Monroe, Michael - The Best (2017)

Zpěvák, saxofonista, hráč na foukací harmoniku, příležitostný bubeník, basák, kytarista a (hlavně) excelentní showman. To je Michael Monroe, jedna z nejzajímavějších postav dekadentního osmdesátkového rokenrolu. Glam metalový veterán, jehož kariéra započala koncem 70. let ve finské punk 'n' rollové kapele Hanoi Rocks, která to kdysi vzala přes Švédsko a Anglii až do slunné Kalifornie. Tam v půli osmdesátek její kariéra skončila těsně předtím než se skupina mohla stát opravdu hodně slavnou. Příčinou konce byla tragická automobilová nehoda, na jejímž začátku byl velkolepý mejdan s Mötley Crüe. Hanoi Rocks při ní přišli o bubeníka, jenž byl podle jejich slov duší kapely a v roce 1985 se rozpadli. Ještě předtím však stačili silně ovlivnit tehdejší los angelskou hard rockovou scénu, zvláště pak její méně uhlazenou, "špinavější" část. Takoví Guns N' Roses by mohli vyprávět. Ostatně právě oni později přizvali Michaela Monroea k nahrávání dvojalba Use Your Illusion, kde je k slyšení jeho foukačka ve skladbě "Bad Obsession". Dva roky nato pak hostoval u GN'R na albu coververzí Spaghetti Incident, kde si s Axlem zapěl ve skladbě "Ain't It Fun' od Dead Boys, jednoznačně nejlepší položce celého projektu. Koneckonců, sám nahrávání této skladby inicioval.
Po rozpadu Hanoi Rocks vydal Michael dvě sólová alba (v letech 1987 a 1989), z nichž to první zapadlo a to druhé zaznamenalo mírný komerční ohlas. Ten se však zdaleka nedal srovnávat s monumentálními úspěchy kapel jako Poison nebo Skid Row, které jeho původní kapela inspirovala.
Hanoi Rocks i Michael Monroe se časem zařadili po bok mnoha dalších vlivných a stylotvorných umělců, kteří se stali legendami a kultovním vzory pro mnoho svých následovníků, jejichž komerčního věhlasu však nikdy nedosáhli.

A právě tady, na samém sklonku 80. let, začíná dvoudisková kompilace, mapující prvních třicet let Monroeovy sólové dráhy. Což ostatně povrzují i ty tři křížky na obalu.
A lépe než songem "Dead, Jail or Rock 'n' Roll" už výběrovku tohohle blonďatého rockera asi ani nelze uvést. Slogan, vetknutý přímo do jeho názvu, hovoří za vše. Skladba je postavená na skvostném kytarovém rifu, tak trochu připomínajícím ten z "No Class" od Motörhead. A ten dá zase vzpomenout na "Tush" od ZZ Top nebo "Dizzy Mamma" od Slade. Můžete porovnávat a zjišťovat, co z toho bylo dřív. Faktem je, že zrovna Monroeova varianta je od těch ostatních nejodlišnější. Celkově jde o vpravdě rokenrolový nářez, ve správných momentech podpořený foukací harmonikou. Což je ingredience, která (mě) prostě nemůže zklamat. A to, že zrovna jí (a také saxofonu) Monroe hojně využíval už v dobách Hanoi Rocks, je samozřejmě jenom jeho plus.
Tahle věc pádí vpřed jak utržená ze řetězu a skandovaný refrén si nelze alespoň v duchu nezpívat s sebou. Právě tohle je asi ta úplně nejlepší ukázka z celé Monroeovy sólové tvorby. A pro zajímavost, v závěru videoklipu, jenž byl ke skladbě natočen, hostuje Monroeův velký fanoušek Axl Rose. Což znalce losangelské osmdesátkové scény, stejně jako pozorné čtenáře této recenze, nemůže překvapit.
Kompilace pokračuje druhým singlem ze stejného alba (Not Fakin' It, 1989), Tentokrát je to chytlavá a typicky osmdesátkově melodická "Man with No Eyes". Stejně jako její singlový předchůdce, i ona byla opatřena videoklipem, jenž lze dodnes najít na youtube. Záběry z koncertu tu střídá sestřih z dobových televizních reportáží, většinou zobrazujících demonstrace proti zvůli diktátorů. To písni dodává politický podtext, pro Michaelovu sólovou tvorbu i pro tvorbu Hanoi Rocks naprosto netypický.

Balada "It's a Lie", původně vydaná už na zpěvákově sólovém debutu Nights Are So Long z roku 1987, je zde uvedena ve verzi vydané coby bonus na některých edicích alba Peace of Mind (1999). Od originálu se liší tím, že v ní hostuje Michaelův přítel a velký vzor, Stiv Bators z legendárních Dead Boys. Pokud jste viděli film CBGB, mapující historii stejnojmenného newyorského klubu, víte dobře, že tahle sebedestruktivní parta je naprostým přírodním úkazem i mezi těmi nejšílenějšími příklady z historie rock 'n' rollu. Při poslechu skladby, složené Batorsovým kolegou z Dead Boys, Jimmym Zeroem, vás nejspíš ani nenapadne z jak divokého podhoubí vítr vane. Svou náladou se píseň ze všeho nejvíc blíží takovým těm posmutnělým rock and rollovým tanečním baladám z druhé půle 50. let.
Michaelův sólový debut je dále zastoupen titulní skladbou "Nights Are So Long" a hravou popůvkou "Can't Go Home Again". U obou skladeb přemýšlím, proč byly vybrány, protože i když neurazí, ani na jedné nevidím nic výjimečného. Možná k nim má Michael silný osobní vztah, ale z mého pohledu jsou to vcelku průměrné a krotké věci, které bych s klidem nahradil daleko výraznějšími rock 'n' rolly "She's No Angel" a "Too Rich to Be Good". Ty mají daleko větší grády a také docela blízko ke staré tvorbě Hanoi Rocks.

Dojem z několika krotších songů po skvělém začátku okamžitě napravuje nálož hitovek z punkového alba Demolition 23, jež reprezentuje další důležitou fázi příběhu Michaela Monroea. Ten se totiž už v 80. letech přesunul z LA do New Yorku, kde v roce 1993 společně se svým bývalým spoluhráčem z Hanoi Rocks, basákem Samem Yaffou, kytaristou Jayem Heningem z glam metalových Star Star a bubeníkem Jimmy Clarkem, založil punk rockovou kapelu, které dal (nevím přesně proč) název Demolition 23. Stejnojmenné album však klidně mohlo vyjít i jako jeho další sólovka. Monroe je ostatně jediný z kapely, kdo je pod písněmi z této desky podepsán. Jako spoluautor je pod většinou z nich uveden producent Steven Van Zandt (známý též jako Little Steven ze Springsteenova E Street Bandu) a s texty vypomohla tehdejší Monroeova manželka Jude Wilder.
Po nahrání alba se ke kapele připojil další Monroeův bývalý kolega z Hanoi Rocks, kytarista Nasty Suicide. Věci vypadaly velmi slibně, dokud Nasty v březnu 1995 náhle neodešel z kapely, načež naštvaný Monroe celý projekt ukončil a vrátil se do Finska.
Z jediného (ale výtečného) alba, které po tomto projektu zbylo, jsou nám zde předloženy hned čtyři pochoutky. A věřte, že jich klidně mohlo být víc.
Úderná punkovina "Nothin's Alright" se skvělým textem, popisujícím, co dostaly do vínku děti předešlých tří dekád, patří po parádní "Dead, Jail or Rock 'n' Roll" k vůbec nejlepším songům, na kterých se Michael Monroe kdy podílel. Není divu, že právě k této pecce byl natočen i videoklip. Následuje chytlavá  punková hymna "Hammersmith Palais" a mírně přitvrzená gothická balada "You Crucified Me". Poslední ukázkou z Demolition 23 je akustická "Deadtime Stories", křehká záležitost akustického charakteru, kterou Michael složil se Stivem Batorsem z již zmíněných Dead Boys. Kdysi se mi nijak zvlášť nezamlouvala – připadalo mi, že svou jemností ničí nekompromisní atmosféru alba. Dnes je vše jinak: Pokud chcete glam punkovou baladu par excellence, v této skladbě dostanete přesně to, po čem toužíte. A to v té nejlepší možné podobě.
Počet vybraných zástupců tohoto počinu vypovídá myslím o jeho důležitosti dostatečně. Kdybych se však měl přimluvit ještě za alespoň jednu věc, byla by to refrénová halekačka "Same Shit Different Day" se skvostně punkovou atmosférou ve verzích a parádním rock 'n' rollovým sólem uprostřed.

Ale příběh Michaela Monroea pokračuje i po jeho přesunu z USA do rodného Finska.
Druhou půli 90. let totiž tráví na chladném severu Evropy, kde na chalupě daleko od civilizace pečuje o svou nemocnou manželku a vzpomíná na staré dobré časy.
"Většina fanoušků si myslela, že se válím u bazénu někde na zahradě honosné hollywoodské vily a já se zatím na samotě v lesích pokoušel renovovat rozpadající se barák a rozmražovat zamrzlé topení," uvádí Monroe v jednom novějším interview.
Krom těchto činností vydával Michael ještě zhruba v tříletých intervalech bez většího ohlasu svá další sólová alba.
Skladba "Where's the Fire, John?" je skvělým zástupcem prvního z nich, Peace of Mind z roku 1996. Chytlavá parádička s vtahujícím rifem, napjatou atmosférou ve verzích, uvolněným refrénem a pohodovými r'n'r sóly, si místo na této kompilaci určitě zaslouží. Druhým reprezentantem Michaelovy první finské sólovky je "Make It Go Away", hrající od začátku na Ramones strunu. Ze všeho nejvíc připomíná jejich melodičtější kousky z druhé poloviny 80. let. Osobně bych z této desky vybral spíše covervezi "Machine Gun Etiquette" z dílny The Damned, která se dle mého názoru povedla na jedničku. Ale kdo jsem já, abych tvůrcům této kompilace radil, navíc sedm let po "bitvě"?

"Self Destruction Blues" z alba Life Gets You Dirty (1999) bych ovšem nevynechal nikdy. Jde o zrychlenou verzi tehdy již 17 let staré bluesovky z dílny Hanoi Rocks, podepsané Michaelem a kytaristou Andym McCoyem. Monroeova foukačka zde vládne a jakkoli je originál výborný, tohle řádně přitvrzené zběsilé podání jej možná ještě překonává. Krom této pecky tu máme ze stejného alba ještě jeho titulní skladbu. Není špatná, ale mnohem reprezentativnějí by podle mě působil například skvostný rokenrol "Little Troublemaker". Krom již zmíněného sebedestruktivního blues by to z tohoto počinu byla moje další jasná volba.

V roce 2001 zemřela po dlouhé nemoci Michaelova žena a rok nato se Monroe spojil s bývalým spoluhráčem a hlavním skladatelem písní Hanoi Rocks, Andy McCoyem, aby obnovili kariéru Hanoi Rocks.
I když byli oba v podstatě nejdůležitějšími žijícími členy kapely, bez účasti ostatních můžeme jen těžko hovořit o regulérním comebacku. Pod hlavičkou Hanoi Rocks vydali Monroe s McCoyem v letech 2002 – 2009 tři alba a pak projekt v tichosti rozpustili.
Období návratu Hanoi Rocks není na kompilaci zastoupeno žádnou ukázkou. Já bych za všechny skladby, které tehdy Monroe s McCoyem nahráli, vybral alespoň parádní singlovku "Fashion" ze Street Poetry (2007), která snad jako jediná z této éry snese srovnání s tvorbou původních Hanoi Rocks.

Na dlouhou dobu zůstává Michaelovou poslední sólovkou Whatcha Want z roku 2003. Zde ji zastupují kousky "Stranded" a "Telephone Bill's All Mine". První z nich nabídne clashovsky znějíci reaggae-punkový rif, jenž okamžitě upomene na Hanoi Rocks, kteří ve své rané fázi skvostně pracovali s výbušnou směsí vlivů The Clash a Rolling Stones. Rif pěkně doplňuje zpěvákův saxofon a vše zastřešuje klenutý refrén. Není to špatná skladba, ovšem Whatcha Want také vůbec není špatné album a nabízí nejeden další povedený kousek. Osobně bych na tuto kompilaci neváhal zařadit například skvělý cover "What Love Is" od Dead Boys (kolikrát uz jsem v recenzi tyhle Monroeovy oblíbence zmínil?), který o třináct let později tolik upoutal diváky seriálu Vinyl v podání tamní fiktivní punkové kapely. Nebo třeba výbornou "Life's a Bitch and Then You Live", případně ultrachytlovou "Jimmy Brown". To vše by byla podle mého názoru lepší volba než nevýrazná akustická balada "Telephone Bill Is All Mine", původně z repertoáru finského zpěváka Dave Lindholma. Pokud měla závěr prvního CD kompilace zdobit skladba podobného ražení, sáhl bych raději po mnohem zdařilejší "I Send You Back" z předchozí desky Life Gets You Dirty.

