Quatro, Suzi - Suzi Quatro (1973)

30.08.2024 Apache | #

Je zajímavé, že debutové album Suzi Quatro se mohlo pochlubit svou největší ozdobou, tedy skladbou "Can the Can", ve většině zemí, kde v říjnu 1973 vyšlo, kromě Spojeného království. Tam se totiž singl s touto písní ocitl na vrcholu už v červnu stejného roku, krátce po Suzině památném vystoupení v pořadu Top of the Pops, tehdy nejsledovanějším televizním programu mladých. To byl nejspíš důvod, proč už v Británii nechtěli cpát na album skladbu, kterou tam měli stejně všichni dávno doma. Naproti tomu v Německu, kde se Suzin velehit umístil taktéž na prvním místě singlového žebříčku, byla skladba zařazena na úvod druhé strany LP. Stejně jako např. v Japonsku. Ve Francii ho naopak šoupli na konec albového tracklistu, zatímco v USA se objevil jako předposlední skladba kolekce. Ovšem v takové Austrálii, kde byl "Can the Can" taktéž singlem číslem jedna, a Suzi tam byla ještě dlouhá léta za nejpopulárnější rockerku světa, bylo album (jinde čistě eponymní) po tomto průlomovém hitu dokonce pojmenováno.
Za sebe budu tuhle desku hodnotit tak, jako kdyby na ní tahle skladba byla. Ostatně, jak už jsem zmínil, krom prvního vydání v UK se objevila na drtivé většině verzí. A v případě CD reedicí už snad nechyběla nikdy.
Zmiňuji to především proto, že jinak bych musel v hodnocení jít o jednu hvězdičku dolů. "Can the Can" je totiž tak výrazná, a pro kariéru Suzi Quatro tak důležitá skladba, že si dle mého názoru jednu vlastní samostatnou hvězdičku zaslouží.
A i když ji Suzi nesložila - tuto práci odvedlo známé skladatelské a producentské duo Mike Chapman a Nicky Chinn, které stálo např. za úspěchem Sweet - bude jí navždy patřit. Je stejně ikonická jako Suzin kožený overal, obří basa zavěšená proklatě nízko nebo obal této desky s interpretkou v popředí a třemi vlasáči, z nichž největší hromotluk (pozdější Suzin manžel a spoluator jejich písní, kytarista Len Tuckey) do sebe klopí láhvové pivo.

Mike Chapman (vše, co jsem si o něm a o jeho partneru Chinnovi nastudoval, nasvědčuje, že skutečným nebo minimálně hlavním autorem většiny songů tohoto dua byl právě on - Chinn byl pak tím, kdo se staral o obchodní stránku věci) poté, co si Suzinu kapelu pečlivě vyposlechl naživo, složil věc, jež skvěle pasovala k jejímu stylu. Nekomplikované boogie s přímým tahem na bránu tak posloužilo jako základ chytlavého hitu.
Kapela se s písní okamžitě ztotožnila a na jejím provedení je znát, že nejde o žádný vykalkulovaný umělý produkt, ale o naprosto autentickou záležitost, která ustanovila a deklarovala Suzin styl na léta dopředu.
Nejdříve zde dostanou prostor bicí, které určí základní rytmus a k nim se přidá Suzina dunivá basa. Prvních dvacet sekund dokonale navnadí a když do toho vpadne zdravě drzý a průrazný hlas mladé zpěvačky, je rozhodnuto téměř o všem. Těsně za polovinou dojde k dramaticky gradované půlminutové mezihře, vrcholící Suzininým extatickým výkřikem a efektním „zaseknutím se“, do něhož zpěvačka pětkrát zopakuje slovo "honey!". A pak přijde finální refrén.
V této fázi je už naprosto jasno: Tohle je hit a Suzi Q je hvězda glam rocku - první ženská rocková star, která krom zpěvu ovládala i nějaký hudební nástroj.

