Joplin, Janis - Big Brother and the Holding Company (1967)

Co má chudák holka v Texasu na počátku 60. let dělat, když není nijak zvlášť pohledná a její okolí jí absolutně nerozumí. Nezbyde jí nic jiného, než začít poslouchat staré bluesové nahrávky a pokoušet se je interpretovat vlastním nezaměnitelným způsobem. Hledání pocitu štěstí v pro ni nepřátelském světě je bohužel podporováno konzumací alkoholu a drog. To ale nemění nic na tom, že Janis Joplin se poté, co odjede do San Franciska, seznámí se skupinou Big Brother and the Holding Company a začne s nimi vystupovat.

Na západním pobřeží Spojených států v polovině 60. let začíná květinové hnutí, všichni se mají rádi a společně také začínají brojit proti válce ve Vietnamu. Nové hudební skupiny vznikají na pobřeží Pacifiku jako houby po dešti a zpočátku to vypadá, že Big Brother budou jen jedním z mnoha marných čekatelů na slávu. Ale brzy se ukáže, že dívka za mikrofonem má neskutečné bluesové cítění a především hlas s velkým H. Roku 1967 jim vychází debutové album, které se sice nestane přelomovým dílem, a že se jich tehdy objevilo v Americe a Velké Británii požehnaně, ale ukáže zpěvaččiny hlasové možnosti a naznačí, kudy se Janis Joplin hodlá v budoucnu hudebně vydat.

Ta deska stojí jakoby ve stínu její další tvorby a musím se přiznat, že jsem si ji pořídil jen proto, abych měl Joplinku kompletní, a že dlouho jsem jí nemohl přijít na chuť. Není úplně špatná, jenom materiál na ní předkládaný postrádá tu sílu a hitové ambice dalších nahrávek.

Album začíná písní Bye, Bye Baby ve stylu country a podobném duchu se nese i svižnější Easy Rider, ve které sólo zpívá kytarista Sam Andrew. Jsou to příjemné skladbičky, ale to je asi tak všechno. Následující kousek Intruder konečně ukazuje, co všechno Janis se svým hlasem umí. Duet Janis a Sama Andrewa Light is Faster Than Sound ukazuje, jak ty dva hlasy šly nádherně k sobě. Když začne rhytm and blues Call On Me, chce se mi vykřiknout radostí, ale velmi brzy jsem vyveden z omylu. Další tuctová záležitost. Díky za syrové blues Women Is Losers. A následuje opět kytarista Andrew jako sólový zpěvák v písni Blindman. Janis ho podporuje v refrénu a zní jim to moc hezky. Skladba Down On Me naznačuje, s čím skupina může překvapit v budoucnu. Janis zde zpívá velmi živočišně, ale kapela je na můj vkus příliš upozaděna. Týká se to především kytar. Předposlední píseň Caterpillar se podle mého soudu ke skupině vůbec nehodí, jako bych tam slyšel vliv britské scény. Album zakončuje skladba All Is Loneliness, ze které nejvíc cítím vliv halucinogenních látek.

Celá kolekce je spíše průměrná, ale i tak stojí deska za poslech, neboť ukazuje, z jakých hudebních zdrojů bude dále Janis Joplin čerpat.

reagovat

Jardo @ 19.09.2015 08:48:21
Na album mám takmer rovnaký názor. Je to dobrá nahrávka, ale s tým, čo bude nasledovať sa nedá porovnať.

jiří schwarz @ 02.02.2017 11:33:46
Mám též podobný názor - výborné, ale přece jen méně vyprofilované a vytříbené, než pozdější věci. Ty kytarky jsou ale místy velmi pěkné (např. v Intruder a dalších), jsou hodně "acid". Naopak cítím ten známý problém s Big Brother & HC, která trochu zaostává v kvalitě a nápaditosti (především rytmika) za sólistkou, souhlasím, že produkce byla dost ledabylá. Pro mě 4*.

