Morrison, Van - Beautiful Vision (1982)

Přiznám se, že irského barda Van Morrisona jsem si objevil poměrně pozdě, bylo mi už téměř ke třiceti. Mezi patnácti a dvaceti jsem v hudbě hledal jiné „hrdiny“ a po dvacítce jsem byl neustále zahlcován novými kapelami a individualitami, že jsem nebyl schopen vstřebat nic z „protějšího břehu“ – jinými slovy: stačil mi Dylan a Young a tuhle sféru jsem sledoval zpovzdálí. Když jsem ale objevil krásu alba Astral Weeks, uvědomil jsem si, že Van Morrison je mnoha ohledech výjimečnou personou a že bude třeba se občas poohlédnout po jeho dalších albech…
Kamarád, který se stal velkým ctitelem Marka Knopflera začal sledovat alba, na kterých se tento vynikající kytarista objevil a tak v jeho sbírce dostalo prostor i album Beautiful Vision od Van Morrisona a já byl častým poslechem této desky u něho pro album získán a za nějaký čas jsem si ho pořídil i já….

CELTIC RAY – z úvodních tónů na mě dýchne písničkářská atmosféra irského prostředí. Má v sobě širokou objemnost země šťavnatých zelených luk, rozeklaných skalisk, drsné whisky, ale i dráždivých rezavých ženských…. Ryze nebigbítový nástroj – dudy – se zde propojují s klasickou instrumentací bicích nástrojů, baskytary, kláves a vynikajících ženských sborů, které se nádherně spojují s podmanivým emocionálním projevem Vana Morrisona, který má v sobě dar jedinečné písničkářské výpovědi, ale zároveň i soulovou dravost… a píseň zvolna odeznívá v širokém prostoru…..

NORTHERN MUSE (SOLID GROUND) – další skladba má v sobě opět stejnou rytmickou strukturu. Bicí nástroje a baskytara udržují základní doprovodné rytmické postupy, stejně jako kytarové doprovody, které se zvolna drolí. Zas nimi slyším vzdálenou trubku a flétnu a nad tím vším Morrisonův rozpoutaný vokální projev. Dokáže pracovat s obsažností textu velmi citlivým způsobem. Teď ovšem v mezihře přenechává prostor pro hammondky a v další sloce pod instrumentací se přidávají opět ty výtečné ženské s těmi doprovodnými vokály jako bič a podobně jako u některých dylanovských desek druhé poloviny sedmdesátých let se doprovod soustředí na doprovod a nijak nevyčnívá a neprovokuje….

DWELLER ON THE THRESHOLD – třetí skladba zaznamenává mírně energičtější rytmický nástup, žádné valčíkové doprovody, ale také žádné divoké funkové rytmy a dra matické breaky. Van Morrison je vypravěč a drží se formulace, že zpěv je práce pocitů a občasných emocionálních výjevů. Někdy zpívá na plný plyn, jindy spíš jakoby mudruje a zpívá sám pro sebe. Do instrumentace se do celkem obligátních saxofonů dostává i trubka, ale přesto nejsme na žádné jazzové platformě. Ano, už tady cítím přítomnost Marka Knopflera, který dotváří atmosféru skladby kytarovými můstky, ale ani on nevyčnívá. Hudba už není jednoznačně irská, ale nabrala do sebe hodně z amerického prostředí. Práce trubky a saxofonu zde vytváří zvláštní přiznávky, které jsou najednou zdánlivě mimo harmonii, ale Van Morrison určitě věděl, proč si to v aranžmá takto přeje…

BEAUTIFUL VISION – krásná valčíková melodie, kde to zvoní elektrickými, ale především akustickými kytarami. Možná v podobném typu zdrsnělého písničkářství tady někdo ucítí přítomnost Bruce Springsteena. Je to ale spíš způsobem interpretace, než nějakým stylovým směřováním. Houkavé ženské sbory vytvářejí zajímavý background pro tlačený vokální projev a klouzavé tóny elektrické kytary. Také zde vnímám z pozadí hammondky a Knopflera musím pochválit, hraje čistě a uměřeně, bez dravé exhibice, ale přesto s citem pro styl. Dechy v pozadí mi už ale připadají v daném případě přece jenom nadbytečné a tady bych si je dokázal klidně odpustit. Jinak ale příjemná věrohodně znějící skladba….

SHE GIVES ME RELIGION – tak tohle je klasický vanmorrisonovský projev. Tak jak ho pamatuji i z jiných alb. Nádherný příklad písničkářského modelu, kde se snoubí hladivý samet se smirkovým papírem v interpretaci. Rytmika víceméně tiká a nepřináší stále žádné vzruchy, vokální stavba ženských sboristek má zvláštní kouzlo, které ve spojení s tímhle irským soulem a rhythm and blues načichlým interpretem prostupuje. Ani akordická stavba není komplikované a pohybuje se v opakujících, ale vznešeně krásných tóninách. Trubky a saxofon přebírají role kytary a varhan…. Možná bych uvítal, kdyby tomu bylo v dalších mezihrách jinak, ale i tak je zde pohoda a příjemný odér a ambice neokázalého hitu, který má svou vnitřní krásu…..