Mnohokrát jsem se setkal s despektivním pohledem na skladatelskou tvorbu značky Chapman / Chinn neboli Chinnachap (přičemž ve skutečnosti, jak už jsem zmínil, šlo nejspíše hlavně o Chapmanovu tvorbu). Ano, tito dva jsou podepsáni pod nejedním vlezlým bubblegumovým hitem počátku 70. let. Na druhou stranu jim (respektive Chapmanovi) nelze upřít ani cit pro sice jednoduché, ale výrazné a zároveň nesmírně chytlavé rockové písně. Vždyť ti dva jsou podepsáni např. pod tak ultimátní peckou jakou je "Ballroom Blitz" (původně Sweet, později třeba Krokus a mnozí další)! Jak známo, v jednoduchosti je někdy skryta i pořádná síla. A to platí nejen pro hudbu takových AC/DC, ale i pro některé písně vzešlé z dílny Chinnachapu.

Suzi Quatro a Len Tuckey se však coby vůdčí duo celé formace nespokojili s úlohou interpretů cizích písní a od začátku se snažili skladatelsky navázat na úspěšnou základní formuli "Can the Can" vlastními songy. Jedním z nich je další výrazně rockový kousek "Glycerine Queen", který se však přes svůj potenciál nikdy nedostal na singlovou A-stranu. I tak jde v repertoáru Suzi Quatro o jasnou klasiku a následnou koncertní stálici. Jako taková nebyla ignorována ani na prvním oficiálním výběru The Suzi Quatro Story: 12 Golden Hits z roku 1975, kde se kromě ní (a čistě australského singlu "Michael") nacházely už jen áčka britských SP desek. "Glycerine Queen" to nejdále dotáhla, když se v roce 1974 dostala na B-stranu amerického singlu s coververzí elvisovské "All Shook Up ".
"Shine My Machine" byl další nekomplikovaný klusavý rokec, jaké měla kapela ráda. Tady opět dominuje Suzina dunivá basa a ke slovu se v pozadí silně hlásí piano Alastaira McKenzieho. Také Tuckeyho kytara si zde pěkně zasóluje.
Co se týče výraznosti, druhou nejsilnější skladbou alba (nebo rovnou tou nejsilnější, počítáme-li pouze britskou verzi) je další příspěvek z dílny Chapmana a Chinna, "48 Crash".
Skladba vyšla na singlu už v červenci, měsíc po předchozím mimořádném úspěchu průlomové malé desky a stala se opět hitem. Sice se v Británii nedostala až na špici (skončila "pouze" třetí), ale co se nepodařilo doma, to se povedlo alespoň v Austrálii. V Německu a Švýcarsku z toho pak bylo pěkné druhé místo.
"48 Crash" je v podstatě hudebním sequelem průlomového hitu, probraného již dostatečně v úvodních odstavcích této recenze. Opět kratičký úvod s bicími a už se jede v podobném, možná jen malinko ostřejším tempu. Tentokrát není basa až tak dunivá a v podkresu slyšíme více McKenzieho piana. Suzin hlas je však stále stejně ocelově nabroušený a refrén úderný a nakažlivý.

Ne všechny písně debutu jsou však přímočaré dupárny a chytlavé halekačky. Taková "Skin Tight Skin" z autorské dílny Quatro / Tuckey je přece jen  ambicioznější. Na Suziny poměry jde až o progesivně rockovou kompozici s atmosféricky najazzlými klávesovými plochami.
Třetím (opět v případě původní UK verze druhým) příspěvkem značky Chinnachap je skladba "Primitive Love". Vyniká hypnoticky monotónním rytmem a refrénem o primitivní lásce primitivního muže. Místy ji (opět) zajímavě ozvláštňují klávesové pasáže Alastaira McKenzieho.
"Official Suburbian Superman" a "Sticks & Stones" jsou poslední dvě kompozice složené týmem Quatro / Tuckey, jež se dostaly na všechny verze debutového alba.
Rozverná "Rockin' Moonbeam" a dunivě rytmická šestiminutovka "Get Back Mamma" (Suzin jediný sólový autorský příspěvek na albu), byly například v USA nebo v Kanadě z desky úplně vypuštěny. V jiných zemích se zase v tracklistu objevila vždy pouze jedna z nich.

