Morrison, Van - Moondance (1970)

Morrisonovo třetí sólové album, ačkoliv má odjakživa u kritiky ustláno na těch nejjemnějších růžových plátcích, přece jen nedosahuje takové kultovní aury jako předchozí deska. Snad proto, že jeho náplň netvoří tak formálně unikátní lyrické fresky, které uchvacovaly na Astral Weeks, ale zdánlivě obyčejné tří-čtyřminutové písničky. Jenže ona žánry křížící jedinečnost i poetická oduševnělost jim zůstala vlastní a navíc budoucnost ukázala, že přesně tahle forma byla tím, co Van the Man hledal. A v jeho případě není ani trochu na ostudu říct, že jí víceméně zůstává věrný dodnes, pouze jednou akcentuje jazzové, jindy bluesové nebo zase folkové odstíny svého výrazu.

Moondance je od začátku do konce překrásné album plné dokonalých písňových kompozic a v porovnání s Astral Weeks navíc posluchačsky přístupnější. Méně rozevláté, ale stejně osobní, stejně spirituální, možná o něco konkrétnější ve svých úvahách nad životem, ale pořád výsostně poetické a citlivé. Morrison propojuje ve vcelku přehledných písních tradice různého druhu s naprosto originálním vlastním pohledem. Jazz, soul i folk pro něho nejsou vypůjčenými materiály, z nichž něco uměle konstruuje, ale rodnými živly. Ve všech se cítí doma a jejich prolínání je přirozené jako tlukot srdce o různých frekvencích.

Morrisonův zpěv je stále vyzrálejší a emotivnější, frázováním dokonale souzní s hudbou a je tím centrálním svorníkem, který všechno spíná dohromady. V písni Moondance švihácky swinguje, v Crazy Love je nečekaně zdrženlivý a ukrocený, v Into the Mystic zasněně přivírá oči, Brand New Day má blízko k modlitbě a svižný závěr alba (Everyone, Glad Tidings) je zase bezstarostně odvázaný. K vokálním linkám se pak ještě vinou rafinovaně rozhozené melodické střípky saxofonového tandemu Schroer-Tilton, zatímco akustické kytary, piano a rytmika obstarávají svěží, čerstvě zkypřenou a voňavou živnou půdu pro Morrisonovy vlnící se melodické stonky.

Po rozpačitém debutu a mystickém vytržení Astral Weeks se Morrison představuje jako hotový umělec s vlastním hudebním jazykem, na kterém má navzdory své zdánlivě nepřístupné image to, co na srdci. A takový už – bohudík – zůstane.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat