Mötley Crüe - Mötley Crüe (1994)

Stejnojmenné album, Motley Crue je zářný exemplář toho, že když kapela skutečně chce, dokáže vyprodukovat velkou kvalitu. Je ale zapotřebí většího množství dobře konstelačně rozložených planetárních uskupení, které nad jejím počínáním dohlédnou. Podobně jako u spřízněných Warrant, je na vině (míněno v dobrém) kvality alba doba, do která M. C. touto sbírkou míří a která kapele rozhodně nešla na ruku. Důležitá byla i změna za mikrofonem, s odchodem šoumena, ale ne už tak kvalitního zpěváka Vince Neila, získává naše squadra dalšího kytaristu a člověka s dynamitem i slušným rozsahem (rozpoznatelnou barvou) v hrdle, Johna Corabiho. Krom skladatelských otěží rozložených mezi všechny instrumentalisty a opravdu uvědomělého a intenzivního skladatelského procesu, to bude i prudukční guru Bob Rock, který z kapely vymáčkl těžké maximum. Velká variabilita předloženého materiálu, zhmotnělý až zabijácký zvuk, ale i obrovské nasazení a těžkotonážní charisma, jaké kapela do výsledného procesu vložila, nacháva navždy zapomenout na nemastnou produkcí californských Crue z poloviny osmdesátek. A jestliže se fošna z před pěti let zapsala zlatým písmem do kolonky glam rock jako vzorová, nová kolekce Nikkiho party ušla ještě delší cestu.
Tohle už není žádné šmrdlání pro navlhlé holky potící se u pohledu na potetované muzikanty, neslyšíme jednoduché hola hej nápěvky o pár akordech, žádné srdcebolné ufňukané balady o rozchodech a marnostech světa, třeskutá šou ustoupila skutečnému muzicírování na úrovni. Tohle album je kurev... poctivej big beat, hard rock tvrdej jak žula, naplněný temnotou, syrovými riffy a nespoutanou hudební vášní vycházející ze samé prapodstaty rockového velikášství dob gigantů Led Zeppelin.

Ještě než přejdu k jednotlivým písním, musím zmínit dva důležité faktory, které tuto desku pozvedají nad ostatní. Prvním z nich je zvuk nahrávky. Ne nadarmo chtěli kluci z Metallicy pro své černé album producenta Boba Rocka. Když prý uslyšeli nahrávku Dr. Feelgood (která se jim hudebně vůbec nelíbila), zeptali se, kdo dělal takto skvělý zvuk, bicích především, jméno jim bylo oznámeno a Bob dostal další kšeft. Jestliže zvuk doktora a bezejmeného alba metly byl dokonalost sama, tady se Rock naprosto překonal a vypiloval výsledný sound k totální dokonalosti. Vybírat 10 nejlépe nazvučených hard rockových alb, tohle bude trůnit na předních příčkách. Další, spřízněný faktor je vyjimečný styl a úder Tommyho Lee. Člověk v soukromém životě hodně problematický, svérazný, možná i odpudivý, je jako bubeník naprostá extratřída v oblasti, ve které se pohybuje. Razantní, divoký a živočišný styl, získal díky Bobově produkci na ukrutné naléhavosti. Ještě dodám, že deska je to nejen Corabiho, jehož vokální uragán je zničující, ale i Mickova, který zde předložil svůj nejlepší kytartový výkon, stejně jako skkladatelský.