Tím bychom probrali autorské písně alba a pojďme na coververze.
Letmo zmíněná byla už Elvisova "All Shook Up" (autorem byl ve skutečnosti Otis Blackwell; Elvis byl pod píseň podepsán jen proto, že vymyslel její název). Suzina verze se později objevila na americkém singlu, který vyšel v červnu 1974 - tedy osm měsíců po vydání alba. Quatro byla vždycky velká fanynka Elvise a o této verzi tvrdí, že prý ji pochválil samotný Král. Oproti originálu je Suzino provedení dvakrát delší, lehce přitvrzené a silně, abych tak řekl, zquatrizované. Ostatně tak to má u coververzí být, že mají nést otisk stylu toho, kdo je dělá.
Po Elvisovi přicházejí na řadu Beatles.
Jak symbolické. (I když pro pořádek, chronologicky je to na samotném albu naopak.)
Vlastně co to povídám? Nejen Beatles, rovnou i Rolling Stones! Tuhle píseň, složenou Johnem a Paulem, totiž jako první v roce 1963 nahráli právě Stouni. Takže rovnou dvojitá symbolika.
A jak si s touhle peckou poradila Suzi? Nebudu vám lhát, výborně. Její provedení se hodně blíží originálu, i když je stejně jako v případě Elvise dvakrát delší. Obsahuje totiž mimo jiné i divoké kytarové sólo a pár dalších hravých vychytávek, které ve verzi Stounů ani Brouků nenajdete. Navíc zde Suzi udělala něco, co snad před ní žádná jiná zpěvačka. Neupravila si text vzhledem k svému pohlaví a zpívala jej jako muž. Což byl v roce 1973 zajímavý tah, který o dekádu později neváhala v podobných případech využívat Suzina velká obdivovatelka a žačka, Joan Jett. Ta byla v podstatě černovlasou verzí Suzi Q, jen místo basy hrála na kytaru a získala si mnohem větší slávu.
Na počátku 70. let holt ještě neuzrál čas na ženskou rock 'n' rollovou hrdinku. Alespoň ne na takovou, jaká by byla mužským publikem brána úplně vážně. Mezitím přišli mimořádně úspěšní Heart a v raných osmdesátkách, kdy nastoupila do akce Joan, už bylo všechno jinak.

Posledním coverem a zároveň poslední písní původní LP je proslulá "Shakin' All Over". V roce 1960 ji nahráli Johnny Kidd & The Pirates. Od těch si mimochodem o nějakých dvacet let později vypůjčili jinou pecku ("Please Don't Touch") Motörhead a Girlschool, a udělali z ní totálně zabijácký punk metalový nářez.
Suzin band svou předělávku šedesátkových Pirátů sice také poměrně zmetalizoval, osobně mě však v ní už tolik nebere (jindy velmi dobrý) Suzin vokální projev. Ten je tady na můj vkus přece jen trochu zbytečně uječený. V závěru, kdy Quatro ubere na přepjaté intenzitě svého ječáku a dopustí se skvěle vemlouvavé pasáže, do níž vstoupí její mužští kolegové s krátkou citací z "Can the Can", vše konečně nabere ty správné grády. Tato pasáž zachraňuje hodně, bohužel ne úplně všechno.

Na závěr se trochu blíže mrkneme na bonusy z vydání 7T's Records v letech 2011 a 2022.
Najdeme zde všechny písně z A a B stran singlů, které nebyly součástí původního britského LP.