Janis Joplin je moje hudební láska… Tohle jsem nikdy netajil a trvá to prakticky dodnes. S její tvorbou jsem se ovšem před několika desítkami let seznamoval bez nějakého chronologického seznamu a tak jsem shodou okolností její poslední „posmrtné“ album objevil jako první a naopak první album její první doprovodné kapely jako poslední. Poučen její tvorbou jsem tedy mohl klást svoje subjektivní nároky nezávisle na tom, co jsem v jakém pořadí slyšel a jak z toho vychází podle mého soudu právě ono asi nejméně známé první album? Už nějaký ten pátek leží v mé sbírce a uvědomil jsem si, že jsem ho dosud nepodrobil recenzi, což tímto napravuji…

BYE, BYE BABY – úvodní skladba zní víceméně tradicionalisticky. Tedy alespoň tohle je pocit z úvodního tématu. Nezkreslené kytary na pomezí jazzu s čistým tónem a průrazná baskytara Petera Albina. Nehraje sice nijak zázračné postupy, ale výtečně vystihuje rytmické detaily, stejně jako úsporné bubenické postupy spíše standardního typu Davida Getze. Je zde ovšem sama Janis. Její hlas už na prvním albu prokazuje značnou osobitost a nezávislost, ale nikoliv syrově agresivní model forsírovaného zpěvu. Velmi nadějný úvod…

EASY RIDER – druhá skladba spíš podle nálady a pojetí patří do kategorie spíš elektrifikovaného country. Albinovy basy jsou ovšem velmi důrazné a myslím, že nad kytarovými přiznávkami Jamese Gurleye a sólového kytaristy Sama Andrewa jednoznačně dominuje. Sam Andrew ostatní zpívá ve skladbě sólo, za podpory Janis i ostatních hráčů. Řekl bych mírně rozdováděný song, zejména v závěru. Příjemné, ale nijak ohromující…

INTRUDER – více energie vykazuje třetí skladba. Janis se opírá do hlasivek a je velmi přesvědčivá. Když poslouchám hudební doprovod Big Brother And The Holding Company, uvědomuji si, že mohli být velkou inspiraci třeba pro pražské Flamengo v éře Karla Kahovce. Když si odmyslím ženský vokál, tak by bigbítový krasavec Kahovec skladbu mohl klidně odzpívat, stejně tak jako Flamengo odehrát. Moc rozdílný bodů zde neshledávám, ale na druhé straně mohu být z tohoto zjištění potěšen…

LIGHT IS FASTER THAN SOUND – zajímavá vokální duet Andrewa a Janis. V téhle skladbě se Big Bother And The Holding Company namočili do americké psychedelie. Sice nijak neuhlazují, ale řada atributů: např. vedení vokální linky a dynamické odstíny včetně syrově rozvířených elektrických tónů Andrewovy sólové kytary už jsou ukotveny v řadě emocionálního rozpínání mysli a vlivu LSD.

CALL ON ME – tato skladba nás přivádí do rhythm and blues amerického typu, které Janis ovládala stejně dobře jako soul její konkurentka, v té době snad nejobdivovanější zpěvačka Ameriky – Aretha Franklin – kapela se drží pravidel a nijak nápadně nevybočuje z daných pravidel a tak se vedle neučesaného hlasu Janis připojují ve zpěvu i Andrew a druhý kytarista Gurley. Stylové, ale přesto zatím nijak zvlášť provokující….

WOMEN IS LOSERS – tohle je příklad syrového blues, které má kdesi v základech Bo Diddleyho a Johna Lee Hookera. Přesto si skladbu napsala Janis sama. V podobném duchu se snažili uchopit rhythm and blues v Británii třeba Animals, Yardbirds nebo Pretty Things. Výtečně sehraná kapela předvádí raný model námluv bělošské kapely uhranuté černošským blues.

