Petřina, Ota - Doktor Dam Di Dam & jeho Bacily (1972)

Na tohle jsem se raději předem zeptal, protože striktně vzato tu toto album nemá co dělat. Pokud jste ale jako já skalními fandy Oty Petřiny, snad mi dáte za pravdu, že by sem přece jen patřit mohlo, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Zaprvé je to jediné album, kde můžete Otu slyšet naživo – pokud se mýlím a někdo mě upozorní na nějaké další, lačně po něm skočím (bez obav, pouze po albu). A pak – v rozhovoru pro časopis Melodie Ota kdysi řekl, že za vším, co napsal, si stojí, kromě dvou věcí: Dívčí copánky (zpíval Jiří Korn) a Korzo, které nahrané můžete slyšet právě a jedině tady.

Nejprve pár faktů: jde o živé album, kde první stranu tvoří jednotlivé písně a možná překvapí, jak málo jsou zastoupeny tehdejší zpěvákovy hity: Neckáře sleduji od dětství (svého) a i když nejsem zrovna systematik, troufám si říct, že s výjimkou výběrů mám většinu, ne-li všechny nahrávky, které vyšly na fyzických nosičích. Z těch jsou tu ale zastoupeny pouze tři: NEJSEM GLADIÁTOR, DR DAM DI DAM, a evergreen KDO VCHÁZÍ DO TVÝCH SNŮ… Naopak nevím o tom, že by stejně jako zmíněné Korzo někdy vyšly DROPS, či KDO MÁ KAMARÁDY. V jistém smyslu výjimkou je VÍLA (coververze Simonovy Cecilie), která vyšla až v r. 2001 na cédéčku vlastních coverů „Zlatej Vašek“. Naproti tomu na lékařském receptu s tracklistem na zadní straně obalu je přeškrtnutá (a na albu tudíž nepřítomná) odrhovačka Mademoiselle Giselle, která vyšla vinylem až v roce 1980. Podstatnou část druhé strany tvoří medley nazvaná NECKIÁDA, kde zpěvák na pozadí bacilského blbnutí nejprve formou recitativu líčí počátky své pěvecké kariéry (CHTĚL JSEM HRÁT DIVADLO), načež odzpívá směsku tentokrát opravdu profláklých hitů, aby na závěr zahráli celou Dr Dam Di Dam. Deska, která je zároveň prvním „bacilským“ albem, vyšla mezi dvěma zpěvákovými studiovkami, v nichž se „lámal charakter“: předchozí album „Světská sláva – polní tráva“ bylo ještě převážně popové, ale obsahovalo už takové skvosty jako Patrick a Perla (mimochodem oba z dílny Oty Petřiny), tím následujícím pak byl klenot „Tomu, kdo nás má rád“.

Na to, že se píše rok 1972 a Neckář stále ještě jede na popové vlně, je deska rockově docela odvázaná. Petřinovy kytary byly pro sound Bacilů pochopitelně určující, i když zde jej zdatně dotvářejí i skvělé klávesy (klavír a elektrické varhany), které mu pod prsty Petra Formánka dodávají bigbítovější šmrnc, než pozdější mňoukání syntezátorů zpěvákova bratra. Ten tu zatím funguje jako muzikantská holka pro všechno, ale už tehdy ukázal, že violoncello je vlastně rockovým nástrojem, v době, kdy byla na houbách nejen Apocalyptica, ale nejspíš i její členové. Ve formě ale byli všichni – i z Olympiku přišedší basák „Papírek“ Hauser, znalci tuzemské jazzové scény zase jistě zaregistrovali bubeníka Milana Vitocha. Po technické stránce nahrávka obstojí i dnes, zvukařem byl uznávaný Petr Kocfelda.

Leč k samotnému Petřinovi. Na albu je zaznamenáno jediné kytarové sólo, jež bez bázně a hany vypálil v závěrečné DR DAM DI DAM, pro pódiové servírování natvrdo uvařené a TOČRovské skořápky zbavené. To se zavilému petřinovci sice může zdát málo, uvážíme-li však stopáž LP desky, jakož i fakt, že jde pořád o zpěvákovo a nikoli kytaristovo album, zaplaťpámbu za to. A tak se zavilý petřinovec soustředí na Mistrovy skotačivé vyhrávky, což jsou vlastně taková miniaturní sólíčka, a náležitě si jich užívá. Poslouchat album je potom tak trochu jako číst Saudkovy komiksy, v nichž také při každém dalším čtení objevujete nové a nové legrácky, v prvním plánu oku obvykle skryté. Co se Otova autorského počinu týče, nevím, čím si KORZO jeho nelibost vysloužilo (ve zmíněném rozhovoru to neuvedl), to Petr Janda má za následující Drops důvodů k červenání mnohem víc. Možná kvůli banálnímu textu (Michael Prostějovský se tentokrát opravdu nevyznamenal), ale po hudební stránce je to podle mě normální písnička – neohromí, ale ani neurazí. Aranžérsky je to však nezaměnitelný Petřina a zejména jeho kytara, kroutící a pnoucí se pod zpěvákovým vokálem, se mi i po tom víc jak půlstoletí pořád líbí.

Ota byl na naší hudební scéně zjevem dosti ojedinělým. V oněch časech se to v doprovodných kapelách našich popových hvězd těmi rockovými jen hemžilo, z čehož rockeři profitovali aspoň materiálně, když už ne morálně. Ota ale byl – alespoň co si vybavuji – jediným, který zásadním způsobem ovlivnil umělecký vývoj svého do té doby mainstreamově nasměrovaného zpěváka, a i když stál u zrodu dalších úspěšných kariér (Luboš Pospíšil, Petra Janů – je ironií, že u té proběhl vývoj přesně opačně), zůstal mu věrný prakticky po celou jeho profesní dráhu, od Orchestru Golden Kids až do své smrti v roce 2015. V současné době máme dost velmi kvalitních kytaristů (namátkou Pavel Marcel, Tomislav Zvardoň, Tomáš Valášek…), ale doba skutečných kytarových mágů, solitérů, jakými vedle Oty Petřiny byli Radim Hladík či Luboš Andršt, a z níž zbyl už jen čerstvý sedmdesátník Michal Pavlíček (a rozšíříme-li to na někdejší federaci, tak ještě Fero Griglák), je zřejmě pryč.

Už jednou jsem tu (respektive na Progboardu) nehvězdičkoval (The Dark Side of the Moon) a od členstva jsem to schytal, tehdy asi právem. Teď se dopustím stejného prohřešku, tentokrát mi ale snad bude odpuštěno, protože upřímně nevím, podle jakých kritérií hodnotit – o Petřinovu desku ani jinak zásadní počin nejde a hodnotit v Petřinově profilu Neckáře by už vůbec bylo scestné. Je to svým způsobem raritka pro fandy obou protagonistů, ale jako dokument, jak tehdy zdaleka ne mýdlový princ a jeho čaroděj dobroděj z pódia zněli, možná zaujme i ostatní.