"Rolling Stone" je historicky úplně první Suzin singl. Vyšel v roce 1972 a propadl úplně všude… kromě Portugalska. Tam se stal překvapivě číslem 1. Osobně se Portugalcům nedivím - podle mě je ta písnička fakt dobrá. Napsala ji Suzi ve spolupráci s Philem Dennysem a Errolem Brownem a produkce se ujal Mickie Most. Tedy muž, který předtím zpěvačku přemluvil, aby se ze Států přestěhovala do Anglie, kde z ní chtěl udělat novou Janis Joplin. Skladba byla nahrána v zajímavé sestavě: Suzi Q (zpěv, basa), Peter Frampton (kytara), Mick Waller (bicí) a Errol Brown (doprovodné vokály).
Nechybí ani B-strana této SP. "Brain Confusion (For All the Lonely People)" je založená na výrazném rifu a obsahuje silný soulový náboj. Suzi si ji napsala kompletně sama a stejně jako "Rolling Stone" ji nahrála v zajímavé sestavě (Jim Sullivan - kytara, Alan White - bicí a John Bundick – klávesy). I tento kousek jasně prokazuje skladatelský potenciál mladé Suziny.

Singlovku "Can the Can" už jsme rozebrali dostatečně. Tady ji máme i s její B-stranou "Ain't Ya Somethin' Honey", což je další z těch nemnoha věcí, jež si Quatro složila sama. V této pohodově swingující piánovce má krom ní hlavní slovo především klávesák Alastair McKenzie. Píseň vznikla krátce předtím než do hry vstoupil Mike Chapman, tedy ještě v produkci Mickieho Mosta.
Pecka "Little Bitch Blue" zdobila druhou stranu singlu "48 Crash" a rozhodně jde o jedno z nejlepších "béček", jaké kdy Suzi nahrála. Tahle věc by se neztratila ani na samotném albu – popravdě bych ji tam uvítal třeba jako náhradu za nepříliš nápaditou halekačku "Sticks & Stones".
Singl "Daytona Demon" vyšel ve stejný měsíc jako album a jde o jednu z klasik Suzina repertoáru. Největší úspěch sklidil v Německu, kde byl druhý. Ve Švýcarsku obsadil třetí a v Austrálii čtvrté místo.
Mezi bonusy nechybí ani B-strana této SP, kterou je laškovně pohodová "Roman Fingers".

Pak už přicházejí na řadu vesměs ty největší rarity.
"Ain't Got No Home" vyšla oficiálně až v roce 2011 na reedici debutu od 7T's Records. Na vydání z roku 2022, obsaženém v krabici The Rock Box 1973 – 1979, byla nahrazena jinou raritou, "Free Electric Band". V obou případech jde o coververze. Pod první z nich je podepsán Clarence Henry, pod druhou Albert Hammond.
Poslední bonusovou skladbou, jež na CD oficiálně vyšla pouze jako součást boxu The Girl from Detroit City (2014) je "What a Way to Die". Jde o singl dívčí kapely Pleasure Seekers z roku 1966, kde je k slyšení jak tehdy asi patnáctiletá Suzina, tak i její obři basa. A je to věru pěkná divočárna. Dívčí garážový band, zpívající o bujarém popíjení piva, byl v polovině šedesátek pořád ještě kuriozitou. Pleasure Seekers, kde hrála a zpívala i Suzina sestra Patti, si tehdy vydobyly jistou pozornost; nastupujícím velkým jménům generace flower power však konkurovat nemohly.
Na výše zmíněné 4CD kompilaci z roku 2014 je mimochodem "What a Way to Die" k slyšení ze všech skladeb jako úplně první.

Netvrdím, že všechen výše popsaný hudební materiál je vrcholem rockové produkce začátku 70. let. Na druhou stranu pro toho, kdo má rád nekomplikovaný a chytlavý rock and roll a nevadí mu (v tomto případě hodně osobitý a dosti razantní) ženský vokál, měl by být spokojený. Krom toho, onu revoluční roli v rockové historii (první nejen zpívající, ale i hrající a tvořící rock 'n' rollová star) už Suzi nikdo neodpáře.

