Hillage, Steve - Motivation Radio (1977)

Steve Hillage ̶ světec elektrické kytary sedmdesátých let! Tak tohle byl přídomek, který mě zaujal a myslím, že dost věrně vystihuje samotného protagonistu. Sedmdesátá léta nebývalou měrou přála experimentální hudbě podle mého gusta a pokud se zastavíme u termínu solární rock nebo space rock, (už ne zásadně artrock nebo progressive rock) tak jsme v případě Hillage opravdu doma.
Vůči jeho osobnosti jsem se vymezil už při recenzi jeho alba L, takže se zdržím dalších průniků do jeho osobní a umělecké dráhy.
Album Motivation Radio se dostalo do mé sbírky zcela nepředpokládaně. V dobách vinylů jsem se řídil jakýmsi subjektivním pravidlem, že od každého významného představitele širokého rockového spektra budu chtít mít postupně během let alespoň jedno album a potom postupně tuhle sbírku rozšiřovat o další tituly z jeho diskografie. Všechno se samozřejmě dělo pod přísně subjektivním pocitem vyhledávané kvality.
Tohle album jsem dostal neplánovaně od člověka, který mi tehdy dlužil nějaké peníze. Zjistil jsem, že tenhle vinyl by tak trochu danajský dar, protože praskal a dokonce ke konci i přeskakoval. Z vývoje situace jsem byl tak otráven, že už jsem album nereklamoval, ale také jsem se ho zdráhal přehrávat na kvalitním hrotu gramofonu, abych ho předčasně neodrovnal a také mi bylo odporné poslouchat praskot a syčení…. Nicméně přes tato negativa se mi hudba na albu líbila a tak jsem si dal „socialistický závazek“, že si album pořídím a zpětně si ho vychutnám, což se nakonec stalo.

HELLO DAWN – kytarový nájezd z akordického základního motivu. Melodická linka je čitelná a opakuje dané schéma s protahovanými vokálními koncovkami. Od prvního úderu je mi jasné, že Joe Blocker je precizní bubeník. Způsob jeho rytmických postupů je mi velmi blízkých. Důrazné údery a členěné obrazce s perfektními breaky. Steve Hillage je ovšem pan kytarista, ale také umí výtečně pracovat se zvukem. Jeho kytarový synthesizer je výtečně nastaven a nepůsobí demagogicky. Jeho hra má švih a barevnost a kreativitu. Lhal bych, že se mi nelíbí i jeho hlas. Má ryze anglický nátisk, srozumitelnost a čitelnost. Na instrumentalistu poměrně nezvyklé. Strhující intro!

MOTIVATION – několik bubenických úderů a Malcolm Cecil na synthesizer a Steve Hillage na kytarový synthesizer provádějí zajímavé zvukové kreace. Reggie McBride a Joe Blocker výtečně tvrdí muziku. Tohle není žádné „tuc tuc“ nebo „bác žbuch“ , ale pořádně prokreslená jazzrocková rytmika. Liché doby a pestrost. Rytmická složka jede po své kolejí nezívisle na melodické lince a přesto se všechno integruje to kvalitního homogenního útvaru. Zvuk Hillageovy kytary mě fascinuje. Zní úplně jinak než kytary jeho dobových konkurentů a jestliže byl rok 1977 v Británii „rokem punku“ (jakože byl), tak vedle všelijakých Sex Pistols, Damned, Ramones, Clash Hillageova hudební parta vypadá jako „rockové symfonické těleso“ vedle Zelenáčů. Nechci tento názor generalizovat (nejsem v rámci punkové hudební revoluce ten nejobjektivnější posuzovatel), ale zkuste si Hillage poslechnout sami….

LIGHT IN THE SKY – členěné kytarové party a ďábelské bubenické breaky. Tak začíná další skladba. Rockové téma zní ovšem klasicky, ale jen do určité míry. Jakoby si to Hillage přál, abychom si to mysleli a zároveň nás vyvede z omylu! Také je ve hře eroticky přitažlivá Miquette Giraudy, které hraje na další synthesizer a zpívá. Její hlas není sice hlas drsné rockerky, ale její čistý hlas má v sobě dekadentní uhrančivost, erotickou podmanivost a záhadnost. Hillage a ona jsou manželský pár, který se lidsky i umělecky velmi dobře doplňují. Hillage je intelektuál a do jeho hudby vstupují tu a tam výrazně prvky symfonické hudby, které ovšem dokáže spolu s Malcolmem Cecilem výtečně zaranžovat. Žádné nudné dlouhé plochy, ale plnokrevná hudba plná impresivních obrazů. Radost poslouchat.