Blonďatý rocker po odpískání pokusu s druhým příchodem Hanoi Rocks nehodlal zahálet. V roce 2010 dal dohromady novou doprovodnou skupinu, v níž se krom jeho starého parťáka z původních Hanoi Rocks, Sama Yaffy, objevily takové persony jako Steve Conte a Ginger Wildheart. První z nich, newyorský kytarista, producent, skladatel a zpěvák, v 80. letech doprovázel na koncertech i ve studiu legendy jako James Brown nebo Prince a působil v jazz fusion kapele Bushrock klávesisty Delmara Browna. Společně se svým bratrem Johnem a hráčem na foukací harmoniku Robem Paparozzim založil blues rockovou kapelu The Hudson River Rats, skládal filmovou hudbu a objevil se v mnoha projektech, z nichž za zmínku určitě stojí alespoň účinkování v obnovených New York Dolls (v letech 2004 – 2009).
Druhý jmenovaný kytarista, tentokrát Angličan, v 80. letech začínal v dirty glam metalových Quireboys, od nichž odešel těsně před vydáním debutu a později byl součástí mnoha projektů, včetně superskupiny Brides of Destruction, kde hrál mj. po boku Nikkiho Sixxe z Mötley Crüe. Za bicími se pak v nové kapele usadil Karl Rockfist, bývalý člen losangelských The Chelsea Smiles, jenž později hostoval u Misfits a Cheap Trick.
Jak vidno, Michaelovi se tentokrát podařilo dát dohromady opravdu silnou sestavu, s níž byl rozhodnut vykonat opravdu velké věci. O tom, jak se mu to dařilo, podává svědectví druhé CD výběru.

Glamový veterán rozhodně neponechal nic náhodě a pro první album nové kapely získal producentskou legendu Jacka Douglase, známého ze spolupráce s Aerosmith, Cheap Trick nebo Alice Cooperem.
A výsledný počin s názcem Sensory Overdrive (2011) opravdu stojí za to. Zastoupen je zde hned třemi songy – "Trick of the Wrist", "'78" a "All You Need" – ale klidně jich mohlo být ještě víc. Taková "Debauchery as a Fine Art", složená (a unisono odzpívaná) společně se starým kámošem Lemmym z Motörhead, by tady určitě nedělala ostudu. Stejně jako třeba úderná "Modern Day Miracle".
Další dvě alba sice už neměla v producentském křesle takové eso, ale silná sestava, v níž se měnil pouze druhý kytarista (Gingera vystřídal Andreas "Dregen" Svenson, známý ze švédských glam punkových formací jako The Hellacopters a Backyard Babies, a toho zase na dalším albu britský světoběžník Rich Jones, původně člen kanadské úderky The Black Halos), zajistila vysokou úroveň i těchto počinů.
Všechna tři alba The Michael Monroe Bandu, jak je tato formace někdy nazývána, jsou zde zastoupena třemi ukázkami. Volba písní je někdy excelentní (hitovky "Ballad of the Lower East Side", "Old King's Road" nebo "Goin' Down with the Ship" či funky rocková "Eighteen Angels") jindy zase diskutabilní (nijak zvlášť výrazný pop rock "Keep Your Eye on You").

Posledních pět poloźek výběru tvoří tři zdařilé nové kousky ("One Foot Outta Grave", "Fist Fulla Dynamite" a "Simpletown"), bonusová skladba z japonského vydání Horns and Halos (2013), kterou je živočišný rock 'n' rollový odvaz "Get On" a raritní coververze "Magic Carpets Ride" od Steppenwolf, kterou Monroe nahrál se Slashem z Guns N' Roses v roce 1993 v období alba The Spagjhetti Incident. O tom, zda šlo o kousek připravovaný v rámci tohoto projektu, můžeme pouze spekulovat.