Kdo o Suzi Quatro nikdy neslyšel nebo ji zná jen jako interpretku rádiových evergreenů "If You Can't Give Me Love" a "Stumblin' In", ať si z debutu pustí alespoň "Can the Can". Pak bude dokonale v obraze, o co tady vlastně jde.
Za debutové album dávám Suzině pěkné tři hvězdičky a jednu přihazuju navrch hlavně za tu posledně zmíněnou pecku. K tomu přidám ještě čtvrt hvězdy za výstižný obal a za neodolatelnou roztomilost hlavní interpretky. Hodnocení pak zaokrouhluju dolů, na ty podle mě adekvátní čtyři.

A přidám ještě jedna historku na úplný závěr:
Kytarista Len Tuckey vypráví v bookletu onoho box setu z roku 2022, jak bídné bylo vybavení kapely při práci na tomhle albu. Dělali zrovna na pecce "48 Crash", ale Len neměl tu správnou kytaru, která by se pro tu píseň hodila. (V bookletu jsou konkrétnější, ale jelikož nejsem zběhlý v terminologiích, musíte se spokojit s informací, že tam bylo cosi o tremolu. :-) Nebo tak nějak.)
Každopádně vedle, v tom samém studiu, nahrávala jiná skupina úplně jiné album. Když si jednou ta druhá parta vyrazila kamsi na oběd, Len okamžitě naběhl do jejich sekce a začal hledat tu správnou kytaru, kterou potřeboval.
Byla tam.
Tuckey ji popadne, běží s ní zpátky a volá: "Rychle, jdem tu zatracenou věc nahrát!"
Stihli to akorát včas než se druhá kapela vrátila z oběda.
Len k tomu poznamenává: "Chlapík dodnes netuší, že je to právě jeho kytara, která v té písničce zní."
A že pak chlapík nejspíš slyšel svou kytaru z éteru nejednou, je vzhledem k úspěsnosti singlu "48 Crash" nabíledni.
reagovat

zdenek2512 @ 30.08.2024 20:26:36
V rádiu na stanici typu Hlas Ameriky jsem tehdy slyšel píseň 48 Crash a Can The Can tehdy začínající hvězdičky Suzi Quatro, ta první píseň je o Bonnie a Clydovi, za jejich smrtí bylo právě těch 48 výstřelů. Suzi Quatro je ze stejné stáje jako Sweet, Mud, Smokie a tam se jelo hodně na zisk. Mám rád trochu jinej typ zpěvu.

Apache @ 30.08.2024 22:00:11
O zisk jde všem, zdenku.

zdenek2512 @ 31.08.2024 05:12:12
Apache máš pravdu i Frank Zappa vydal We´re Only In It Money, ale u stáje Chinn & Chapman to bylo trochu jinak, oni se těmi písněmi přímo podbízeli posluchačům.

Apache @ 31.08.2024 07:20:04
zdenek: Když se mi bude někdo podbízet takovýma peckama jako je např. Ballroom Blitz, budu ho mít rád.
Já ostatně v té recenzi tohle na jednom místě rozebírám. Miluju Sweet a spousta věcí, pod kterými jsou Chapman s Chinnem u nich podepsáni, je pro mě naprosto skvělá. Uznávám, že z kraje sedmdesátek plodila tahle značka dost hrůzné věci, ale časem byli stále rockovější a mě to, co pak dělali konkrétně pro Sweet nebo Suzi Quatro hodně šmakuje. Je ale jasné, že třeba pro ctitele art rocku, undergroundu a progresivního rocku to asi nebude zrovna to pravé, že jo.

zdenek2512 @ 31.08.2024 08:01:14
Jasně, každým se líbí něco jiného, mně tehdy oslnil Frank Zappa, Captain Beefheart, Carlos Santana, Janis Joplin, Jimi Hendrix........  Kapely jako Sweet mě moc nezajímaly, i když Fanny Adams je celkem slušnej nářez.

