Manowar - Hail to England (1984)

Musím se přiznat, že tvorbu samozvaných králů metal už nesleduju bratru deset, ale spíš více let. Jejich kvalitativní propad a prodej naprosto podprůměrných produktů oddané skupině fanoušků, která jim zbaští všechno, mě dost nadzvedly a znechutily, a asi nebudu zdaleka sám. V heavymetalovém období někdy 15 let zpět jsem ale samozřejmě jejich alla sjížděl, hlavně ta z 80. let, která podle mě stále svou kvalitu mají. Dnes jsem si pustil tyto veterány snad po pěti letech...

Start je klasika Blood of My Enemies s vyšperkovanou DeMaiovou basou a pak už valící se bojová mašinérie v nejlepším duchu staré dobré manowarovské tvorby (metaloví pamětníci vzpomenou na zajímavý cover od melodicko death metalových Edge of Sanity). Jinak zakusující se sekající kovové jiskry, řičící sóla.... Each Dawn I Die je pomalejší s omamně zasekávanými kousavými kytarami ještě starého struníka Rosse the Bosse a naléhavým podáním Erica Adamse. Klasikou se silou Thorova kladiva je určitě Kill with Power, ocelovo-basová smršť se skutečnými smrtelnými marši bicích a správně vypálený heroický refrén si budete prozpěvovat ještě za století, a Ross the Boss si tady pěkně sólově zabejčil. Hail to England je kovovou poctou tomu ostrovu za kanálem La Manche, nažhavené sekající kytary se krásně potkávají s dalším vyvedeným sborově řvaným refrénem, tady si hrdlo na koncertech neodpočine. Army of Immortals - riff sekaný málem thrashově, a od samého počátku hrdinsky deklamující Eric Adams. Další výtečně vyvedená refrénová melodie, tady byli pánové ještě skladatelsky potentní, věděli, jak udělat smysluplný song za pár minutách, namísto plácání se v půlhodinových zmatcích, intrech, outrech a dalších nesmyslů. Black Arrows je basovým intermezzem, které známe z každé desky, ale tady to právě mělo ještě šmrnc, byť musím uznat, že tahle exhibice Mr. DeMaia mi ze starých desek přijde nejméně povedená, ty boostery a pedál se moc dlouho nedají... Všechno ale hází do smetí a žehlí hymnus Bridge of Death, dlouho jeden z mých nejzásadnějších kovových songů vůbec! Tady má basa šmrnc a smysl, pěkně se vznáší, kreslí.. úvodní nálada ve stylu skvostné Mountains a pak po titánském riffu nezastavitelný kovový příval na ploše devíti minut s množstvím výživných sól. Tady to má ale nějaký význam, smysl, na nové produkci mám pocit, že pánové tím časem neuvěřitelně plýtvají. Palec vzhůru.

Před 15 lety bych určitě vypálil hvězd aspoň deset, dnes s klidným svědomím za tři. Tenhle styl se mi přece jen už o dost vzdálil a negativně na mě určitě zapůsobila i produkce a přístup "králů" v posledních letech. Dobrý solidní zářez, pro fandy tohoto stylu povinnost. Ještě víc mě oslovila následující albová dvojice.
reagovat

horyna @ 04.11.2016 18:21:44
Dnes jsou mě kapely tohodle typu silně k smíchu, ale bylo období kdy jsem se o ně taky otřel, sice jen krapítek, ale jo. Triumph a tato fošna mě přišla tenkrát nejlepší.

Ač stará „Válečná loď” (anglicky man-of-war, stažený tvar man-o’-war) dávno vystřílela své ostré náboje a těžké kanóny vyměnila za kapslovky, dnes možná dokonce i za špuntovky, její někdejší palebná síla je nezpochybnitelná.
Stejně tak už jí nikdo nevezme všechny ty vítězné bitvy na hudebním poli, po nichž zůstaly skvělé nahrávky, jako zářezy na pažbě…
A jedním z nich je bezesporu sice nejkratší, zato však jedno z nejlepších alb skupiny, "Hail To England" z roku 1984.