RADIO – zajímavé úvodní studie na elektrickou kytaru. Má v sobě odér meditativní indické hudby. Přeznívání kytarových arpeggií se krásně poslouchá i s elektrickými flažolety. Z pozadí přichází kosmický sound synthesizerového kouzlení Malcolma Cecila. Je tohle new age, ambient nebo moderní elektrická meditace? Nejsem si jist. Když přivřu oči, dokážu vnímat nekonečný prostor – asi takový jaký je možné spatřit na zadní straně obalu alba, kde mořská hladina má měděně zlatavý odstín a propadá se do nekonečna…. Synthesizerová kouzla získávají konkrétnější tvary a baskytara a bicí nástroje jí dodávají rockový charakter společně s elektrickou kytarou a zcela nečekaně se připojuje i Hillageův hlas, který v závěru mění instrumentální meditaci na zpívaný útvar. Možná bude znít můj úsudek příliš odvážně, ale přiznám se, že by mně nečinilo mnoho potíží představit si, že by na podobném typu skladby v mírně subtilnější podobě mohl spolupracovat i George Harrison…. Je to čistě pocitová záležitost, třebaže rytmické postupy tuhle představu hodně komplikují. Oba (Hillage i Harrison) se zajímali o indická náboženství, meditaci a různá mystéria…..

WAIT ONE MOMENT – tuhle skladbu by bylo možné si do jisté míry splést s nějakými neznámými Pink Floyd – vedení melodické linky v mollové tónině a dokonce i vláčný Hillageův hlas zní hodně příbuzně s Davem Gilmourem (asi Obscured By Clouds). Tohle neberte jako dogma. Vzápětí se kytarové party přes synthesizerový efekt roztříští prostorem a vznáší se na virtuální obloze jako široký oblak pastelových barev. Rytmika hraje ve zpomaleném pojetí a poskytuje dokonalý prostor elektrickému vlnění…

SAUCER SURFING – další kytarové a synthesizerové obrazce a pak nastupuje opět precizní rytmická sekce. Bicí a baskytara mají názor, tvar a vkládají do hudební struktury dokonce funk. Melodická linka opravdu surfuje. Hodně prostoru pro experimentování, ale melodická linka je stále přítomná svou čitelností a přehledností. Jestliže se jazzrockovým postupům vytýkala absence melodického myšlení a důraz na rytmické struktury, tady tyhle formulace rozhodně neplatí. Elektronické clona a deformované lidské hlasy působí pojednou téměř strašidelně a výrazný baskytarový riff se prořezává těmi zvukovými impresemi jako sloup světla…

SEARCHING FOR THE SPARK – elektronický svist a synthesizerové vrčení jako u Kraftwerk? Tangerine Dream? Omyl. Další z Hillageových skladatelských kousků v synthesizerové režii. Ve stereu tohle vyniká mimořádně zdařile a už tu máme pulsující bicí baterii a baskytaru. Tohle je kompoziční lahůdka, kde se odvíjejí hudební postupy v několika rovinách. Elektronická impresivní kompozice s protaženou Hillageovým vokálem v mírně indickém pojetí vedení hlasu. Hudební obřad či rituál, který vás při poslechu zbaví lidské tělesnosti a totálně vás vzdálí od reality do snového světa. Přesto se v něm neztratíte a neusnete. Rockové pojetí vám to jednoduše nedovolí. Skvělá věc.

OCTAVE DOCTORS – krásně cloněné tóny rozlamovaného akordu a stupňování harmonie s důraznými Blockerovými bubenickými postupy. Miquette Giraudy a Malcolm Cecil zde dotvářejí další synthesizerové imprese a kytarovými ornamenty celou skladbu koloruje Hillage. Tohle je elektronická symfonie zcela v čitelných obrazech – nejsou zde lesy smyčců ani přísná disciplína v taktovce dirigenta, ale přesto má kompozice velmi vymezenou strukturu, který je neustále vypilovávána v instrumentální podobě.

NOT FADE AWAY (GLIDE FOREVER) – je tady poslední skladba. Milovníci Rolling Stones v ní asi dešifrují po nějaké chvíli skladbu, která byla v repertoáru jejich miláčků. Ovšem Steve Hillage, Cecil, Giraudy, McBride a Blocker je postupně mění, třebaže základní téma je zachováno. Znovu se ukazuje, jak důležité je vymyslet základní motiv, který se stane tou nosnou zdí celé konstrukce. Tady to platí beze zbytku. Elektronické kouzelnické postupy, šumivé sonické zvuky se krásně propojuji s šamansky znějící rytmickou strukturou, které za jistých okolností za aplikace blíže nespecifikovaných látek může dovádět do vysněné nirvány. Výlet napříč solárním nebo chcete-li space rockem je u konce.