hejkal @ 31.08.2024 08:16:22
Neexistuje nikto v šoubiznise, kto by to nerobil pre peniaze a slávu. Rozdielna je len miera kompromisov, ktoré pre to každý jeden umelec urobí. A, samozrejme, čím neúspešnejší profík, tým viac xeklaruje, ako to pre slávu a prachy nerobí...

stargazer @ 31.08.2024 12:22:28
Sozi Quatro mám zaregistrovanou pouze s jedním hitem, který teď przní komerční předělávka na komerčních rádiích. V originále přesně nevím, jak se tato píseň jmenuje, ale Karel Zich ji kdysi předělal v něco jako - Ta pusa je má. 
Každopádně díky za čtení, ale SQ není podle mého gusta. 

vmagistr @ 31.08.2024 12:37:09
stargazer: To bude nejspíš skladba Stumblin´ In, je to duet Suzi s Chrisem Normanem ze Smokie.

Apache @ 31.08.2024 14:07:33
"Stumblin' In" a "If You Can't Give Me Love" jsou dvě věci, které asi slyšel každý. Obě dodnes hrají v rádiích a jsou to takové ty evergreeny. Myslím, že pokud už s něčím, tak si drtivá většina lidí spojuje Suzi Q právě s tímhle.
Její význam coby historicky první rockové frontwoman, která zároveň zpívala, hrála na nějaký hudební nástroj a skládala muziku, je obvykle ignorován. Stejně tak jako její ostatní tvorba. Přitom v letech 1973 - 1980 vydala sedm hodně vyrovnaných alb, na nichž se najde hromada solidního materiálu.
Joan Jett byla první, kdo později vyrazil v Suziných stopách a slavil s tím velké úspěchy.

zdenek2512 @ 31.08.2024 14:09:42
Ten duet je stájová záležitost Suzi Quatro & Smokie leader Chris Norman. V té době koncertovala u nás v hlavním městě.

Apache @ 31.08.2024 15:33:42
Tak jestli tenkrát byli Smokie a Suzi Quatro v jedné stáji (londýnský label RAK Records), je myslím dnes už vcelku jedno. Každopádně Stumblin' In byla vůbec nejúspěšnější Suzina skladba v její rodné Americe (4. místo singlového žebříčku Billboardu). A v roce 1979 Suzi opravdu vystoupila v Praze. Stala se tak jednou z mála západních hvězd, které se tu tenkrát dostaly. Silně sestříhaný záznam koncertu vysílala tehdy československá televize a k vidění je i na youtube.

zdenek2512 @ 31.08.2024 16:10:10
Myslel jsem stáj Chinn & Chapman ne vydavatelství.

Apache @ 31.08.2024 16:14:23
Chapman a Chinn byli v té stáji taky. :-)

Apache @ 31.08.2024 16:23:35
Myslím tím, že určitě museli mít nějakou smlouvu s Mickiem Mostem (majitelem RAK Records), ohledně skládání a produkování právě pro umělce z jeho stáje. Oni sami, pokud vím, žádné své vydavatelství (tedy něco, co by se dalo chápat jako stáj) neměli. Chapman se o to pokusil samostatně v Americe v roce 1980 a Suzi měla být jeho hlavní hvězda. Bohužel její album Rock Hard se neprodávalo tak, jak s Chapmanem doufali, a značka (Dreamland) zkrachovala.

zdenek2512 @ 31.08.2024 17:10:01
Chinn & Chapman byli britská verze Franty Janečka, byli tvůrci hitů interpretů Sweet, Smokie, Mud, Suzi Quatro .....