Pro mě tato nahrávka, spolu s následující, představuje vrchol tvorby Manowar. Ne, že by další desky z 80. let byly nějaké špatné, pár podařených věcí jsem dokázal objevit i na obou počinech z 90. let, ale v čtyřiaosmdesátém měli Manowar (aspoň v mých očích) své nejúspěšnější tažení po metalových bojištích.

Výstižnější překlad názvu alba, než „Sláva Anglii”, by byl „Krupobití na Anglii”, protože lépe vystihuje, co se na třiatřiceti minutách a necelých třiceti sekundách odehrává (ačkoliv skupina měla nejspíš na mysli ten první význam).
Šest skladeb přeměněných v šest nájezdů čtyř berserků, po kterých následuje pomalý, ale majestátní pochod vítězů porobenou zemí, v podobě závěrečné sedmé...
Nebudu ztrácet čas chválením všech písní, slabotu na této silné nahrávce nenajdete (na tak krátké ploše by to bylo neodpustitelné); také instrumentální (především) baskytarová „exhibice” kapelníka a hlavního (téměř výhradního) autora hudby, je tu v pohodě a nenudí (což později přestalo platit). Nejraději mám první tři písně a závěrečnou skoro „devítiminutovku”.

DeMaiovy texty na "Hail To England" čerpají inspiraci z vikinské mytologie (valkýry, berserkové, Ásgard a Odin v "Blood Of My Enemies" a "Kill With Power"), z legendy o králi Artušovi (grál zmíněný v titulní "Hail To England"), případně koketují s okultismem ("Each Dawn I Die", "Bridge Of Death"); k hudbě i samotným muzikantům pasují opět výtečně...

Když jsem toto album v 84. slyšel poprvé, hned mě zaujalo, a katapultovalo pro mne neznámou kapelu na špici, mezi mé největší oblíbence té doby, Accept, Iron Maiden a Mercyful Fate. A líbí se mi dodnes, přestože kapela Manowar je pro mě „mrtvou záležitostí” už víc, než dekádu...
reagovat

Voytus @ 16.03.2011 08:24:05
Dnes už si tuhle kapelu sám od sebe nepustím, a díky několika videozáznamům se u mě přesunuli spíše do škatulky 'cirkus' než 'hudba'. Nicméně jsem je také jednu dobu posluchal a alba z 80. let mají své kvality. Až na ta DeMaiova sóla na baskytaru... Většinou mám pocit, že pod tou hromadou efektů a zkreslení poněkud zapomíná na hudbu.

pito63 @ 16.03.2011 08:25:01
Tejto skupine som sa dlho vyhýbal. Nie kvôli Manowar, ale štýlu ako takému; heavy metal som dlho ignoroval. K prvému zoznámeniu ma "donútil" jeden známy a odporučil mi práve tento album. Neľutujem! Táto nahrávka ma zaujala a dodnes ju veľmi rád počúvam. Nedovolím si tvrdiť, že je to najlepšia doska, ale s čistým svedomím môžem napísať, že "Hail to England" je moja najobľúbenejšia nahrávka Manowar.
Cossack, vďaka za recenziu!

@ 16.03.2011 10:13:45
Každé z prvních šesti alb Manowar (tedy celá jejich 80. léta) určitě stojí za prozkoumání. I když se názory o tom, které z těch alb je nejlepší, poněkud liší.
Komerčně nejúspěšnější bylo to poslední (Kings of Metal) a osobně jej také považuji za jejich labutí píseň.
Velkou slabost mám pro debut (Battle Hymns). Tam je to podobné jako s prvním albem Iron Maiden - výborný obsah, slabší zvuk.
Parádní deska je určitě i Sign of the Hammer.