BLINDMAN – další skladbu interpretuje Sam Andrew opět za podpory Janis a celé kapely, která se tentokrát autorsky pod písní podepsala celá. Myslím, že vliv Yardbirds je ve skladbě dost citelný – tedy po instrumentální stránce a vokálním principu.

DOWN ON ME – dobře pojednaná skladba. Myslím, že ji Janis natočila později ještě jednou a ve srovnání s první verzí ta druhá je více přesvědčivější. Chybí zde syrové kytarové sólo a hřmotnější sound, který se podařilo v jedné rovině ze studia přenést i na koncertní pódia. Tasdy zní Big Brother And The Holding Company jako ještě hodně „krotká“ kapela. Janis se opřen opírá do hlasu už tentokrát, ale kytary znějí jaksi při zdi, moc opatrně…

CATERPILLAR – zvláštní. Jsme sice v USA v polovině šedesátých let, ale mě se zdá, že tato ryze americká kapela zní hodně britsky. Vedení hlasů ve stylu Manfred Mann, hudby ve stylu Pretty Things, místy Small Faces. Tohle by mě nikdy nenapadlo a sborové hlasy málem podle známého Mersey soundu. Na první poslech bych v téhle partě rozhodně nehledal kapelu ze západního pobřeží – z Kalifornie!

ALL IS LONELINESS – závěrečná skladba je ovšem opět v psychedelických obrazech. Předoucí kytarové party obou hráčů jsou doplňovány, bicími, percussion, hutnými basy a tajemně znějícími sbory. Více jasu sem přinese sama Janis, její hlas prořízne ty psychedelické mlhy a jako paprsky ostrého slunce posvítí do psychedelických koutů podzemí. Také odtud cítím vliv Timothy Learyho – proroka LSD….

Leccos ovšem naznačují bonusy
COO COO – tato skladba zní velmi progresivně. Kytarové party sem přivolávají opar Orientu a bicí až tamtamové poselství přírodních národů. Hodně odvážná skladba na r. 1966, ale je příliš krátká a potřebovala by širší prostor….

THE LAST TIME – žádní Rolling Stones, ale skladba Janis Joplin. Doprovod opět v psychedelickém, ale tentokrát v mírně úspornějším tónu a v refrénu sem zavane trochu jazzu. Janis je ovšem v téhle hudbě suverénně doma a zpívá s neuvěřitelnou lehkostí. Pochválit musím Albinovy basy a i nepředstíranou stručnost a sdělnost.

Ve srovnání s dalšími alby, které Janis Joplin nazpívala s Big Brother And The Holding Company, Kozmic Blues Bandem i Tilt Full Boogie bych řekl, že tady ještě řada věci hledá svoje místo. Původní malý label Mainstream, který v září 1967 album vydal v produkci Boba Shada nevěnoval patřičnou péči produkci, což je na albu znát. Je však zaděláno z těch správných ingrediencí a tak mám nesnadnou pozici v hodnocení. Dám tentokrát jenom tři hvězdičky, ale jenom proto, abych prokreslil rozdílnost mezi prvním a následným albem. Není to špatné album, ale i když kapela hraje velmi slušně, jako debut se ještě vyrovnává s některými nedostatky. K poslechu ale mohu doporučit.



reagovat

Zajímavá deska-pro ortodoxní fanoušky J.J.-ne všechny písničky zde zpívá ona. Jak píše Sam Andrews ve sleevenote k rozšířené edici desky (vyšla tuším v roce 1999), Mainstream records si s nimi moc nevědělo rady a BB and Holding company zas nevěděli, co chtít ve studiu. Výsledkem je skoro folková deska-občas (jako třeba v Down on me) se mým uším zdají lepší nabroušenější živé verze, občas (Women is losers) je lepší verze, která je k nalezení zde. Z písniček, kde nemá hlavní vokál Joplin, jsou k vyzdvižení roztomilé "ptákoviny" Cetarpillar a The light is faster than sound.
reagovat