Apache @ 31.08.2024 20:22:20
Vím kdo byli, zdenku. A vím, kdo byl Franta Janeček. To byl zase tvůrce hitů Michala Davida. Pokud Michal David = Sweet a Markéta Muchová = Suzi Q, tak potom je na tvém tvrzení všechno v pořádku. ;-)

Jarda P @ 03.09.2024 20:51:25
Ječivé ženské hlasy mě vždy dokonale odradí od poslechu. Proto šla Suzi Quatro mimo můj okruh zájmu.

Apache @ 03.09.2024 21:21:51
Jarda P: Obávám se, že znám v rocku a metalu stokrát víc ječivých mužských hlasů než těch ženských. A zrovna Suzina je v tomhle ohledu rozhodně v těžké pohodě, ;-) Dokonce bych řek, že místy je to opravdu paní zpěvačka. Zkus třeba Fever. Kde tam máš nějaké ječení? Osobně jsem si nikdy nevšim, až na pár výjimek, že by to s ječákem někdy nějak přeháněla.

jiří schwarz @ 03.09.2024 23:35:05
Je mi 16, jedna z mých prvních dizin, potemnělý sál smíchovského Futura (vlastně divadýlka, jako 5letý jsem tam viděl mé první představení s názvem Míček Flíček). A DJ (narcis Počta nebo arogantní Šrámek?) pouští ... primitivní buben, baskytara a pak vysoký, nedistortovaný řičák jako kudla ... Well... Can the Can. Pro mě neskutečný zážitek. Takové zasvěcení. Vstup do světa diskoték, založených v té době na r'n'r, než to bylo převálcováno mnichovským soundem a Moroderovou stájí (kdy jsem přestal na ditiny chodit). Podobně, jako mým zasvěcením byl asi ve 14 poslech párplovského Fireballu. Jo, v těch 16 době jsem měl už i jiné hrdiny. Woodstockské bardy, Santanu, TYA, Who, Janis, Led Zep, Taste, Pink Floyd. A věděl jsem, že hodnota je na straně těch mimo komerční diskotékové hity. Ty byly jen spotřební zboží, a plnily funkci bavit puberťáky, jako jsem byl já. Ale samo, stará láska nerezaví, dodnes jsem na ně nezanevřel.
S Apachovým hodnocením se zcela ztotožňuju, za 3*, a za Can the Can a možná o minipíď lepší 48 Crash hvězda navíc.
Jen diskutuju s Apačem, za prvý nejsem si jist, že všichni dělaj věci jen pro prachy (já to v životě nebyl), a za druhý, i kdyby, někteří měli taky navíc umělecké ambice a posouvali (v té době nesmírně rychle) muziku dál, na rozdíl od stáje Ch-Ch.

zdenek2512 @ 04.09.2024 09:07:43
jiri schwarcz, napsal jsi to naprosto přesně, když dají na Beatu Can The Can, nebo 48 Crash (tu mám radši), tak si ji rád poslechnu, jak píšeš duo Ch & Ch hudbu nikam neposunuli.

Apache @ 04.09.2024 11:46:29
Osobně nepotřebuju hudbu nikam posunovat - bohatě mi stačí, když je dobrá. :-)
A že je třeba taková Ballroom Blitz, ale i mnohé jiné skladby, které Ch & Ch složili, vynikající záležitost, nemám vůbec pochyb.
To jsou věci, které byly dobré tenkrát a jsou dobré i teď.
Ne všichni potřebují rozsáhlé a složité patnáctimenutové kompozice, aby si užili radost z muziky.
Ovšem sama Suzi Quatro vývoj v rocku rozhodně posunula. Proklestila cestu a ukázala, kudy se po ní vydat, dalším ženám / hráčkám a skladatelkám. Než přišla ona, byly ženy v rocku akceptovány hlavně jako zpěvačky, nebylo hráček, které by vedly celou kapelu a měly s tím výrazné mezinárodní úspěchy. Suzi ukázala světu, že to jde a dala příklad mnohým, které přišly po ní.
A když už jsme u těch dlouhých kompozic, i Suzi, když chtěla, uměla takovou složit.
Tady je jeden příklad z roku 1974.