvem At Budokan uvolili vydat i doma u Epic a podpořit ho singlem I Want You to Want Me. Ten sice už dříve vyšel ve studiové (a dost odlišné) verzi, ovšem v aktuální, silně zrychlené koncertní podobě se z něj stal hit. Takový, že pokořil sedmé místo singlového žebříčku v USA, dostal se do Top 30 v Anglii, Top 20 v Německu a dobyl první příčky v Japonsku, Holandsku a Belgii. Dnes je to klasika největší, stejně jako samotné album, které v USA vyletělo na čtvrté místo a prodalo se ho tam přes tři milióny kusů.
V této situaci Cheap Trick s Tomem Wermanem, mužem, který pro Epic produkoval první alba Teda Nugenta a Molly Hatchet a v 80. letech pak desítky kapel glam metalové éry (namátkou Mötley Crüe, Poison, Twisted Sister nebo Dokken), vstoupili do studia Record Plant v Los Angeles, aby nahráli čtvrté studiové (a celkově páté) album kapely. Mimochodem, pět LP za pouhé tři roky, to bylo docela dost i v sedmdesátkách.
Ale CT byli vždycky pilná kapela.

Co tedy rockfordská čtyřka tenkrát v L.A. vytvořila? 
Jelikož mi nejsou z těchto nahrávacích sessions známy žádné outtaky (krom verze titulní písně bez smyčců, která vyšla jako bonus na remasteru), budu hovořit jen o těch devíti skladbách, známých z původního LP.
A řeknu vám, že hned tu první řadím k tomu vůbec nejlepšímu z bohatého repertoáru kapely.
“Dream Police“ je rychlá, neskrývaně pompézní, smyčci vydatně podpořená a vpravdě monumentální melodická smršť, evokující postupy legendárního Phila Spectora a jeho proslulé wall of sound. Nielsenův orwellovský text o policii, která hlídá vaše myšlenky, je klasika. Ostatně jako celý tenhle song.
A moje nejoblíbenější pasáž? Ta, kde Rick recituje to svoje „I try to sleep, they're wide awake, they won't let me alone - They don't get paid to take vacations or let me alone - They spy on me, I try to hide, they won't let me alone - They persecute me, they're the judge and jury all in one“. Včetně jeho škodolibého smíchu.
Následující „Way of the World“ je melodická hard rocková pecka, které dominuje jako vždy skvělý vokál Robina Zandera a občasný magický dotek inspirace velkou čtyřkou z Liverpoolu. (Wall of sound included again.)
„The House Is Rockin' (With Domestic Problems)“, která je tvrdší než cokoli ostatního na desce, tvoří předěl mezi úvodními dvěma klenoty a jedním z dalších vrcholů alba. 
Více než devítiminutová kompozice „Gonna Raise Hell“ je hypnotická litanie, stojící na sugestivním ďábelském rifu, ve vrcholných pasážích podpořeném smyčcovým orchestrem. (Ten ve skutečnosti tvořili kytarista Rick Nielsen a hostující klávesák Jai Winding, vyzbrojení houslemi a violoncellem.)
Za zmínku stojí i strojově přesné, přesto však naprosto fascinující bicí, podtrhující atmosféru ďábelského nebezpečí. Zprvu nenápadně slouží celku, aby se pak někde kolem šesté minuty prodraly do popředí v osudově dunící mezihře, následně se stáhly a po zbytek skladby sebejistě dokreslovaly celkovou, neklidně zlověstnou náladu.
K těm bicím ještě taková perlička: Podle Bun E. Carlose vylepšil producent Werman zvuk virblů na nahrávce pomocí dvou dřevěných prken, které do sebe narážely.
Někteří kritici (např. Ira Robbin z magazínu Trouser Presss) věří, že text skladby „Gonna Raise Hell“ je o nechvalně známém masakru v guyanském Jonestownu, jedné z největších mimoválečných tragédií 20. století, kdy reverend Jim Jones, vůdce sekty Chrámových lidí, nařídil sebevraždu asi tisícovky svých stoupenců, přičemž nechal popravit kompletní delegaci OSN a jednoho amerického senátora, kteří v té době prováděli na místě inspekci.
Naproti tomu jiní kritici (konkrétně Tom Maginnis z AllMusic) tvrdí, že píseň je o užívání si života v apaticky lhostejném světě, ve smyslu „nemůžeme-li změnit svět, můžeme alespoň rozpoutat nějaké to peklo (čili udělat nějaký rambajs)“.
Samotný autor skladby, Rick Nielsen, pak tvrdí, že je to celé o „náboženských, politických a nukleárních fanaticích“.
Aby toho nebylo málo, Rob Smith ve své knize Unmasking Backmasking o tajných zprávách, ukrytých v klasických rockových skladbách, uvádí, že píseň obsahuje pozpátku nahraný hlas, pronášející větu „You know Satan holds the key to the lock“ (* „Víš, že Satan drží klíč k zámku“).
Po této těžkotonážní náloži přichází odlehčení v podobě svižné „I'll Be with You Tonight“, která jakoby vypadla z power popového alba Heaven Tonight. Funguje jako vydechnutí před dalším z vrcholů kolekce.
Tím je nádherná beatlesovská balada „Voices“ s mnohavrstvými doprovodnými vokály a jako vždy výtečným sólovým zpěvem Robina Zandera. Většinu zdejších kytarových partů přenechal Nielsen hostujícímu Stevu Lukatherovi z kapely Toto.
Po tomto zklidňujícím mo(nu)mentu přichází na řadu odvázaná rock 'n' rollová vypalovačka „Writing on the Wall“, kde se s tím CT rozhodně nemažou.
Střídá ji Tomem Peterssonem zpívaná „I Know What I Want“, disponující silným punkovým nábojem, jenž ovšem u této kapely nijak nepřekvapí (vzpomeňme třeba kultovní punk rockovou pecku „Auf Wiedersehen“ z Heaven Tonight, kterou později nahráli např. thrash metaloví Anthrax).
Závěr alba patří jeho druhé nejdelší skladbě, téměř osm minut trvající „Need Your Love“ - zprvu pomalé, posléze však dramaticky zrychlující hard rockové kompozicí, kde se vyřádí především Rick Nielsen se svou kytarou. Skladba se v koncertní podobě objevila už dříve na živáku At Budokan.