CLEANING WINDOWS – tady se ovšem hudební struktura mění. V něčem je příbuzný s Američanem J. J. Calem. Krátké sekaná a drolené akordické výměny s opakující se rytmickým pulzováním zde vkládá americké modely písničkářství, kde se mírně otíráme o blues a easy listening jazz. Do amerických poměrů běžná produkce, ale v jednotlivostech je tady pořád co poslouchat v kytarových proměnách, přiznávkách trubky a saxofonu a clavinetu kombinovanému s elektrickým pianem. Hudba, kterou bychom mohli spojit s Leonem Russellem nebo Little Feat. Prudké akcenty dechu zde působí jako prásknutí bičem a vkládají do skladby eleganci a bezprostřednost…..

VANLOSSE STAIRWAY – kytarová studie pro Mark Knopflera a jeho jedinečné tónové proměny. Píseň ovšem výrazně zpomalí a ještě z pozadí trubka a saxofon natahují její harmonii. Ženské sboristky jsou opravdu vynikající a ani tady to není jinak – to propojování s Morrisonovým zpěvem má místy poměrně blízkou ke gospelu a cítím ze skladby jistou pokoru, ale i odevzdanost a zbavování se vnitřního přetlaku. Výraznější práce s činelovým šustěním je poněkud nečekaná, ale máme tady i foukací harmoniku a sbory jsou úzce spojeny s instrumentací s občasnými akcenty v nástupech. Zajímavé vyjádření pocitů v hudební a interpretační sféře….

ARYAN MIST – mírně zrychlené téma, ale melodická linka zůstává opět mírně rozevlátá
a instrumentace slouží k dokreslování pěveckého přepětí, které v ženských i mužském provedení dostává polohu jakési seberekapitulace, kdy se vyzpívávají vnitřní pocity a doprovod je jenom doprovodem. Poté ovšem legátové doprovody v instrumentaci zrychlí tempo skladby, ale zase žádné nástrojové předvádění, ale stylové, možná zbytečně skromné provedení…

ACROSS THE BRIDGE WHERE ANGELS DWELLS – začátek téměř bukolický… Pastýřská flétna, melancholické rozkládané akordy kytar a lehce tepající rytmika, vytvářejí téměř andělský chorál s krásnými ženskými sbory nad Morrisonovým hlasem. Už poetický název skladby hovoří sám za vše. Skladba působí jako ukolébavka a smířlivě vyjadřované pocity mírnosti, laskavosti a možná i smutku. Další z těch překrásných vizí, které má album v samotném názvu…

SCANDINAVIA – úvod poslední skladby zní jako jakýsi odkaz od norského skladatele Edvarda Griega. Dlouhé tóny, přicházející jako příliv chladného vzduchu pro mořeplavce, kteří zabloudili v severním oceánu a hledají nějaký záchytný bod a mpřed ními se z nekonečných mlh noří neznámá zasněžená země. Ano, tak tohle je Scandinavia – podle mě nejemotivnější kompozice na albu. Možná se trochu divím, že Van Morrison nepojmenoval album podle ní. Myslím, že po skladatelské stránce po stránce vyjadřovacích schopností se zde vzepjal Morrison a jeho hudební spolupracovníci opravdu k výškám. V instrumentaci se střídá klavír, elektrické piano, synthesizery a lehce pulzující rytmika. Nikdy jsem nebyl ve Skandinávii, ale chce se mi věřit, že kdybych byl konfrontován se zasněženými pláněmi Švédska, rozervanými horskými útvary Hardangerviddy, nebo lesními pláněmi s tisíci jezery Finska, asi bych se dokázal ztotožnit s podobnými emocemi, které jsou do téhle skladby vloženy. Podmanivě výjimečná tečka za albem…..

V roce 1982 už byla pořádně rozjetá nová vlna a také heavy metal s jeho různými odnožemi. Jestliže přišel Van Morrison s podobným typem hudby na trh, bylo to značné riziko, že bude většinovým názorem (zejména mladší generace) odmítnut. Nevím, jestli „rebelantský“ Ir úspěl na britské scéně, ale v USA měl poměrně slušné postavení a silné publikum stejně tak jako v rodném Irsku…
Chtěl jsem po komplexním poslechu udělit albu silné tři hvězdičky, ale skladba Scandinavia zvrátila mé rozhodnutí a tak jednu přidávám navíc.




reagovat