Albový rozjezd prostřednictvím úvodních tří skladeb, je podobný síle parního válce který se bude po vás přavalovat sem a tam. Tady nejde o rychlost. Energie, nasazení a entuziasmus jdou ruku v ruce s výborně zkomponovanými písněmi a ohromujícími muzikantskými výkony. Power To The Music- buble Nikkiho basou a výborný Corabiho přednes s účinnou Leeho hradbou nahání hrůzu. Uncle Jack- se zlehka pohupuje v letargickém vokálním oparu, Mickovy melodie a zahuštěný zvuk najednou prorazí prchavý akustický moment, hravé bicí, stejně jako výborný refrén písně. Hitová Hooligan's Holiday- je na poměry kapely skutečný progres, akustické motivy, žulový riffostroj zhmotňující Iommiho v našich představách, sborové nápěvy a hlavně nezkutečně tvrdá Leeho technika, tady do toho o buší jak urvanej ze řetězu a Corabi řve jak ďábel, prostě nepopsatelné, krev se mi vaří. Misunderstood- mulifunkční pomalá píseň využívající zpětné smyčky, perkusní a smyčcovou podporu, ale i třeba mandolínu. Loveshine-platí za skutečnou baladu, ale žádný srdceryv, tady duní tuny španělek a jiných struných nástrojů i perkusí, vše v živelné náladě. Poison Apples- připomene divokou minulost kapely, punkové ovzduší a razantní tempo, kde se se svým partem nikdo nemazlí, chorus je ale velice melodický a v písni se toho na poměry M. C. pořád děje hodně. Hammered- je metalový zápas plný temnoty a že to s podobnou atmosaférou kapela myslí vážně, nás přesvědčí osmá Til Death Do Us Part- akustický šeravý rozlet, bicí pochody a citující John, dávají vzniknout jedinečnému kousku v dějinách kapely, postavte ho vedle jen o pár let mladších skladeb kapely a nebudete chápat že tohle hrají stejní lidé. Vynikající. Welcome To The Numb- je na poměry kapely neuvěřitelně technicky vyspělá záležitost, vycházející z té nejlepší hard školy sedmé dekády, kořeněné novou přicházející dobou. Po bezbožné Smoke The Sky, je tu další velký moment alba, píseň Droppin Like Flies- v níž opět září Mickovy akustické pohyby, Tommyho údernost, Nikkiho temné akordy a jako nad oblaky se s lehkostí pohybující pan zpěvák John Corabi. Nálada, je tou hlavní emoční složkou, s kterou se tu pracuje. Když má tohle člověk v hlavě 20 let, dokáže ho to pěkně nabudit. Vynikající baladička Driftaway tuto skvělou kolekci zakončí.

Desku jsem si v 94-tém zakoupil ihned jak vyšla, aniž bych cokoli od kapely znal, byla to doba zlatého věku prodeje cédéček, vůbec nevím proč jsem po nich sáhl, možné vysvětlení je tehdy výborná recenze ve Sparku a moje velká zvědavost. 80% materiálu téhle kapely mi nic neříká, tohle je ale jedinečná vyjímka, před kterou se musím sklonit, díky pánové že jste tenkrát Johna mezi sebe pustili a vyprodukovali tohle nadstandardní dílo.
reagovat

dan @ 16.11.2016 12:44:15
Příhoda kdy L.Ulrich a J.Hetfield uslyšeli nahrávku Dr. Feelgood a díky sejmutému zvuku bicí soupravy zlanařili producentskou jedničku Boba Rocka je v podvědomí už dlouho.

steve @ 17.11.2016 10:05:30
Z tvého trojlísku Poison-Warrant-Mötley Crüe, posledně jmenovaní už na desce Dr.Feelgood prokázali velmi dobrou odolnost a vyplodili skutečně hodnotnou nahrávku, která oproti o dva roky mladší G.G.G. šla o 2-3 stupínky výš. Tohle je ale ještě vyšší liga, Corabi je prostě rocker a duše kterou nahrávce propůjčil tu skutečně žije, zvuk je bestiální a Tommy to řeže jako bolševik němčoury. Za dvacet let jsem na desce nenašel jediný šrám.

horyna @ 17.11.2016 12:49:36
Feelgoda jsem kdysi poslouchal, ale nakonec nepřežil, nezdál se mi až tak zásadní, aby musel přetrvat za každou cenu. Hudba M. C. z půlky osmdesátek stála za starou belu, rozplizlý cukrování pro holčičky, to první alba měli mnohem větší dopad i zdravou energii.