Harper, Roy - Lifemask (1973)

Šesté album britského folkrockového písničkáře Roye Harpera s názvem Lifemask jsem dlouho obcházel jakýmsi úctyhodným obloukem, ale na druhé straně jsem k němu byl nějakou neodolatelnou mocí přitahován…
Album provázela zvláštní atmosféra a pověst. Údajně slavný folksinger rockového cítění onemocněl nevyléčitelnou nemocí, nazvanou polycythemia a byl mu na tomto světě prorokován jen ohraničený čas života… Každý by asi v dané chvíli reagoval jinak. Roy Harper se rozhodl napsat folkrockovou suitu The Lord´s Prayer, která měla být jeho testamentem a rozloučením s pozemským životem…. Připojil další skladby a k jejímu natáčení přizval různé spřízněné hudebníky, kteří dostali příležitost v roli doprovazečů.
Naštěstí nebylo album Lifemask jeho labutí písní, Harper se uzdravil a natáčel v dalších letech nová zajímavá, provokující a zneklidňující alba, stojící zády k nějaké popularitě, hitparádám, mediální slávě… a přesto je na britských ostrovech kultovní personou a má i svoje publikum.
Pozoruji, že na Progboardu o Royer Harpera nikdo nezavadí a tak jenom podotknu, že Roy Harper je TEN, kterému Led Zeppelin věnovali na jejich albu III. poslední skladbu, TEN, který spolupracoval s Pink Floyd na albu Wish You Were Here a zazpíval si na něm skladbu Have A Cigar a TEN, který spolupracoval s Ianem Andersonem z Jethro Tull a TEN, na jehož albech se objevují jména jako Jimmy Page, John Paul Jones, David Cochran, David Gilmour, Bill Bruford, Steve Broughton, David Bedford a další….

HIGHWAY BLUES – vrčivý zvuk violoncella otevře téma a hned za ním následuje úderná a zemitá akustická kytara, kterou v několika taktech doprovodí elektrická kytara a baskytara, ale pak už je prostor otevřen pro pronikavý velmi zvláštní provokativní nosový vokál poměrně slušného rozsahu a mrštná a úderná akordická hra v dravých postupech na akustickou kytaru provází svým doprovodem, s občasným podílem elektrické kytary, která má střídavě čistý a střídavě zkreslený sound. Skladba není klasické dvanáctitaktové blues, ale je to hra a interpretace pocitů v bluesovém duchu. Velmi přesvědčivé a strhující svým podáním. Roy Harper si zde nahrál kytary, baskytaru, synthesizer a na bicí mu občasně sekunduje Laurie Allan. Kdo zná jiná Harperova alba, jeho autorský a interpretační model okamžitě identifikuje. Velmi osobité a zvláštní….

ALL IRELAND – druhá skladba zní melancholicky a zadumaně – což podmiňují i pochmurné mollové akordy akustické kytary a naříkavý interpretační způsob zpěvu samotáře a vnitřně vykořeněného člověka. Atmosféru dokresluje i foukací harmonika a my se přesouváme do země s názvem Erin, zelených šťavnatých luk, kamenných domků a hrdého a rebelujícího národa. Celek působí jako zpívaná hudební báseň plná zármutku a stesku…

LITTLE LADY – Harper si vedle šestistrunné kytary připojil mou oblíbenou dvanáctistrunnou kytaru a také elektrickou kytaru. Ta má zvláštní klouzavý sound. Pluje jako v mračném nekonečnu s mírným dozvukem. Harperův hlas žaluje, naříká a smutní. Krásně se poslouchá jeho zpívané vyjadřování pocitů. Prolínání akordických kombinací působí jako pavučiny ve větru. Skladba není formálně složitou kompozicí, ale těžko se dá zahrát v tom klasickém slova smyslu a závěr, ten bych nazval úchvatným: Harperův hlas se nese nekonečným astrálem do věčností s tajemným odezníváním, které ve mně vytvoří zvláštní vibrace….

BANK OF THE DEAD – tak tohle je model skladby, který se bude líbit nejen folkařům rockového cítění, ale myslím, že i milovníkům Led Zeppelin. Nejenom tím, že zde hraje Harperův kamarád Jimmy Page, jako na jiných albech, ale toho ducha zeppelinovské Trojky tady přímo ucítíte. Krásné prolínání šestistrunných a dvanáctistrunných kytar s výtečnými doprovody a rozlamovanými akordy a teď už stále neodbytným rockovým modelem s aplikací elektrické kytary. Další skvělý křišťálově svítící klenot elektroakustické hudby…..

SOUTH AFRICA – ani Donovan, ani Rupert Hine, ani John Martyn, ani Kevin Coyne….ale Roy Harper. Sonické kytarové tóny a v pozadí tajemný hukot jako když se blíží virtuální vodopády. Nad tím vším plují v prostoru andělsky čisté vokální party v playbacích s krásným dozvukem. Je tohle madrigal, akustická kytarové rapsodie nebo psychedelie? Nebudu se tím trápit, ale řekl bych, že od každého trochu. Milovník hry na akustickou kytaru zde objeví široké pole inspirativních motivů. Místy se trochu možná budete bát a když budete poslouchat píseň potmě s krásnou ženou, asi dostanete chuť na nějaké rituální milování. Zkuste to….

THE LORD´S PRAYER
a) Poem b) Modal Song – Part I. To 4.
c) Front Song d) Middle Song
e) End Song (Front Song Reprise) – velmi zvláštní skladba. Harper zde nehraje, ale napůl recituje, mluví, deklamuje. Stává se kazatelem. Jeho hlas zní v ozvěně, má v sobě podivnou vyrovnanost, možná pocit, že něco zapomene říct, sdělit a oznámit a z backgroundu přicházejí zvláštní instrumentální sekvence zvuků, které dokreslují tuhle velmi podivnou skladbu bez hudby, ale s velkou vnitřní vibrací. Je to modlitba, je to vzkaz příštím generacím, je to loučení se životem a se světem. Jeho hlas se mění podle obsahu sdělení. Okamžiky jako na albu Ummagumma, jako v Revolution No. 9 (s mírnou nadsázkou) a konečně je tu zpívaná část suity. Velebně se vine Harperův vokál prostorem za doprovodu akustických kytar. Je zde opět Jimmy Page, na bicí Brian Davison, na percussion Steve Broughton a Tony Carr, na flétnu Ray Warleigh a na baskytaru Brian Hodges. V další fází skladby se dostáváme na rockovou platformu, třebaže ta nepřebíjí Harperovu interpretaci a zvonění akustických kytar. Přítomnost citlivě zaranžovaných smyčců je velmi účinná, ale má svou míru. Posmutnělá vznešenost a rozevlátost navodí neuchopitelnou atmosféru…. Význam a poslání téhle skladby je v mnoha ohledech nesdělitelné, ale naléhavost dokáže oslovit a citlivý posluchač ji procítí až do nejzazších míst své duše.

Album má i bizarní obal – na bílé ploše je vytlačena posmrtná Harperova maska, což působí velmi zvláštně a připomíná mi to Karla Kryla (asociačně). Pro nepřipraveného to není album na první poslech, ani album pro každý den. Myslím, že ale mohu hovořit o progresivním modelu hudbu první poloviny sedmdesátých let, ve které lze najít vnitřní rozměr. Při poslechu si znovu uvědomuji, že podobný typ hudby nikdo nedělal a myslím, že to platí i dnes po 40 letech od vydání alba. Tohle je důvod proč albu dávám plný počet hvězdiček.

reagovat