Steveovi Hillageovi vydržel jeho osobitý styl po sedmdesátá léta. V osmdesátých letech se začal věnovat elektronickému využití zvuku v hudbě a experimentoval v jiných rovinách. Začal se věnovat i ambientu a produkci a pracoval s hudebníky z oblasti nové vlny, což mě přece jenom překvapilo. Co dělá dnes vlastně ani nevím, letos oslavil šedesátku a bývalý šéfredaktor Rock a Popu přes moji intervenci neprojevil o jeho profil na stránkách tohoto hudebního magazínu přes jeho jubileum zájem. Třicátníci to holt vidí jinak…Co dělá aktuálně v současnosti Steve Hillage popravdě řečeno nevím, ale k jeho hudbě pořádám pravidelné návraty.
Kvalita a úroveň stejně jako na předešlém albu L zůstala vzácně zachována a tak nevidím důvod, proč album nedekorovat pěti hvězdičkami.



reagovat

Mirek Kostlivý @ 03.11.2011 20:28:18
On je opravdu výborný kytarista, taky jsem ho měl moc rád! Od něho by se mohli v současnosti mnozí kytaristé učit, jak hrát, aniž to posluchače (aspoň mne) omrzí. Ty kytaristy raději nechci jmenovat, ale mnozí si domyslí. Někdy hrají i ve třech :-).

meganeura @ 03.11.2011 23:52:59
Rád bych doplnil pár poznámek o tomto skvělém hudebníkovi. Již od začátku 90. let naplno rozjel svůj a manželčin projekt System 7, který se ovšem nese na vlnách ambient house u jehož zrodu tehdy také stál (viz The Orb, první 2 desky) - a je jeho hlavní hudební aktivitou dodnes. Pohříchu na jeho deskách, jakkoliv patří v rámci žánru ke špičce, téměř neuslyšíte jeho kytaru... Co bude fanoušky progu zajímat ,je jeho občasná spolupráce s Edem Wynnem, čelní postavou britských Ozric Tentacles, který je mu způsobem hry blízce příbuzný a kapela v podstatě v tvorbě navazuje na Hillageho solové počiny (snad nejlépe slyšitelné na Hillageho následujícím ,,Green,, albu), ovšem z výrazným rozvinutím tak, že se tvorba Ozric Tentacles stává až nadžánrovou. Mimoto se občas Steve zůčastní nějakého toho vzkříšení Gongu( živě, či např. album 2032) a pro radost svou i naši si připomene staré časy koncertně - STEVE HILLAGE BAND live Gong Unconventional Gathering Melkweg Amsterdam Nov, 5th 2006.

Petr Gratias @ 04.11.2011 07:25:09
Zdravím Mirka Kostlivého a děkuji za podporu Steva Hillage...
Zdravím i Meganeura....
tohle jsou zajímavé a cenné informace! Díky!
O projektu ORB jsem slyšel, ale podrobnosti ke mně nedolehly.
Případné kříšení Gongu je také zajímavé. Kdyby přijeli Hillage (s Gongem) nebo bez Gongu do Česka koncertovat - mysím že by to byl svátek staré dobré progresivní hudby, která v sedmdesátých letech fascinovala...

KlepetoX @ 04.11.2011 10:31:45
A když už se zde rozepisujete o S.H., tak vzhledem k tomu, že jsme na Progboardu bych také připomněl skupinu Khan a její jediné album Space Shanty z r. 1972, kde Steve hrál na kytaru a zpíval než odešel do Gongu.

To je opravdová lahůdka tohoto žánru. Úplně tady chvílemi jakoby slyším Blue Effect v jejich nejlepších časech a ne a ne se toho i po letech nabažit.

Petr Gratias @ 04.11.2011 12:21:37
Zdravím KlepetoXe....
ano, o tomhle albu vím.
Bohužel jsem na něho zatím nedosáhl.
Ale díky moc za připomenutí.
Steve Hillage se podílel na řadě různých projektů
a domnívám se, že jeho muzikantský a autorský podíl
měl mimořádný formát.
Úplně jiný přístup ke tvorbě a hudebnímu pojetí než
jeho souputníci kolem Yes, Genesis, Kind Crimson, Caravan, Beggars Opera, Can Der Graaf Generator, Gentle Giant...
Možná se "příbuzensky" v některých ohledech mohl přiblížit k Brand X, Bruford, Hatfield And The North, Isotope... ale i tak si myslím, že vytvořil velmi osobitý hudební derivát typicky poslechového a vizuálního typu.
Viděl jsem i jeho koncertní vystoupení a bylo to stejně kvalitní jako na albech....

Mirek Kostlivý @ 04.11.2011 13:06:49
Ty Khan neznám, ale na první poslech zní sympaticky. Je tam něco z cantenburské scény (Caravan, Soft Machine ...), něco z Gong nebo sólového Hillage.

kedul adnavs @ 04.11.2011 23:46:52
Zdravím srdečně všechny diskutující.
Steve Hillage je dle mého názoru jeden z nejméně doceněných kytaristů vůbec. Zvuk jeho kytary na mne vždycky působil jako balzám.
V srpnu 2009 jsem měl tu čest, užít si jej
v německém Bad Doberan naživo a to hned dvakrát, během dvou dnů. Nejprve s vlastním bandem a hned následující den s Allenovým Gongem.
Jinak výše zmíněné album jsem poprvé slyšel někdy na začátku 80. let, tedy v době, která podobným věcem příliž nepřála a dodnes jej považuji za jedno z jeho nejzdařilejších