A jsme ve finále.
Jak to bylo dál s Cheap Trick? Dream Police se umístilo na 6. místě žebříčku Billboardu (jen o dvě příčky níže než průlomový Budokan) a pouze v USA se ho prodalo přes milión kusů (což ho tamtéž dělá jedním z jejich čtyř nejúspěšnějších alb). Celosvětově se pak tento počin stal nejprodávanější studiovou deskou kapely.
Následující LP, které produkoval slovutný "pátý beatle", sir George Martin, bylo v USA už "pouze" zlaté (500 000 prodaných kusů). Z kapely pak odešel basák Tom Petersson (kterého nahradil Jon Brant) a následoval sešup popularity. 
Dalšímu albu (One on One) bylo vyčítáno, že je málo sofistikované, moc metalové a má špatný zvuk. Tomu následujícímu zase, že je příliš popové. A několik dalších to dodnes schytává za to, že jsou moc 80's.
Bez ohledu na zhrzené kritiky se kapele po čase povedl nečekaný comeback s Peterssonem (opět) v sestavě a power baladou The Flame na prvním místě amerického singlového žebříčku. A to byl okamžik, kdy jsem se s Cheap Trick setkal podruhé...

V roce 1982 jsem ale o kapele a její historii netušil vůbec nic. Nebyl internet, nebyly informace, byla jen železná opona a všudypřítomná láska k Sovětskému svazu. Cheap Trick (nakonec mi někdo přece jen milosrdně sdělil, jak se ta kapela jmenuje) pro mě byli jen bizarní disco-metalovou (?) partou, která navíc, jak jsem zjistil, vůbec nikoho nezajímá. A na světě bylo tolik jiných part, které zajímaly kdekoho, že už nebyl čas pídit se ohledně CT po něčem dalším. 
Ale jedno je jisté. Zůstali mi v hlavě. 
Tam někde hluboko, pod dojmy z mnoha a mnoha dalších objevů, jež tehdy hýbaly rockovým světem, číhala ukryta Snová policie. Hlídala mé myšlenky a čekala na svůj návrat. Klidně a trpělivě, mnoho dlouhých let.
Věděla, že její čas ještě přijde.

(Věnováno Antonymu.)
reagovat

Antony @ 25.10.2023 11:30:58
Děkuji, barde psaného slova, za dedikaci.
Škoda, že zrovna tato banda týpků se mi nikdy vůbec, ale fakt jako doopravdy úplně vůbec nelíbila. A to jsem je zkoušel několikrát. No, třeba si je zase s někým pletu.. ;)

Apache @ 25.10.2023 11:45:42
Myslím, že oni se jen tak s někým splést nedají. Ale to je v pohodě, já jsem taky nikdy nepotkal žádného jejich fanouška. Maximálně ještě tak vlažného příznivce. Ale tak jsou už pár let v Rock and Roll Hall of Fame, takže je jisté, že někde nějaké fandy mít musí. :-)

hejkal @ 03.01.2024 14:56:52
No, ja teda tiež nie som úplne fanúšikom kapely, ale napriek tomu som sem ich profil nie tak dávno pridával. Pamätám si video koncert z Rockpalastu, ktorý bol zábavný, gitarista mal na krku päť gitár, robil kliky a pod., bubeník mal lízatko. Bola to veselá parta. V rámci mojej obsesie koncertnými rockovými albumami som si zadovážil At Budokan a neprekáža mi, ba si ho občas vypočujem s chuťou. Takže sa teším, že som tento profil nerobil nadarmo a našiel sa fanúšik.

Apache @ 25.10.2023 12:44:47
Yes, velký fanúšik. No, aspoň jsem je sem nemusel přidávat já, což bych samozřejmě v tuto chvíli asi už udělal. Díky. :-)

Judith @ 25.10.2023 13:07:57
Takhle to dopadá, když někdo miluje muziku a umí psát. Víc dojmů čtrnáctiletého já, prosím! 

Apache @ 25.10.2023 13:50:54
Judith: Děkuju. :-)

vmagistr @ 26.10.2023 08:40:45
Ke mně se kdysi dávno dostalo nějaké jejich best-of a pár věcí z něj (If You Want My Love, I Want You to Want Me nebo právě Dream Police) mě docela bavilo. A asi nejoblíbenější věc, co od nich znám, je pro mě Surrender.

Judith @ 26.10.2023 15:48:12
Pokud někoho zajímá, jak Cheap Trick vypadají a hrají dnes, tato série živých domácích sešlostí byla velmi povedená a zde celý jeden díl s kapelou...