A jak hodnotím první a zatím poslední kompilaci finského glam metalového veterána jako celek?

Úprava digipacku je celkem pěkná, veškeré info ke skladbám však není v bookletu, ale je natištěno uvnitř rozkládacího obalu. Pokud si je chcete přečíst, musíte vždy vytáhnout příslušný disk, což je trošku otravné. Ale je to pořád lepší než kdyby tam po této stránce nebylo vůbec nic. Což se taky občas stává. Tady se o každé skladbě dozvíte úplně všechno, včetně sestavy, která ji nahrála.
Booklet je opravdu pěkný – obsahuje všechny texty a spoustu barevných fotek napříč celými těmi třiceti lety.
Co se týče obsahu, fanoušci a sběratelé zde dostanou tři kvalitní a tehdy zbrusu nové skladby, které nevyšly nikde jinde, a k tomu tři rarity, z nichž dvě jsou velmi těžko k sehnání a jedna v této své podobě vyšla pouze zde.
Zbývajících třiadvacet kousků pokrývá všech osm sólových alb a punkový projekt Demolition 23, přičemž výběr je občas diskutabilní. Nejznámější hity však nechybí.
Zcela ignorován byl projekt Jerusalem Slim z roku 1992, na němž Monroe spojil síly se Stevem Stevensem (ex-Billy Idol). Důvod? Michael tohle album nenávidí – dema prý vypadala daleko líp.
Vynecháno bylo i vše, co přinesl "comeback" Hanoi Rocks v nultých letech. (Uvozovky proto, že ve skutečnosti šlo spíše o projekt McCoy/Monroe než o skutečný návrat kapely.)
Chybí také cokoliv z EP Take Them and Break Them z roku 2002.
Prostor dvou CD je trestuhodně nevyužitý – oba disky mají jen něco kolem padesáti minut.
Vyhodit ty slabší kousky, jedno CD by bohatě stačilo. (Zkusil jsem to a výsledek dává necelých 76 minut délky, přičemž všech šest rarit i všechny důležité hity zůstaly, stejně jako zastoupení kompletní sólové diskografie.)

Hodnocení The Best při uznání všech kladů i záporů je jednoduché: Pět je příliš, tři zase málo. Holt, většina kompilací je výsledkem mnoha kompromisů. A jejich hodnocení asi také.

PS: Tato recenze by mohla být mnohem (mnohem!) kratší. Jsem si toho velmi dobře vědom.
Kdysi jsem na Rockboard přišel s tím, že budu psát mnoho krátkých recnzí, ale zato pořád. Nesetkalo se to však s dobrým přijetím – byl jsem za tento přístup dokonce veřejně pokárán místními autoritami. A tak jsem si řekl: Dobrá, už žádné krátké recenze. Budu psát jen ty opravdu dlouhé. A tak to tu máte.
Je mi jasné, že třeba zrovna tuhle si přečtou jen dva druhy čtenářů – moji nebo Michaelovi fanoušci. Případně ještě fanoušci Hanoi Rocks. Kolik jich tu je takových dohromady, to netuším. Asi moc ne.
Ale není to nakonec jedno?
A tak berte nebo nechte být. Já jsem si to tady napsal rád. ;-)
reagovat

stargazer @ 19.05.2024 08:17:11
Z takhle dlouhých recenzí obvykle mívám hrůzu. Ale Apache to pojal velmi čtivě a zajímavě. Hodně informací a klipy do textu vložené jsou přímo bomba. I když hudba tohoto ražení není moje decka vína, moc rád jsem si početl a pustil ukázky.

Apache @ 19.05.2024 09:00:30
Díky. Michael Monroe a Hanoi Rocks jsou moji oblíbenci už dlouhá léta. Tenhleten chytlavý a živočišný hard rock / punk / glam metal (nebo prostě a jednoduše rock 'n' roll) je už někdy od konce osmdesátek přesně moje sklenice piva. Jsem rád, že Michael ho dokáže dělat dobře ještě ve 21. století, všem trendům navzdory.